^{© Amnesty International}

Zpráva Přeprava vězňů v Rusku: Cestování do neznáma dokumentuje kruté a ponižující podmínky, které stále snášejí věznění muži i ženy, protože se doteď používají praktiky zděděné ze sovětské minulosti. 

„Odsouzení vězni jsou ve vlacích natěsnáni do malých prostorů, které jsou bez větrání a přirozeného světla. Mají k dispozici malé množství vody a omezený přístup k toaletám. Na konci cest, které mohou trvat déle než měsíc, dorazí konečně na cílové místo, vzdálené tisíce kilometrů od jejich rodin," popisuje Denis Krivošejev, zástupce ředitele pro Evropu a Střední Asii Amnesty International. 

„Je čas, aby se ruské úřady konečně zbavily dědictví gulagu. Musí ukončit tyto praktiky a zajistit, aby vězni byli přepravováni v podmínkách, které jsou v souladu s mezinárodním právem a normami," dodal. 

Vězni jsou obvykle přepravováni ve speciálních vězeňských vagonech nazvaných "Stolypiny", z nichž mnohé pocházejí ze sovětské éry. Dvanáct nebo více vězňů je spolu se svými zavazadly umístěno do každého vlakového kupé, které je bez oken a o velikosti, která je v normálním vlaku běžná pro čtyři cestující. 

Jeden z vězňů popsal svou cestu, kdy byl v kupé spolu s více než desítkou dalších vězňů čtyři dny ze své pět a půl týdnů trvající cesty: 

„Cestovali jsme čtyři dny do Samary bez lůžkovin, v oblečení, ve kterém jsme nastoupili do vlaku. Neměli jsme ani možnost vyčistit si zuby. Bylo 40 stupňů Celsia, v zásobníku na vodu ani na toaletě nebyla žádná voda." 

Během přepravy mohou vězni používat toaletu pouze jednou za pět nebo šest hodin. Během zdlouhavého čekání na vedlejších kolejích nemají vůbec žádný přístup k toaletám. Vězni, kteří již předtím zažili podmínky ve vlacích, popisují, jak se snaží nejíst a nepít v noci před přepravou a berou si do vlaku co nejvíce plastových lahví. 

Další bývalý vězeň řekl: „Kdybych to byl býval věděl, den předtím bych přestal pít, abych omezil svůj příjem vody. Je lepší ve vlaku trpět žízní, než trpět bez přístupu na toaletu." 

Geografie formovaná sovětskou minulostí 

Navzdory legislativě, která uvádí, že vězni by měli vykonávat své tresty poblíž domova, aby se jim usnadnil návrat do běžného života, většina vězňů, zejména žen, si odpykává tresty tisíce kilometrů od svých domovů a rodin. 

Ruská federální vězeňská služba (FSIN) zdědila síť trestaneckých kolonií ze sovětského systému gulagů, z nichž mnohé se nacházejí v bývalých pracovních táborech ve vzdálených a řídce osídlených částech země. To znamená, že vězni musí být přepravováni na obrovské vzdálenosti, často až 5 000 km, takže návštěvy rodinných příslušníků jsou extrémně obtížné. Vzhledem k tomu, že pouze 46 ze 760 nápravných zařízení v Rusku ubytovává ženy, je pravděpodobnější, že budou vystaveny těmto cestám častěji, než muži. Je běžné, že cesty do těchto destinací trvají měsíc i déle. 

„Vzdálenost - to je jeden ze způsobů psychologického oslabení vězňů. Jsou velmi vzdáleni od podpory, od pomoci," říká Aleksej Sokolov z Uralské skupiny pro lidská práva.  

V izolaci a mimo ochranu zákona 

Federální vězeňská služba zachází se všemi informacemi o vězeňské dopravě s nejvyšší mírou utajení. Ani vězni, ani jejich rodiny nebo právníci, nedostanou před začátkem přepravy informaci o konečném cíli. Kromě nedostatku větrání a přirozeného světla dezorientaci zvyšuje ještě například zákaz nošení hodinek. 

„Během těchto dlouhých cest vězňům není umožněno kontaktovat vnější svět a úřady odmítají zveřejnit jejich místo pobytu.  Prostě vězeň najednou účinně "zmizí" na celé týdny nebo dokonce měsíce a svou rodinu zanechá bez informací. Vězni jsou tou dobou v pozici mimo ochranu zákona, čímž se otvírá cesta k jejich zneužívání. Z právního hlediska jde o vynucené zmizení, " upozorňuje Denis Krivošejev. 

Příkladem může být třeba i případ Ildara Dadina – vězně svědomí Amnesty International vězněného za účast v pokojných protivládních protestech. Zmizel v prosinci 2016 na víc než měsíc poté, co prohlásil, že ho mučili. O několik týdnů později se objevil ve vězeňské kolonii 3000 tisíc kilometrů od vazebního zařízení, kde byl předtím. Úřady uvedly, že byl přemístěn "pro jeho vlastní bezpečnost." 

„Vězni, kteří jsou uvězněni v přeplněných vlacích, tráví dny nebo dokonce týdny bez kontaktu s okolním světem. Jakmile jsou přepravováni, stávají se neviditelnými, jejich utrpení je naprosté a neviděné. Toto je kruté, nelidské a ponižující zacházení a je nejvyšší čas s ním skoncovat," uvedla Ludmila Alexejevová, předsedkyně Moskevského helsinského výboru. 

Výzkum Amnesty International se rovněž opírá o zjištění jiných organizací. 

„Špatné zacházení s vězni v tranzitu je vážný problémem, který jsme zaznamenali při naší vlastní práci v Rusku. Nedávno jsme byli svědky toho, jak byl ukrajinský režisér Oleg Sentsov přepravován z Jakutska na Dálném východě do republiky Jamalo-něnecké na Dálném severu. Cesta trvala více než měsíc," uvedla Tanya Lokšinová z Human Rights Watch. 

Amnesty International spolu s Human Rights Watch a ruskými obránci lidských práv vyzývají ruskou vládu, aby reformovala vězeňský systém a zejména systém dopravních prostředků používaných pro přepravu vězňů. 

Požadují zamezení špatného zacházení s vězni, zejména: 

• Zavedení časových limitů pro přepravu vězňů

• Uzavření těch nápravných kolonií, které jsou umístěny v největších vzdálenostech od center populace

• Ukončení přeplňování vězeňských vagonů a dodávek

• Zajištění, aby dopravní prostředky podléhaly veřejné kontrole, a aby rodiny a zákonní zástupci byli pravidelně informováni o místě pobytu vězňů

• Zastavení přepravu vězňů z oblasti, kde mají bydliště, v souladu se stávajícími právními předpisy. 

Výzkumná zpráva: Přeprava vězňů v Rusku