SADEQA A JEJÍ RODINA

Sadeqa je matkou tří dětí. Společně se svým mužem a dětmi byla deportována z Norska do Afghanistánu v roce 2016. Výzkumníkům popsala, jak v roce 2015, tedy předtím než rodina uprchla do Norska, unesli jejího manžela Hadiho kvůli jeho práci. Rodina za návrat zaplatila výkupné. Podle Sadeqi ho únosci zbili tak, že nemohl 4 dny mluvit. „Svázali mu ruce a nohy. Byl poraněný od hlavy až k patě a strašně se třásl.” Rodina se velmi obávala převézt Hadiho do nemocnice, a tak požádala lékaře o domácí ošetření. Když se zotavil, Sadeqa s manželem a dalšími rodinnými příslušníky, včetně novorozence, uprchla ze země. Do Evropy se dostali až za několik měsíců. Byla to velmi náročná cesta. Její nejmladší syn dokonce v jednu chvíli upadl kvůli chladu do bezvědomí. Jakmile se dostali do Norska, zažádali o mezinárodní ochranu. Jejich žádost o azyl ale byla z neznámých důvodů zamítnuta. Sadeqa prý nikdy neviděla písemnou kopii negativního vyjádření.

Po zamítnutí žádosti o azyl nabídly norské úřady rodině dvě možnosti: buď je po skončení zadržovací doby přinutí vrátit se do Afghanistánu, nebo rodina návrat přijme a dostane přibližně 10 700 euro, čímž se vyhne zadržení. Sadeqa Amnesty International řekla: „Tak jsme souhlasili, že se vrátíme, a začneme znovu od začátku - neměli jsme jinou možnost.”

Poté, co byla rodina v polovině roku 2016 deportována, si Hadi našel novou práci a snažil se nijak nevyčnívat. Několik měsíců po návratu ale zmizel. Po pár dnech Sadeqě zavolali, že byl její manžel zavražděn. Je přesvědčena, že zatím stojí stejní lidé, kteří jej předtím unesli. Amnesty International viděla kopii úmrtního listu Hadiho i policejní dokumenty o výslechu podezřelého. Přestože výzkumníci AI nemohou potvrdit jejich pravost, v případě, že nejsou zfalšované, slouží jako velmi přesvědčivý důkaz o Hadiho vraždě.

Když Sadeqa telefonovala z Kábulu s výzkumníky AI, plakala a řekla: „Všechno, co jsme řekli, byla pravda, ale Norsko nám nevěřilo. Kdyby nás přijalo, můj manžel by byl dnes naživu.” Dodala, že zbytek její rodiny je uvězněn v jejich domě. „Tak moc se bojím, že své děti nemohu ani vzít k hrobu jejich otce.”

^{© Amnesty International}

AZAD

Výzkumníci Amnesty International potkali 23letého Azada v Kábulu v květnu roku 2017, jen pár dnů poté, co byl deportován z Nizozemska. Je gay a má velmi blízký vztah s člověkem, který pracuje v mezinárodních vojenských jednotkách. UNHCR považuje obě skutečnosti za možnou příčinu k pronásledování.

Azad řekl, že on a jeho rodina uprchli z Afghanistánu do Íránu počátkem nového tisíciletí poté, co Taliban zavraždil jeho otce. Od té chvíle se mu život převrátil vzhůru nohama. Vyrostl v Íránu, ale rodina nikdy nezískala legální status. Děti tedy nemohly chodit do školy. Ze zoufalství se Azadova rodina pokusila v roce 2011 dostat do Evropy. Na cestě z Turecka do Řecka mu zemřela matka. S pláčem řekl: „Jenom bych chtěl vidět hrob své matky.”

Azadovi a jeho bratrovi se nakonec podařilo dostat se do Nizozemska, kde žili asi šest let. Z neznámých důvodů byla žádost o azyl bratrovi schválena, Azadovi ale nikoli. Řekl, že se tak bál deportace, že se pokusil podřezat si hrdlo rozbitým sklem. Nebylo ale dost ostré, proto se ho pokusil spolknout. V té době byl v detenčním zařízení a nizozemští úředníci ho zastavili. Azad  ukázal výzkumníkům AI jizvu na pravé straně krku a poranění v ústech. V květnu roku 2017 byl poslán do Afghanistánu. Amnesty International v Kábulu popsal, jak se snažil skrývat svoji sexuální orientaci: „Tady se snažím být mužem. Přivádí mě to k šílenství.V noci se hodně bojím - opravdu mám strach.” Ještě nikdy nebyl v Kábulu, a tak ve městě nikoho nezná. Když se s ním Amnesty International setkala, neměl ponětí, co bude dělat nebo kam půjde.

^{© Amnesty International}

SADI

Sadi je 24 letý muž, který se do Afghanistánu vrátil ze Švédska v březnu roku 2017. Výzkumníci z Amnesty International s ním mluvili v Kábulu v květnu 2017. Sadi konvertoval ke křesťanství a prostřednictvím sociálních médií kritizoval islám. Tvrdil, že jeho fotografie kolovaly v  celém Afghanistánu včetně Kábulu, a také v jeho rodném městě. Výzkumníkům sdělil: „Moc se bojím, že mě někdo pozná a zabije.” UNHCR uvádí, že křesťanům a těm, kteří konvertovali, hrozí v Afghanistánu pronásledování.

Sadi oficiálně “souhlasil” se svým návratem do Afghanistánu. „Když jsem byl v centru pro deportace, přinesli mi k podpisu papír. Řekli mi, že když ho podepíšu, dají mi nějakou hotovost a ubytování. Lidé, kteří nám papír přinesli, nám řekli: „Tak jako tak vás budeme deportovat, ať už to podepíšete, nebo ne. Ale když to podepíšete, dostanete nějakou podporu, když nepodepíšete, nedostanete nic.” Ve skutečnosti se ale v žádném případě nejednalo o dobrovolnost. Sadi se v Afganistánu bojí o svůj život a řekl, že se vrátí zpátky do Evropy.

Zdroj: https://www.amnesty.org/en/documents/asa11/6866/2017/en/ 

Výzkumná zpráva v češtině k dispozici zde.