Právo na svobodu projevu, které rovněž zahrnuje i právo vyhledávat, získávat a šířit informace, je zakotveno v článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights, zkráceně ICCPR).

V červnu roku 2016 přijala Rada OSN pro lidská práva usnesení o „podpoře, ochraně a užívání lidských práv na internetu,“ které potvrzuje, že lidé mají stejná práva na svobodu projevu jak v online, tak i offline prostředí a odsuzuje jakákoliv státní „opatření, která by vedla k úmyslnému bránění přístupu k informacím a jejich šíření prostřednictvím internetu, jako akty, které jsou v rozporu s mezinárodním právem v oblasti lidských práv.“ Ve zprávě vydané v roce 2011 zvláštní zpravodaj OSN pro podporu a ochranu práva na svobodu projevu uvedl, že „rámec mezinárodního práva v oblasti lidských práv, zejména ustanovení vztahující se na svobodu projevu, zůstává relevantní a aplikovatelný i v internetovém prostředí.“

Podle článku 19 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR) může právo na svobodu projevu podléhat určitým omezením, avšak pouze v případě, že jsou tato omezení ukotvena v zákoně a jsou nezbytná a přiměřená vzhledem k ochraně legitimních cílů, mezi něž se řadí respektování práv a dobrého jména druhých, ochrana národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky. Jakákoliv omezení svobody projevu na internetu musí být v souladu s těmito kritérii.

Cenzura internetu má různé podoby. Některé státy stíhají jednotlivce za vyjadřování názorů online prostřednictvím systému trestního soudnictví nebo správních sankcí. Tak tomu bylo v Kazachstánu, kde bylo mnoho lidí zadrženo a zatčeno na základě správního práva pouze proto, že na sociálních sítích zveřejnili svůj zájem zúčastnit se veřejného protestu.

V dalších případech umožňuje rychlý pokrok na poli nových technologií státům efektivněji omezovat jedince ve vyhledávání, přijímání a šíření informací. Vlády využívají sofistikovaných nových technologií s cílem špehovat, pronásledovat a stopovat veškeré kritické hlasy. Příkladem je vytvoření „Velkého čínského firewallu“, technologie, která se používá k důkladnému monitoringu aktivit uživatelů na internetu a blokování přístupu k informacím. Lidé v Číně, kteří hledají stránky Amnesty International nebo jiných lidskoprávních organizací, odejdou s prázdnýma rukama.

Informace shromážděné či sdělené obránci lidských práv, které jsou považovány za citlivé či politicky ohrožující, jsou v některých státech blokovány, tato skutečnost podkopává řadu závazků v oblasti lidských práv. Vzrůstající počet zákonů narušujících volný tok a výměnu online informací také omezuje schopnost společnosti komunikovat.

Avšak jak technologie pokročila a průmysl se stal mnohem ziskovějším, nadnárodní korporace se rychle podřídily vůli zkorumpovaných vlád a v některých případech se dokonce samy dopouštějí porušování lidských práv.

Autocenzura

Hromadný dohled je rovněž formou cenzury, způsobuje, že se mnozí aktivisté uchylují k autocenzuře, jelikož vědí, že úřady odposlouchávají veškerou jejich komunikaci. Jak moc oslabující vliv má potencionálně neomezený, nepřetržitý a nekontrolovaný dohled na svobodu slova a jakýkoliv projev odporu či nesouhlasu ukázalo vyšetřování Amnesty International v Bělorusku.

Trolling

Amnesty International rovněž odhalila velmi dobře organizované trollingové kampaně v Mexiku, které byly vedeny za účelem sledování a obtěžování konkrétních jednotlivců a novinářů prostřednictvím platforem typu Twitteru, a zaznamenala kybernetické útoky na aktivisty v Kataru a v Nepálu.

Thajsko

V Thajsku stát využívá k perzekuci jednotlivců za zveřejňování online materiálů obsahujících nesouhlasné názory a informace o porušování lidských práv nejasně formulovaná ustanovení obsažená v zákoně o počítačových trestných činech (Computer Crimes Act, CCA), na jehož základě jsou zahajována trestní řízení právě proti obráncům lidských práv. Jatupat Boonpattararaksa, student práv a lidskoprávní aktivista, byl zadržen na základě uvedeného zákona o počítačových trestných činech (CCA) a článku 122 trestního řádu (urážka majestátu) za sdílení článků BBC Thai na Facebooku v prosinci 2016. 22. prosince 2016 úřady zrušily jeho kauci na základě toho, že uvedené příspěvky nesmazal a pokračoval v publikování materiálů na Facebooku, což státní orgány považovaly za výsměch státní moci.

Afrika

Pravidelná omezení používání internetu a sociálních sítí jsou příkladem stále častější formy potlačování svobody projevu v západní a střední Africe. V roce 2016 byl přístup k internetu zcela omezen po dobu dvou až pěti dnů před a po prezidentských volbách v Gabonu, Gambii a Kongu. Jak v Gambii, tak v Čadu, kde se konaly prezidentské volby v dubnu 2016, byly sociální sítě a komunikační aplikace jako Facebook, WhatsApp a Twitter přístupné pouze prostřednictvím VPN (virtuální privátní síť), díky níž lze uvedená omezení obejít. V Čadu je řada blogů a zpravodajských stránek nadále blokována i v roce 2017. Jedním z nejzávažnějších a přetrvávajících omezení je odříznutí od internetu v anglofonních oblastech Kamerunu od ledna 2017 až k dnešnímu dni, a to po protestech souvisejících s používáním francouzštiny u soudů a ve školách a s požadavky na větší autonomii.

Digitální cenzura v Egyptě v roce 2017

V roce 2017 rozšířily egyptské úřady své útoky vůči mediální svobodě také do digitální sféry a v posledních několika týdnech bez jakéhokoliv zdůvodnění zablokovaly přístup k více než 40 zpravodajským serverům, a to s cílem eliminovat poslední zbytky prostoru pro kritiku a svobodu projevu v zemi. Dle Asociace pro svobodu myšlení a projevu bylo od 24. května zablokováno celkem 63 webových stránek, z toho 48 zpravodajských. Mada Masr, nezávislý zpravodajský server, který pravidelně publikoval zprávy a analýzy hluboce kritizující místní úřady, byl mezi prvními weby, které byly zablokovány. Nedávno, tj. 11. června, byla zablokována zpravodajská stránka Albedaiah, kterou spravoval nezávislý novinář Khaled al Balshy. Rovněž byly zablokovány stránky Elbadil a Bawabit Yanair. Přístup ke globální online vydavatelské platformě Medium byl 10. června taktéž odříznut.

Farhad Mazhar, významný publicista, básník a politický analytik, byl odveden ze svého domova 3. července 2017 přibližně v 5 hodin ráno skupinou neidentifikovaných osob. O hodinu později obdržela jeho manželka Farida Akhtar děsivý telefonát od Farhada, během kterého jí měl říci:„Odvážejí mě pryč, obávám se, že mě zabijí.“

Tento problém ilustruje případ serveru Mamfakinch (Nevzdáme se), nezávislého marockého zpravodajského webu. V roce 2011 se pokoušeli obejít marocké embargo na zpravodajství o protestech a poskytovali platformu pro nesouhlasné projevy, které byly státem vlastněnými médii odstaveny v souvislosti s „arabským jarem“. V roce 2012 byl Mamfakinch napaden výkonným špionážním programem nazvaným „Systém dálkového ovládání“. Tento systém byl vyvinut italskou společností „Hacking Team“, jež se zaměřuje na kompromitující komunikaci. Byl to jeden z prvních zdokumentovaných případů kyberútoku, který využil evropskou technologii s cílem potlačit lidskoprávní aktivisty a novináře.

V tom roce server Mamfakinch jako první informoval o využívání nepřiměřené síly ze strany policie vůči protestujícím a také odhalil případ závažné korupce a nepotismu vládního ministra. Po útoku klesl počet příspěvků na webovou stránku. Z 30 pravidelných přispěvovatelů a spolupracovníků zůstali tři, kteří se snažili udržet web při životě. Hisham Almiraat z Mamfakinch a někteří jeho kolegové později založili asociaci zabývající se digitálními právy – Association des Droits Numériques (ADN), která v roce 2015 zveřejnila ve spolupráci s Privacy International ze Spojeného království zprávu dokumentující několik případů nezákonného elektronického dohledu nad marockými akademiky, novináři a lidskoprávními aktivisty. O tři dny později vláda vůči němu a viceprezidentovi ADN zahájila trestní vyšetřování na základě obvinění z „hanobení a pomluvy státních úřadů a falešného zpravodajství“ a za „urážení“ veřejných činitelů, za což jim hrozí pět let vězení. Uvedený případ je k dnešnímu dni otevřen.

Cenzura internetu v Etiopii

Etiopské úřady rozsáhle monitorují, a dokonce blokují nástroje online komunikace, využívají při tom právních předpisů, které kriminalizují online aktivity, čímž omezují možnosti pokojných protestů. Etiopští lidskoprávní aktivisté informovali Amnesty International o tom, že v březnu roku 2016 došlo k značným výpadkům mobilních aplikací jako Facebook, WhatsApp a Twitter, převážně v oblasti Oromie, kde se konaly protesty proti plánům na administrativní kontrolu z hlavního města Addis Abeba, a později i proti dlouhotrvajícímu svévolnému zatýkání a etnické marginalizaci. Internetové služby byly rovněž kompletně zablokovány v Amharsku, Addis Abebě a regionu Oromie poté, co političtí aktivisté vyzvali k celostátním protestům, které proběhly v srpnu roku 2016. Státní bezpečnostní složky použily proti demonstrantům nepřiměřenou sílu, což vedlo k zabití nejméně 100 lidí.

Političtí a jiní aktivisté čelí obviněním a zatčení na základě Protiteroristické výzvy (ATP) za své aktivity v oblasti sociálních médií a rovněž za kritiku vládních politik. Mezi tyto aktivisty patří: Yonatan Tesfaye, bývalý představitel Blue Party, který byl zatčen bez obvinění v prosinci 2015 a o pět měsíců později byl obviněn z terorismu, protože kritizoval vládní politiku a byl aktivním na Facebooku, dále zde patří skupina bloggerů Zone 9, kteří byli na 500 dní (v období let 2014 a 2015) zadrženi a následně obviněni z terorismu, protože používali šifrovaný software pro zajištění bezpečnosti své komunikace, a Zelalem Workalemahu, který byl v květnu 2016 odsouzen k více než pěti letům vězení za realizování školení k metodám šifrování v online prostoru.

V červnu 2016 byl přijat zákon o počítačových trestných činech, který Ministerstvo spravedlnosti opravňuje k vydávání příkazů k sledování osob podezřelých ze spáchání počítačové kriminality a jejich zadržení bez obvinění, a to až na 4 měsíce.

Rozsáhlé zasahování úřadů a blokování internetu účinně zamezuje obráncům lidských práv pokojně protestovat a vyjadřovat své názory a postoje, a navíc úřadům umožňuje, aby protesty brutálně potlačovaly.