Úspěchy vietnamských dětí začínají podléhat stereotypizaci o pracovitých a učících se dětech. Jaká je realita?Ve Vietnamu není vysokoškolské vzdělání tak široce dostupné, mnozí mí krajané sem přišli právě proto, že se na vysokou školu nedostali. To je příklad mého otce, který chtěl být architektem, ale nedostal možnost studovat. Není proto divu, že rodiče tolik na vzdělání bazírují, žádná alternativa k vysokoškolskému diplomu nepřipadá v úvahu. Jako vietnamské dítě máte jen čtyři možnosti profesního uplatnění: doktor, právník, inženýr nebo být hanbou celé rodiny. Příliš se nerespektuje, co dítě chce. Pro naše rodiče je diplom vstupenkou do lepšího života.
Takže je to spíše vnější motivace.
To je u každého dítěte jiné, některé děti chtějí uspět a rodiče na ně nemusejí tolik tlačit. Ale když má dítě problémy, musí podstupovat soukromé doučování a stále na sobě pracovat. Což je problém u slabších dětí, je na ně vyvíjen enormní tlak. Většina rodičů ale dosáhne svého, i kdyby měli dětem platit armádu doučovatelů či školy s nižším počtem dětí ve třídě.
Jak vietnamští rodiče získávají informace o školách či zdejším vzdělávacím systému?
Informace si předávají v komunitě. Ale nepředstavujte si, že každý Vietnamec je součástí nějaké větší či menší komunity. Někteří bydlí na periferiích, pracují nonstop a žijí osamělý život. Někdo se třeba ani družit s nikým nechce, protože je introvert. V některých rodinách jsou jediným zdrojem informací o školách či vzdělávací soustavě děti.
Jak u vás probíhala komunikace mezi rodiči a školou?
Na třídní schůzky chodil otec, jeho slovní zásoba byla ale logicky omezená. Protože se ve škole kladl důraz na výkon a známky, šlo mu o co nejlepší vysvědčení.
Takže by pro vietnamské rodiče mohl být problém mít jen slovní hodnocení.
Těžko říci, protože jsme tuhle situaci nezažili. Ale kdyby dostávaly děti jen slovní hodnocení, předpokládám, že u mých rodičů by se zvýšil zájem i jejich angažmá.
Kdy jste pociťovala problém způsobený tím, že rodiče neuměli česky?
Problém není s češtinou, já bych rodičům přeložila všechno. Odlišnost je v kulturním kontextu. Když jsem odjížděla poprvé do školy v přírodě, tak rodiče vůbec nechápali, kam a proč jedu. Nevěděli, co mi mají zabalit. Když se pak rozdávaly pohledy, tak já nic nedostala, protože rodiče nevěděli, že se dětem do školy v přírodě posílají pohledy. Svou první školu v přírodě jsem tak proplakala. Těchto kulturních detailů je ovšem mnoho.
Myslíte, že neznalost kulturního kontextu mohla ovlivnit vaši studijní dráhu či kariéru?
Určitě, ale ne nutně negativně. Například jsme vůbec nevěděli, že existují osmiletá gymnázia. Když se o nich moji spolužáci v páté třídě bavili, tak spíše způsobem, že gymnázium požadují rodiče. Příliš jsem nechápala, o čem mluví. Jsem si ale jistá, že kdyby rodiče věděli, že lze již od šesté třídy nastoupit do výběrové studijní třídy, určitě by chtěli, abych dělala přijímačky.
Ve výuce to ale nevadilo. Šlo jen o neznalost systému, u mladšího sourozence už mohou být rodiče poučení.
I ve výuce se předpokládá širší znalost kultury. V dějepisu jsme došli jen do roku 1945 s tím, že zbytek znají děti od rodičů z vyprávění, dokumentů nebo známých filmů. Pro mne byla tato část dějin zcela neznámá a musela jsem se vše doučit. Když jste cizinec z rodiny, která má odlišný kulturní základ, tak si musíte vedle obvyklé studijní nálože pro všechny předměty ještě přibrat i doučení kulturního kontextu. O tom se totiž předpokládá, že ho máte, protože mluvíte plynně česky. Může ale trvat spoustu let, než některé kulturní aspekty pochopíte. Třeba že spolužáci jezdí na chalupu. Pro mne byl pojem chalupa dlouho jen barák, nechápala jsem, proč tam jezdí a co tam dělají.
Jak se rodiče rozhodovali o střední škole? Bylo pro ně jedinou možností gymnázium?
Ne, protože nevěděli, co je gymnázium. Když jste ukončoval základní školu, tak jste věděl, že můžete jít na učiliště, odbornou školu nebo gymnázium. Na základě prodiskutovaných perspektiv vám pak rodiče řekli, na jakou školu se přihlásit. Já nic takového neměla, všechny informace jsem si musela shánět sama a rodičům vysvětlovat, co je gymnázium a proč tam chci.
Je dnes něco, co byste jako pedagožka poradila svým učitelům? Co by měli dělat jinak, když mají ve škole vietnamské dítě?
Nedávat dětem česká jména. Vietnamské děti jsou běžně přezdívány českým jménem, protože se vychovatelky a učitelky nechtějí učit jméno vyslovit. Ve školce mi vymysleli české jméno a začali mi říkat Majka. Moc se neřešilo, zda se mi líbí. Děti chtějí zapadnout, takže na to přistoupí. Ale tímhle násilným přejmenováním přicházíme o svou identitu. Sama jsem se s tím musela později vyrovnávat a po přechodu na vysokou školu se začala představovat jako Tra. Ale i tam byl problém. Plně se mi podařilo prosadit používání Tra namísto Majky až s nástupem do práce, do korporátního multikulturního prostředí, kde komunikačním nástrojem byla angličtina.
Pociťuje to takto každé vietnamské dítě?
Někteří se představují českým jménem i v dospělosti, někteří se nechávají oslovovat jen vietnamským jménem. To je ale přece jedno, nemůžete přejmenovat dítě jen proto, že se vám nechce učit se vyslovit jeho jméno. Dalším plošným zlozvykem je nečíst vietnamská příjmení při zjišťování prezence. Když dojde na vietnamské jméno, učitel mlčí, zvedne hlavu, hledá asijskou tvář a zapíše. A pak zase čte jména a přítomní říkají "ano". Tím jsem si prošla od základky po vysokou školu. Ta pauza v čtení příjmení byla vždy ponižující. Obecně mi ale přišlo, že většina učitelů vyučovala více předmět než děti. Bez změny orientace na dítě místo na obsah učitelé nejenže nepochopí potřeby majoritních dětí, ale ani dětí s odlišným mateřským jazykem.
Jak na vás dopadaly české Vánoce? Předpokládám, že vaši rodiče na Vánocích nevyrostli.
Pro české děti jsou Vánoce hitem kalendáře, během roku není příjemnější událost. Podobně je ale prožívají i čeští učitelé, kteří se udivovali, že je doma neslavíme. Byli jsme pro ně chudáci, protože si Vánoce neužijeme. Vůbec neřešili, že máme jiné svátky. Jako by Vánoce byly tím nejdůležitějším. Proto když se narodila sestra, začala jsem doma Vánoce zavádět, aby o tuhle tradici nebyla ochuzena. Začali jsme mít doma vánoční stromek a dávat si dárky. Pochopitelně jsou naše Vánoce bez kapra a bramborového salátu. Rodiče dodnes netuší, co Vánoce znamenají. Měli je za vzácné dny, kdy jsme nešly se sestrou do školy a celá rodina mohla být spolu.
V případě přítomnosti dětí z evropských či muslimských zemí musejí být učitelé mnohdy citliví, když se baví o jejich dějinách či tradici. Je něco podobného v případě vietnamských dětí, i když se o Vietnamu ve školách příliš nemluví?
Právě že nemluví. Mnoho lidí ani neví, že píšeme latinkou a jsme bývalou francouzskou kolonií. Dítě nechce být vyčleněno, ale chce být přijato. Když o jeho zemi nikdy nemluvíte, cítí se vykořeněné. Samo od sebe ovšem o zohlednění Vietnamu či našich reálií neřekne, učitel by měl proto tuto možnost dítěti nabídnout první.
Zdroj: Časopis Školní poradenství v praxi - 6/2017
