UNHCR, http://www.unhcr.org/1951-refugee-convention.html

Ženevská úmluva o uprchlících představuje stěžejní dokument mezinárodního uprchlického práva. Její text byl sepsán během chaotické situace po Druhé světové válce, kdy Evropa čelila rozsáhlé a spletité migrační krizi. Může však být tento dokument užitečný ještě dnes, kdy lidé utíkají z důvodů, které autorům tohoto textu nebyly známé? Miliony lidí dnes například žádají o uprchlický status kvůli klimatickým změnám, hladomoru nebo teroristickým útokům.

Nedávné události také ukazují, že mnohé státy otevřeně porušují Ženevskou úmluvu. Stačí se podívat na evropské země stavějící ploty proti migrantům, na zacházení s uprchlíky v řeckých a italských hotspotech či na dohodu Evropské unie s Tureckem, která je v rozporu s principy Ženevské úmluvy. Mnozí britští a australští politici si navíc stěžují, že definice “uprchlíka” v této úmluvě je příliš široká, což pak dává možnost ekonomickým migrantům obejít běžný imigrační proces. Článek 1A(2) Ženevské úmluvy o uprchlících totiž uvádí, že uprchlíkem je kdokoliv, kdo se “nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů.”

Kritici dále uvádějí, že úmluva dostatečně nedefinuje povinnosti hostitelských států a chybí jí také jednotný mechanismus vymáhání, následkem čehož je její text interpretován rozdílně v každém členském státě. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky však přesto nemá v úmyslu tento dokument měnit. Existují totiž vážné obavy, že by případná reforma vzhledem k aktuálnímu politickému klimatu spíše zhoršila současnou úroveň právní ochrany.

Reformní projekt Jamese Hathawaye

James Hathaway je přední akademik v oblasti mezinárodního uprchlického práva, který již několik let bojuje za globální změnu na poli azylové politiky. Se svým týmem právníků a ekonomů vypracoval v devadesátých letech nový model, který se nyní snaží prosadit v jednáních s politiky a lidskoprávními aktivisty. Hathawayův model má zajistit, že ochrana uprchlíků bude implementována rovnoměrně po celém světě, a to pod dohledem orgánů OSN. Současná praxe totiž podle Hathawaye nepřináší nic dobrého jak pro uprchlíky, tak pro státy. Narozdíl od mnohých politiků však Hathaway neviní Ženevskou úmluvu, ale spíše postoj některých států a OSN, kteří i po šedesáti letech fungování tohoto režimu nepřišli s novými způsoby ochrany uprchlíků. Je tedy třeba změnit způsob, jakým se tato úmluva implementuje a nikoliv samotný právní text.

https://www.michigandaily.com/section/news/lecture-calls-more-awareness-global-refugee-crisis

Hathaway je také velkým zastáncem výše zmíněné definice “uprchlíka”; domnívá se, že je dobře napsaná a v minulosti se jasně ukázalo, že je velmi flexibilní. Existuje také řada dalších přínosných ustanovení této úmluvy, které jsou však dnes velmi často ignorovány. Původní vizí Ženevské úmluvy bylo zajistit uprchlíkům samostatný život, nezávislý na podpoře hostitelského státu. Články 17, 18 a 22 například garantují uprchlíkům přístup ke vzdělání, zaměstnání či právo podnikat. Článek 26 dává uprchlíkům právo na volný pohyb po celém území hostitelského státu. Realita dnešní doby je však odlišná, jelikož většina uprchlíků žije v uprchlických táborech pod dohledem OSN, kde jim není dovoleno postarat se o své vlastní potřeby. Přitom existují studie, které uvádí, že státy mohou z volného pohybu uprchlíků finančně profitovat.

Proč tedy státy nadále staví uprchlické kempy? Jedná se totiž o jednoduché a univerzální řešení. Některé země velmi ochotně financují tábory v cizích zemích, aby se uprchlíci nedostali k jejich vlastním hranicím. Tím by jim totiž na základě Ženevské úmluvy vznikla povinnost uprchlíky přijmout a ochraňovat po dobu trvání nebezpečí. Státy také často argumentují bezpečnostními riziky spojenými s příchodem uprchlíků. Ženevská úmluva přitom jednoznačně umožňuje vyloučit  zločince ze systému uprchlické ochrany a deportovat je zpátky. V tomto ohledu se Hathaway domnívá, že státy reálně netrápí bezpečností riziko, ale spíše představa, že budou muset uprchlíkům poskytnout bezpodmínečnou a nekončící ochranu, což se následně promítne do státního rozpočtu. Hathaway tedy vypracoval pět bodů, které mají ukončit stávající “charitativní model” ochrany a umožnit uprchlíkům, aby se postavili na vlastní nohy. Tato změna by byla ve prospěch uprchlíků i hostitelských států.

Pět bodů Hathawayovy vize

Prvním bodem Hathawyova modelu je zapojení rozvojových států do celosvětové diskuze. Je pardoxem, že reforma stávajícího systému je diskutována v rámci Evropské unie nebo Austrálie, zatímco státy rozvojového světa, které hostí více než 75% celkového počtu uprchlíků, se do debaty nemohou zapojit.

Jako druhý bod Hathaway navrhuje, aby se státy naučily uprchlickým krizím předcházet. Za tímto účelem by byl zřízen celosvětový systém kvót, vytvořených jednotlivě pro každý stát na základě výše hrubého domácího produktu či rozlohy obdělávatelné půdy. Každoroční finančí příspěvky do tohoto systému by sloužily jako pojištění pro případ budoucí krize. 

Třetím bodem je myšlenka společné, zároveň však různorodé ochrany uprchlíků. Jinýmy slovy, každý stát by se podílel na společném systému ve formě základních příspěvků a nad tento rámec by země poskytovaly jimi zvolenou formu ochrany. Každý stát je specifický a některé formy ochrany jsou tak přijatelnější než jiné. Zatímco by některé státy poskytovaly dočasnou ochranu po dobu nebezpečí, jiné by nabídly trvalou integraci uprchlíků na jejich území.

Jako čtvrtý bod je navrhován posun od národní k mezinárodní administraci uprchlického systému. Hathaway prosazuje, aby bylo posuzování žádostí o azyl prováděno pod mezinárodním dohledem OSN. Tím by se zefektivnil celý systém a státy by tak ušetřily peníze, které by jinak vydaly za vlastní nákladné procedury.

http://www.unhcr.org/news/latest/2015/6/55926d646/unhcrs-new-biometrics-system-helps-verify-110000-myanmar-refugees-thailand.html

Pátým a posledním bodem Hathawayova modelu je zavedení dočasné uprchlické ochrany. Jak sám autor uvádí, uprchlíci mají být chráněni po dobu trvání nebezpečí; trvalá integrace v rámci hostitelského státu není vždy možná. Uprchlíci, kteří by se po pěti až sedmi letech pobytu na území hostitelského státu nemohli vrátit do své země, by získali místo v globálním přesidlovacím mechanismu. Tento systém by jim umožnil trvalý pobyt v některé z hostitelských zemí.

Zmeškáme jedinečnou příležítost na změnu?

Kritici těchto reforem uvádějí, že jakékoliv změny budou mít kvůli současnému negativnímu přístupu veřejnosti jen malý přínos. Nejříve je tedy nutné změnit názor společnosti, která v uprchlících vidí pouze ekonomické migranty či bezpečnostní hrozbu. O tom svědčí i nedávný neúspěch evropského relokačního mechanismu pod dohledem Evropské unie. Ačkoliv mělo být původně přerozděleno 160 000 uprchlíků, státy převzaly necelých 30% z celkového počtu. Sám Hathaway má pochyby, jestli se najde politická vůle prosadit jeho reformu. Pokud by k ničemu nedošlo, zmeškali bychom podle Hathawaye jedinečnou příležitost něco změnit.

(Zdroj článku: https://www.opendemocracy.net/openglobalrights/james-c-hathaway/global-solution-to-global-refugee-crisis)