Ustanovení, která návštěvy vězňů zadržovaných v rámci stávajícího výjimečného stavu určují, omezují návštěvy na bezprostřední rodinné příslušníky. Pro Idil, která nemá žádné žijící příbuzné, to znamená absolutní odříznutí od všech. Pokusil jsem se navštívit Idil, jakmile jsem přijel do Turecka před několika dny, ale byl jsem odmítnut u bran vězení. Po setkání s ministrem spravedlnosti Abdülhamitem Gülem v Ankaře, jsem ji konečně mohl vidět. 

Ze všech věznic na celém světě, kde jsem již byl, je Silivri - největší trestní zařízení v Evropě - nejsofistikovanější a taky nejvíc nahání hrůzu. Poté, co jsem prošel jeho impozantním vchodem a byl jsem podroben prohlídce vězeňskými strážci, detektory kovů a skenerem, jsem se ocitl v obrovském městě z betonu. Navzdory své velikosti -  Silivri je určeno pro ubytovávání až 17 000 vězňů - je chůze komplexem děsivě pustá. Pouze příležitostné kovové zvonění vězeňských dveří nebo ostrý zvuk píšťaly vězeňských dozorců přerušují tísnivé ticho. Betonové budovy, v nichž je Idil uvězněna, jsou natřeny na žluto a odděleny  od ostatních bloků vysokou zdí. Projdu závěrečnou kontrolou a jsem veden do velké jasně osvětlené místnosti bez oken. Hned, jakmile si sednu ke stolu uprostřed místnosti, otevírají se dveře na druhé straně místnosti. To je Idil!

Když mě vidí, v její tváři se objeví překvapení a radost a její oči  se rozzáří  známou energií.  "Salile!" vykřikne, když odstoupí od dvou strážců, kteří ji doprovázejí, a vyběhne ke mně s rozpaženýma rukama. Když jsme se dlouze a pevně objali, cítil jsem, že mne zaplavuje silná vlna emocí. „Jaké překvapení!" Řekla, „věděla jsem, že jsi v Turecku a snažíš se mě vidět, ale nečekala jsem, že dostaneš povolení. Přišlo mi to vyloučené.“ 

İdil je stejná, jak jsme ji vždy znali a milovali: usmívající se a pozitivní. „Jsem v pořádku," řekne mi. „Nevidíš? Dělám jógu, sport, učím se rusky, čtu všechny noviny a udržuji se pořád něčím zaměstnaná. " I přesto  Idil připouští, že její izolace je velmi těžká. Přestože sdílí celu s jinou ženou, nemůže mluvit s dalšími obránci lidských práv, jako je Özlem Dalkıranová, která byla zatčená spolu s ní. „Özlem je jen o tři dveře dál, ale pokud se o ní chci něco dozvědět, musím se pokusit zjistit to v novinách." 

„Nemám povoleny telefonní hovory jednou za 14 dnů, jako to mají ostatní vězni. A nedostávám žádné dopisy. Jediné, co mám, jsou vzkazy, které mi dává můj právník." Idil říká, že doba jejího pobytu v Silivri  přispěla k tomu, že velice oceňuje to, čím vězňové prochází, a má v úmyslu ještě více pokračovat v  kampani za práva vězňů v budoucnu. Povídám jí o setkání, které jsem měl s jejími přáteli a o skutečnosti, že ministr spravedlnosti se zdál být srozuměný s naší žádostí, abychom ji mohli navštívit, jelikož ona nemá žádnou jinou rodinu. Také jí informuji, že o její kočky je dobře postaráno. Idil je také dychtivá vědět, jak je Amnesty Turecko řízena v její nepřítomnosti a očividně je hrdá, když jí říkám, že členové jejího týmu, spíše než aby  byli deprimovaní (poháněni silnou kávou a zdrcujícím pocitem nespravedlnosti) jsou motivovaní a rozhodnější, než kdy jindy. 

Rozhovor plyne tak nenuceně, že jsem si ani neuvědomoval okolí a dokázal jsem si představit, že jsme v nějaké kavárně na náměstí Taksim. Ale pak se dveře otevírají a stráž nám říká, že máme jen dalších 5 minut. „Řekněte všem, aby se nebáli," říká Idil, když se připravujeme na rozloučení. „Jsem připravena zaplatit cenu za svou volbu pracovat na lidských právech a nemám strach. Nikdo v politických případech nebyl propuštěn dříve, než za čtyři měsíce. A já jsem duševně připravena být tady rok. Čas ve vězení zvýšil moje odhodlání postavit se za své hodnoty. Nechci žádný kompromis." 

Když mě vedou z vězení, uvažuji o tom, jak Idil zvládá využít tuhle nespravedlnost  k tomu, aby ji posilovala. Jsem překvapen, že až do dneška jsem neodhalil její pozoruhodnou vnitřní sílu. A je to nakažlivé: Její síla obnovila i mé odhodlání bojovat nejen za její propuštění, ale za propuštění všech lidí nespravedlivě vězněných v Turecku. Když procházím zpátky přes impozantní brány Silivri, uvědomuji si, že pokud vítr fouká správným směrem, můžete cítit Marmarské moře a dokonce ochutnat sůl na vašich rtech. A ta sůl mát chuť svobody. 

Salil Shetty je generálním tajemníkem Amnesty International. Setkal se s Idil Eserovou  9. září. 

PS: Idil patří mezi 10 obhájců lidských práv, kteří byli zadrženi při workshopu o lidských právech 5. července. Jsou podezřelí, zcela bezdůvodně, ze "spáchání trestného činu ve jménu teroristické organizace, aniž by byli členem". Osm jich je stále zadržováno, 2 byli  propuštěni  na kauci.