Kvůli nedostatku práce a možností, jak si zajistit příjem, se miliony Nepálců vydávají hledat práci jinde. V letech 2015–2016 opustilo zemi přes 400 000 Nepálců a Nepálek, aby se připojili k milionům nepálských migrantů, kteří už pracují ve více než 100 různých zemích. V zahraničí se však s nepálskými migranty zachází jako s podhodnoceným a jednorázovým zbožím, čímž je podkopávána jejich možnost uplatňovat základní lidská a pracovní práva. V Malajsii, státech Perského zálivu i jinde přispívá levná nepálská práce k růstu klíčových ekonomických odvětvíjako jsou stavebnictví, ruční výroba, bezpečnost a služby. Na oplátku však Nepálci a další migrantští pracovníci většinou dostanou dvou až tříleté pracovní smlouvy a jen velmi málo vymahatelných práv. Některé podniky tak z tohoto zneužívání a vykořisťování nepálských a dalších migrantských pracovníků nahromadily nemalé zisky.

Anjay

Anjay, 28letý muž z oblasti Kailali, si půjčil 235 000 NPR (2 277 USD), aby zaplatil náborový poplatek, jehož uhrazení požadoval jeho agent během 10 dnů od souhlasu s pracovním umístěním. Tato částka, která byla po Anjayovi vyžadována, představuje téměř dvojnásobek limitu na náborové poplatky určeného vládou. Poté, co zaplatil poplatek a na pokrytí jeho poloviny si vzal půjčku s 30% úrokem, musel Anjay ještě přes rok čekat, než mu od náborové agentury došlo vízum a letenka, přestože mu už před tím agentura řekla, že mu vízum již bylo uděleno. Agentovo chování tak porušovalo zákon o zaměstnávání v zahraničí. Avšak Anjay měl pocit, že proti opožděnému odjezdu nemůže vznést námitky nebo vyhledat služby jiné náborové agentury, neboť už zaplatil náborový poplatek a narůstal mu tak vysoký dluh, že potřeboval urgentně odcestovat, aby ho mohl začít splácet. Když Anjayovi konečně dorazilo vízum a letenka a opouštěl zemi, zjistil, že má ve smlouvě uvedeny  jiné pracovní podmínky, než mu byly původně slíbeny, avšak nebyl v pozici, ve které by proti tomu mohl protestovat: „Pracovní smlouvu jsem dostal až na letišti Kathmandu – hodinu před odletem. Když jsem zjistil, že mám ve smlouvě plat o 25 % nižší, než jaký mi slíbila náborová agentura, tak jsem neprotestoval. V té chvíli jsem si už myslel, že se prostě musím smířit s tím, co se mi stalo, a odcestovat do zahraničí, abych splatil půjčku.“ Anjay později řekl Amnesty International, že když dorazil do Malajsie, jeho zaměstnavatel mu plat dále nahodile snižoval, což také nebylo ve smlouvě, kterou podepsal. Nadále však Anjayovi bránila jeho půjčka v tom, aby se proti tomuto zneužívání mohl začít bránit. Anjay se cítil povinen zůstat a dále pracovat, aby splatil dluh vesnickému lichváři a zajistil tak, aby se on ani jeho rodina kvůli migraci za prací dále nepropadala do dluhů.

^{© Amnesty International}

Suman

Suman, který se v roce 2014 odstěhoval do Malajsie, ukázal výzkumníkům Amnesty jak potvrzení o náboru, tak bankovní transakci, na které je vidět, kolik ve skutečnosti převedl peněz náborové agentuře. Tyto dva dokumenty s podobnými daty ukazují nesrovnalost mezi částkou uvedenou na náborové stvrzence – 80 000 NPR (775 USD) – a částkou, kterou Suman ve skutečnosti náborové agentuře zaplatil, což je 160 000 NPR (1 550 USD), tedy dvojnásobek. Částka 80 000 NPR odpovídá vládním limitům pro poplatky platné v době Sumanova náboru. Suman vysvětluje, že byl ochoten zaplatit tak vysokou sumu bez obdržení potvrzení, protože věřil, že se tato investice s výhledem na očekávanou práci vyplatí. Agentura mu slíbila, že bude pracovat v automobilce v Malajsii, a očekával tedy plat, který by mu snadno pokryl vysoké náborové náklady. Vzal si proto půjčku 250 000 NPR (2 422 USD) na zaplacení poplatku agentuře. Suman ale nakonec nedostal práci ani plat, který mu náborová agentura slíbila, a vydělával o 70 dolarů měsíčně méně, než čekal. Navíc Sumanovi ve společnosti, kde pracoval, nebyl poskytnut plný pracovní úvazek, což znamenalo, že byl dlouhá období v Malajsii bez platu. Nakonec se Suman vrátil domů naprosto bez peněz a rozhodl se stěžovat si přímo náborové agentuře. Ta  však Sumanovi vyhrožovala a řekla mu, že jeho dokumentace není dostatečná k prokázání, že se stal obětí vykořisťování. Suman uvedl, že po dlouhé a vyostřené debatě ho agentura přesvědčila o tom, že by se mu u soudu nikdy nepodařilo spor vyhrát. Suman proto přijal od agentury odškodnění ve výši 40 000 NPR (387 USD), tedy pouze 25 % náborového poplatku, který zaplatil. Suman pak musel prodat svou půdu, aby zaplatil náborové dluhy, a nyní hledá práci v Kataru, aby splatil zbývající půjčku.

^{© Amnesty International}

Sita

Sitě bylo 17 let – tedy o 13 let méně, než byla v té době určená věková hranice vládou – když jí náborový agent namluvil, že si jako pracovnice v domácnosti saúdskoarabské rodiny během dvou let vydělá 500 000 NPR (4 841 USD). Náborář pro Situ opatřil pas a zorganizoval cestu přes otevřenou hranici Nepálu s Indií. Před odletem z letiště Nové Dillí dostala pas jiné osoby, se kterým měla cestovat. Přestože se dozvěděla, že má cestovat s cizím pasem, cítila se Sitainucena odcestovat, neboť neměla peníze na to, aby opustila letiště a dostala se zpátky do Nepálu. Když Sita dorazila do Saudské Arábie, její zaměstnavatel ji běžně bil a platil daleko méně, než kolik jí bylo slíbeno. Po osmi měsících se Sitě podařilo od zaměstnavatele uprchnout. Avšak než se dostala na nepálskou ambasádu, zatkla ji saudská policie a na 20 měsíců ji zadržela na základě imigračních přestupků, protože neměla platné pracovní vízum a vlastnila falešný pas. Podle výpovědi Sity vše nasvědčuje tomu, že se stala obětí obchodu s lidmi.

^{© Amnesty International}

Rajit

V roce 2012 byla Rajitovi, 34letému otci tří dětí, slíbena práce v malajské restauraci. Jeho pracovní povolení a cestu zařídil místní agent a náborová agentura z Kathmandu. Když  Rajit dorazil na letiště Kuala Lumpur, nevyzvedl ho majitel restaurace, ale zástupce  společnosti zajišťující pracovní sílu, která mu odebral pas, mobilní telefon a další osobní  věci. Tato společnost navzdory opakovaným žádostem odmítla Rajitovi poskytnout legální pracovní vízum. Místo toho ho společnost proti jeho vůli přesouvala mezi různými malajskými společnostmi, aby si malajské úřady nevšimly jeho nelegálního statusu. Rajit také dostával měsíční plat o 30 dolarů nižší, než je malajský minimální plat. Po třech měsících se Rajit rozhodl utéct, když do vedlejší společnosti vpadla policie a hledala nelegální přistěhovalce, a začal se proto bát, aby nebyl zatčen a zadržen. Protože ho do společnosti poskytující pracovní sílu prodala jeho agentura, byla Rajitova jediná možnost, jak se dostat domů, zaplatit 375 dolarů místnímu agentovi. Doma pak musel Rajit prodat svou půdu, aby zaplatil nehoráznou půjčku 105 000 NPR (1 016 USD), kterou si vzal na zaplacení náborového poplatku a výdajů spojených s přestěhováním.

^{© Amnesty International}

Farshid

Farshid vyprávěl Amnesty International, že se dostal do Kataru jako součást 60členné skupiny nepálských pracovníků, z nichž všichni brzy zjistili, že je jejich mzda daleko nižší, než jaký jim přislíbila náborová agentura. Jejich zaměstnavatel v Kataru často nevyplácel mzdy včas a pracovníci mívali potíže dostat zpětně peníze, které jim dlužil. Farshid nejprve požádal o pomoc nepálskou ambasádu v Kataru. Když se mu nedostalo pomoci, rozhodl se od katarské společnosti utéct, neboť věděl, že už nemůže dále pracovat bez odměny. „Bylo nás mnoho, kdo jsme prodali svou půdu, dům a byli velmi zadlužení. Někteří nechtěli odejít a chtěli nadále pracovat, i když si vydělali daleko méně, než měli. Jen 7 z 60 pracovníků se rozhodlo jít na ambasádu. Když jsem se pokusil jít na ambasádu znovu po prvním dni, vypnuli si telefon. Uvědomil jsem si, že tenhle problém se nikdy nevyřeší. Doma jsem měl velkou půjčku, a tak jsem se rozhodl od společnosti utéct. Pracoval jsem pak na stavbě nebo jako zahradník, cokoliv se mi naskytlo.“ Farshid dále popisoval zneužívání a těžkosti, kterým musel čelit jako pracovník, který nemá doklady: „Bez dokladů jsem musel spát v různých opuštěných budovách, aby mě nenašla police. Poté jsem potkal muže, který mi platil 50 QAR (16,5 USD) na den. Nakonec jsem byl zatčen a na měsíc zadržen, než mě deportovali. Když jsem se dostal do Nepálu, neměl jsem ani korunu na cestu domů. Moje žena si vzala další půjčku a poslala mi 10 000 NPR, abych si mohl koupit hezké oblečení a vesničané o mně nesmýšleli špatně. Hrozně jsem se styděl vrátit se domů s prázdnýma rukama. Měl jsem nesplacené dluhy, a tak jsem čekal do 10 hodin do večera, než jsem se vplížil do vesnice.“

Zdroj: Výzkumná zpráva o nepálských migrantských pracovnících. Tisková zpráva v češtině je k dispozici zde.