Nejprve obecná otázka: Nakolik se po roce fungování novely školského zákona ukazují jako opodstatněné výtky, že věc byla nedostatečně připravena? Nebyla "inkluze počesku" přece jen příliš unáhleným krokem?  

Je třeba zdůraznit, že naprostá většina škol (podle výsledků reprezentativního šetření, jehož výsledky budou zveřejněny příští týden 94 % ZŠ) má dlouhodobé zkušenosti se vzděláváním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Rozhodně tedy nelze říci, že by školy ve větší míře začaly vzdělávat žáky se SVP až v minulém roce. Tito žáci v běžných školách již mnoho let jsou, co se změnilo, je podpora škol při jejich vzdělávání. Do září 2016 měly školy povinnost těmto žákům zajistit nezbytné podmínky pro vzdělávání, jenomže nikde nebylo jasně řečeno, co tyto podmínky jsou a z čeho je financovat. Situace byla v každém kraji odlišná. V jednom kraji škola dostala na žáka s těžkým sluchovým postižením 104 tisíc, v jiném 44 tisíc a v dalším 16 tisíc. Přestože se jednalo o to samé dítě se stejnou potřebou podpory, školy měly diametrálně odlišné možnosti, jak ji zajistit.  

Legislativa platná od září 2016 sjednotila příspěvky školám ve všech krajích tak, že vycházejí ze skutečných nákladů na jednotlivá podpůrná opatření - pomůcky, asistent pedagoga, pedagogická intervence apod. Ředitel školy dopředu ví, jaká konkrétní opatření má zajistit a dostane na ně také finance.  Jedná se tedy spíše o splacení určitého dluhu školám, které tyto žáky dlouhodobě vzdělávají, avšak dříve pro to měly mnohem horší podmínky než nyní. 

Ohledně financování inkluze se ale zdá, že  ministerstvo školství nemělo kvalifikovaný dhad nákladů, a nemá ani zajištěn dostatečný rozpočet na příští roky...   

ČOSIV se před zavedením nové právní úpravy podílel na tvorbě řady analýz spojených se systémem podpůrných opatření. MŠMT mělo tyto analýzy před zavedením legislativní změny k dispozici. Jednou z nich byl i odhad nákladů na podpůrná opatření. Analýza je od roku 2015 zveřejněná zde: http://inkluze.upol.cz/ebooks/analyza/analyza-06.pdf   

Věříme, že MŠMT dostojí svým závazkům vůči dětem se SVP a školám, které je vzdělávají a i v následujícím období bude financování podpůrných opatření zajišťovat v plném rozsahu. Novelou školského zákona zavedl stát právní nárok na bezplatné poskytování podpůrných opatření, jejich financování tedy zajistit musí. 

V minulém školním roce docházelo k překryvu původního systému financování prostřednictvím příplatku na žáka se zdravotním postižením a příspěvku na podpůrná opatření, což se mohlo promítnout do vyhodnocování nákladů ze strany MŠMT. Považujeme za vhodné udělat pečlivou analýzu efektivity systému až po skončení přechodného období, kdy bude plně v běhu nový systém financování. Přechodné období skončí v roce 2018.  

Jak je to s nedostatkem odborníků, speciálních pedagogů? Často se v diskusích opakuje například výtka, že zatímco v Norsku nebo Finsku jsou ve třídě dva speciální pedagogové, u nás je tam jeden "běžný učitel" a jeden sotva zaškolený asistent pedagoga...  

Co se týká dostupnosti speciálních pedagogů, situace se velmi liší podle regionů. Někde s tím ředitelé problém nemají, v odlehlejších regionech či regionech s vysokou koncentrací škol je situace horší. V rámci podpory zavádění nové legislativy do praxe opakovaně doporučujeme navýšení počtu přijímaných uchazečů o studium speciální pedagogiky a rozšíření možností rozšiřujícího studia. Dříve se bohužel stávalo, že řada absolventů tohoto oboru nakonec ve školství nezůstala, protože nenašli uplatnění. Dříve si školy mohly zaplatit speciálního pedagoga pouze z projektů nebo příspěvků zřizovatele, nyní je situace lepší, protože školy na něj mohou dostat finance přes podpůrná opatření. Podle již zmíněného reprezentativního šetření mělo obtíže se zajištěním speciálního pedagoga 27 % oslovených ředitelů, kteří jej v době šetření sháněli. 

Jak je to s přetížením poraden, a tedy opět s nedostatkem financí a odborníků v této oblasti?  

Pro poradenské pracovníky byl uplynulý školní rok opravdu hodně náročný, protože museli vydávat doporučení podle nové legislativní úpravy i u dětí, kterým ještě platila doporučení vydaná do srpna 2016. K tomu dojít muselo a i z toho důvodu bylo stanoveno dvouleté přechodné období, během kterého musí dojít k rediagnostice všech dětí s původními doporučeními. Je nesporné, že s novým systémem se změnil celý proces poskytování poradenských služeb, byly zavedeny nové povinnosti, které dříve poradenští pracovníci neměli. Nově například musejí poradenští pracovníci komunikovat se školou a dojednávat s ní navrhovaná podpůrná opatření, to dříve dělat nemuseli. Přestože došlo k dílčímu navýšení počtu pracovníků školských poradenských zařízení, bylo by třeba je ještě více personálně posílit. Co poradenští pracovníci velmi postrádají, je jednotná standardizovaná metodika pro přidělování podpůrných opatření. Existují jen velmi obecná doporučení, každý poradenský pracovník tak musí rozhodnout sám, jaká podpůrná opatření konkrétnímu dítěti doporučí. Na absenci této metodiky opakovaně upozorňujeme, poradenský pracovník by měl mít velmi konkrétní vodítka k tomu, jak stanovit míru podpory, kterou žák potřebuje. V jiných systémech (např. sociálním) hodnocení vychází z celosvětově uznávané klasifikace MKF, ve školství to bohužel zatím chybí.  

Není ale na opravdu dobré provedení inkluze zapotřebí ještě mnohem víc peněz, které zjevně v rozpočtu nejsou? Není potřeba vytvořit podmínky pro snížení počtu žáků ve třídě, možnost častějšího dělení tříd, získání výrazně většího množství odborníků...? 

Jak jsem už zmínila dříve, děti se zdravotním postižením či sociálním znevýhodněním jsou v běžných školách již 13 let, od zavedení školského zákona v roce 2004. V ten samý rok byla pro základní školy zavedena povinnost přijmout všechny děti (tedy i děti s postižením) ze spádové oblasti. Jedinou možností, kdy dítě přijmout nemusejí, je prokazatelně naplněná kapacita školy. Pokud bychom chtěli hovořit o inkluzivní škole, pak hovoříme o škole, která usiluje o maximální rozvoj vzdělávacího potenciálu každého svého žáka.  

Ukazuje se, že pro rozvoj inkluzivní školy jsou klíčové jsou především metody a formy práce učitelů. Menší počet žáků ve třídě jistě může usnadnit individualizaci práce, bez znalostí efektivních metod výuky stavějících na odlišných individuálních potřebách žáků při učení však není všespásný. Snažíme se proto ve spolupráci s pedagogickými fakultami postupně měnit obsah vzdělávání, aby budoucí učitelé byli lépe připraveni na práci s různorodou skupinou. Neexistuje totiž nic jako průměrný žák, každý žák má svoje individuální potřeby a preference při učení, které dobrý učitel musí znát a podle toho volit metody práce, které potřeby žáků naplní. Bohužel se stále setkáváme u druhostupňových učitelů s názorem, že jsou ve škole proto, aby učili svůj předmět, nikoliv žáky. Učitelé zastávající tento názor jsou méně ochotní měnit svůj styl výuky ve prospěch žáků. Věříme, že se i tento postoj začne postupně měnit. Čím více je učitel kompetentní, tím méně potřebuje podporu odborníků. Tím ale rozhodně nechci říci, že by odborníci ve školách být neměli. Naopak, považuji za nezbytné, aby ve školách byli nejen speciální pedagogové ale i psychologové, kteří mohou dětem pomáhat zvládat různé náročné situace ve škole nebo v rodině a učitele podpořit v psychohygieně a prevenci syndromu vyhoření.  

MŠMT chystá změnu systému financování regionálního školství. Nový systém by neměl školám posílat peníze výhradně podle počtu žáků, jako je tomu nyní. Současný systém svým nastavením školy motivuje přijímat co nejvíce žáků, protože čím více žáků škola má, tím více peněz dostává. Nový systém by měl mimo jiné zohledňovat počty pedagogů, kteří ve škole vzdělávání realizují.   

Věřím a výzkumy OECD a  Světové banky to ukazují, že investice do vzdělávání je investicí s vysokou mírou návratnosti. Pokud chce česká společnost uspět ve zvládání výzev spojených s globálními změnami, které nás čekají, musí podpořit maximální rozvoj vzdělávacího potenciálu každého dítěte. Investice, které se vyspělým vzdělávacím systémům nejvíce vyplácejí, směřují především do kvalitního systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a jejich metodické podpory a také do přípravy budoucích učitelů.  

Co si myslíte o množících se názorech poslanců, že inkluzi je třeba zastavit, či pozastavit. Naposledy o "pozastavení" mluvil Jiří Mihola... Dovedete si to představit? Jak by měl podle vás vypadat restart úspěšné inkluze?   

Neumím si představit, že by někdo chtěl omezovat právo rodičů na volbu školy a právo dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami na vzdělávání v jeho spádové škole. Obě tato práva byla zavedena v roce 2004 přijetím školského zákona. Neumím si také představit, že by nějaký politik nařídil 53 tisícům dětí se zdravotním postižením, které se vzdělávají v běžných základních školách, přechod do speciálních škol. Tímto krokem bychom se vrátili do praxe uplatňované komunistickým režimem před rokem 1989.   

V souvislosti s legislativní změnou garantující žákům se SVP nárok na bezplatná podpůrná opatření je určitě dobré zabývat se tím, co by mohlo její zavedení v praxi podpořit.   

ČOSIV na základě analýzy a výsledků reprezentativního šetření připravil seznam akčních kroků, která mohou napomoci úspěšné implementaci systému podpůrných opatření. Akční kroky budou naší organizaci v blízké době zveřejněny společně s výzkumnou zprávou z reprezentativního šetření zaměřeného na zmapování zavádění nové legislativy.