Ve školách se s dětmi se zdravotním postižením už celkem počítá, přestože inkluzi provází v praxi řada komplikací. Co mne ale velmi trápí a v co jsem v devadesátých letech opravdu věřila, že se změní, jsou možnosti pracovního uplatnění lidí s mentálním postižením.  Bohužel, tvorba pracovních příležitostí pro tyto lidi je stále v počátcích. Ano, existují již různá chráněná pracoviště, ale možnost pracovat mezi běžnou společností je naprosto výjimečná. A tak výsledky dlouholeté docházky do školy, mnohdy do 25 let věku, se v praxi nevyužívají a mnozí lidé s mentálním postižením, kteří mohou a chtějí pracovat, stále zůstávají doma s invalidním důchodem. Zamysleme se nad tím! To není chyba těchto lidí, to je chyba nás, zdravých, kteří neumíme nalézt způsoby jejich uplatnění mezi námi, nechceme je přijímat i s jejich odlišnostmi, nesnažíme se je pochopit a pomoci jim. Chtějí žít s námi, jen my to stále nedovedeme!“ říká Miloslava Stará smutně a pouští se do barvitého vyprávění zachycujícího historii školní inkluze.

„První osoby s Downovým syndromem jsem poznala v době studia speciální pedagogiky v šedesátých letech, kdy jsme s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy navštěvovali různé ústavy sociální péče, kde většina z nich žila. Lékaři ihned po porodu rodičům doporučovali dítě umístit do kojeneckého ústavu, s odůvodněním, že bude těžce mentálně postižené, nevychovatelné a nevzdělavatelné. V té době pro ně neexistovaly ani žádné mateřské školky. Zlom nastal až v roce 1960, kdy byla otevřena první zvláštní třída pro děti s mentálním postižením ve střední Evropě, u nás v Praze v Náhorní ulici v Praze 8. A právě tam jsem při první návštěvě před svým nástupem do nového zaměstnání zažila setkání s malou Ivankou s Downovým syndromem, která mi skočila kolem krku z průlezky, na které stála. Dodnes si toto setkání pamatuji a od té doby jsou pro mne děti i dospělí s Downovým syndromem srdeční záležitostí. Během let, kdy jsem ve zvláštní třídě pracovala, nejprve jako učitelka, později také 27 let jako ředitelka speciální mateřské školy, a následně jako členka výboru rodičovského spolku DownSyndrom CZ,  jsem jich poznala desítky,“  popisuje svou profesní dráhu tato charismatická a přes svůj věk stále energická žena, kterou komunita rodin vnímá jako babičku všech dětí s Downovým syndromem. 

 „Mezi dětmi s Downovým syndromem jsem poznala řadu výrazných osobností. Dlouholetá zkušenost mne utvrdila v tom, že děti vyrůstající v rodinném láskyplném prostředí s přiměřenou stimulací a dobrým vedením mají veliký potenciál! A že dosavadní názory na Downův syndrom, s kterými jsem se opakovaně setkávala, jsou jednostranné a zastaralé. Dospěla jsem k názoru, že kvalitní odborná péče ve spolupráci s rodinou může přinést nečekané výsledky ve vývoji některých dětí s Downovým syndromem,“ vypráví bývalá ředitelka speciální Mateřské školy Štíbrova, která zde již v době komunismu podporovala inkluzi, neboť školku navštěvovaly jak děti s postižením, tak jejich sourozenci a vytvářeli tak pestrý a přirozeně fungující kolektiv.

V té době jsme ale neměli žádné srovnání jak jednotlivých dětí, tak rodinné péče a školních výsledků. A neexistovaly ani speciální vzdělávací metody práce ani odborné rehabilitace cílené na děti s Downovým syndromem. Změna nastala až v roce 1990, kdy se otevřely hranice. A my jsme se vydali za inspirací do německého Hofu, kde pravidelně organizovali setkávání rodin s dětmi s Downovým syndromem od miminek až po dospělé. Rodiny byly rozdělené do skupin podle věku dětí, každá skupina měla svůj program, organizačně ale bylo celé setkání pod jedním vedením. Byli jsme naprosto nadšení a byl to pro nás podnět začít s takovou péčí i u nás. Zprvu setkání „organizovalo“  SRPŠ při naší mateřské škole. Brzy se zapojili sami rodiče a v roce 1996 vznikl Klub rodičů a přátel dětí s DS, nyní spolek DownSyndrom CZ (www.downsyndrom.cz), který má víc jak 300 členských rodin, vydává vlastní časopis Plus 21 a organizuje řadu aktivit od specializovaných terapií, přes pravidelná setkávání až po rehabilitační pobyty. Mimo Prahu vznikla další sdružení pro rodiny vychovávající děti s Downovým syndromem, např. jihočeská Ovečka, brněnský Klub nejmenších a podobně. 

Spolupráce s odborníky v Německu pokračovala i nadále. Pravidelně jsme tam jezdili s našimi pedagogy a rodiči seznamovat se s prověřenými metodami práce s dětmi s mentálním postižením. Různí odbornicí z Německa, Holandska i Slovenska jezdili naopak přednášet k nám. Dodnes rodiče hledají stále nové odborné poznatky v zahraničí, které zveřejňují ve svém  časopise PLUS 2. Tyto nové zkušenosti rodiče dětí s Downovým syndromem stále obohacují a přinášejí jim naději na kvalitnější vývoj jejich dětí i jejich lepší začlenění,“ popisuje Miloslava Stará dlouhou a nelehkou cestu za podporou dětí s Downovým syndromem a jejich rodin.

„Nemohu nevzpomenout také jedné tragické události spojené s integrací v jejích úplných začátcích. V jedné velmi vstřícné škole na Praze 8 byl integrován moc šikovný chlapec Daneček s Downovým syndromem. Jeho paní učitelka zvládala jeho integraci zcela vzorově, a to bez jakékoliv asistence, která nebyla v té době ze zákona poskytována. Docházela jsem tam jako pracovnice Speciálně pedagogického centra. Bohužel jednoho dne došlo k tragické nehodě. Chlapec se zřejmě ukryl ve třídě, zatímco paní učitelka třídu uzamkla. Dan vylezl z okna ve druhém patře a při pádu zemřel. Tato tragédie zatřásla s námi se všemi. S jeho rodinou, pedagogy ve škole a v SPC, i s širokou veřejností. V důsledku tohoto neštěstí pak byla Ministerstvem školství vydána vyhláška, která umožnila při integraci dětí s mentálním postižením přítomnost asistenta pedagoga,“ vypráví Miloslava Stará.

„V dnešní době dětí v inkluzi naštěstí přibývá. Výjimečná je například Kateřina, která prošla běžným školstvím včetně dvou Vyšších odborných škol. I ta ale měla bohužel velké problémy najít kvůli svému zdravotnímu postižení pracovní uplatnění.

Mým oblíbencem je například Jarda, kterého znám od útlého dětství, který prošel běžnou základní školou na Praze 6. Ve škole prospíval s pomocí asistentky bez problémů. Vždy se ale potýkal s problémem mluvit na veřejnosti. Potřeboval na vyjádření čas a klid. Vždy jsem věděla, že je to bystrý kluk a že má velké vědomosti jak ze zeměpisu (s rodiči hodně cestoval), tak i dějepisu. Děti ho měly rády a učitelky i asistentka jeho problémy s mluvením na veřejnosti respektovaly. Komplikace nastaly až po přechodu na odbornou školu pro děti s různým mentálním postižením, kde už byl v kolektivu bez asistentky a mezi puberťáky, z nichž někteří měli výraznější problémy v chování. Jarda je vzorně vychovaný a vyžaduje to i u dětí a lidí kolem sebe. Postupně docházelo k psychickým problémům, které vyústily v nutnost po třech letech docházku zcela přerušit. Nyní rodiče řeší jeho vhodné pracovní zařazení s asistencí,“ popisuje Miloslava Stará případ, kdy problémy chlapce nastaly po přechodu z inkluzivního do speciálního školství.

„Uvádím tento příklad proto, že jsou mnohé další děti, které mají nejrůznější problémy a našim úkolem je objevit, proč vznikají a snažit se jim pomoci. A naučit jejich okolí je chápat a respektovat takové, jací jsou. Kdo mezi těmito lidmi žije déle, poznává jejich schopnost dávat lásku, být přátelští a vděční za pochopení a přijetí. Seznamuje se s jejich touhami a často i nečekanými přáními. Každý z nás je jedinečný a každý z nás má své silné a slabé stránky. A my bychom se měli naučit žít ve vzájemném respektu k odlišnostem každého z nás,“ uzavírá Miluška Stará. 

Zdroj: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy