• Nová zařízení nejsou bezpečná a nenaplňují základní potřeby uprchlíků.

• Uprchlíci říkají, že žijí v neustálém strachu z násilí.

• Austrálie musí ukončit politiku krutosti a přehlížení.

Zpráva Trest, nikoli ochrana: jak Austrálie zachází s uprchlíky a žadateli o azyl v Papui-Nové Guineji, dokumentuje, jak byli poté, co kdy byli v listopadu 2017 nuceně vystěhováni ze střediska na ostrově Manus, přestěhováni do novějších, ale nevhodných zařízení, kde žijí pod neustálou hrozbou násilí ze strany místních obyvatel.    

„Přestěhovat uprchlíky a žadatele o azyl z jednoho hrozného místa na druhé není řešením. Pouze to prodlužuje utrpení těchto zoufalých lidí. Nová centra na ostrově Manus nejsou jen nebezpečná, ale také nenaplňují základní potřeby jejich obyvatel,“ říká Kate Schuetze, výzkumnice Amnesty International pro oblast Pacifiku.

„Namísto vymýšlení nových kreativních způsobů, jak se vyhnout zodpovědnosti a porušit mezinárodní právo, musí australská vláda ukončit tuto politiku krutosti a nezájmu. Je povinna provést jediný bezpečný a zákonný krok: přivézt tyto lidi na své vlastní území a nabídnout jim ochranu, kterou si zaslouží a potřebují.“    

Z jednoho nebezpečného tábora do druhého

Austrálie zrušila s platností od 31. října 2016 provoz veškerých služeb v původním zadržovacím středisku pro uprchlíky na ostrově Manus, kam od roku 2013 poslala stovky lidí v rámci nelegální politiky „offshore processing“ (tzn. přemístění uprchlíků mimo australskou pevninu, zatímco jsou posuzovány jejich žádosti). Poté, co lidé ve středisku nenásilně protestovali a odmítli odejít, je policie Papuy-Nové Guineje na konci listopadu nuceně vystěhovala a přemístila do novějších zařízení.

Podle výzkumu Amnesty International – vycházejícím z rozhovorů s padesáti pěti uprchlíky a žadateli o azyl – nejsou nová zařízení ani zdaleka bezpečná a neřeší základní problémy australské politiky vůči uprchlíkům a žadatelům o mezinárodní ochranu.“    

Někteří uprchlíci byli na ostrově Manus fyzicky napadeni místními obyvateli; tyto případy nebyly trestně stíhány. Nová zařízení poskytují ještě méně ochrany než předchozí střediska – jsou nejen blíže městu Lorengau, ale také jim chybí základní prvky bezpečnostní infrastruktury jako například ploty.

Mnoho uprchlíků sdělilo Amnesty International, že ze strachu z násilných útoků a loupeží ze strany místních se bojí opouštět zařízení. Selhání policie, která opakovaně útoky nevyšetřovala a neusilovala o to, aby se útočníci ze svých činů zodpovídali, tak ještě více podkopala důvěru uprchlíků v úřady a vytvořila atmosféru beztrestnosti.

Joinul Islam, dvaačtyřicetiletý muž z Bangladéše řekl: „Nepůjdu do Lorengau, protože je to tam velmi nebezpečné. Před třemi měsíci jsem tam šel a někdo pořezal mou paži. Vzali mi mobil a peníze. Je to velmi nebezpečné místo... Nerad chodím do Lorengau.“

Uprchlíci jsou uvězněni v nepřátelské situaci, která se vyznačuje opakovanými uzávěrkami cest iniciovanými majiteli pozemků, konflikty mezi poskytovateli služeb a protesty místních obyvatel.

V posledních týdnech přispěla k pocitu nebezpečí i patová situace mezi konkurenčními bezpečnostními společnostmi. Ochranka z manuské společnosti údajně z některých zařízení vyhnala ochranku australské vlády, což vyústilo ve zmatek: přestalo být jasné, kdo je odpovědný za zajištění bezpečí.

„Uprchlíci nám řekli, že byli v Manusu a Portu Moresby okradeni a napadeni. Policie odmítla zasáhnout i v nejzávažnějších případech násilí.  Hlavním poznatkem je to, že Papua-Nová Guinea nenabízí ani bezpečné, ani udržitelné řešení v otázce uprchlíků, kteří sem byli posláni Austrálií,“ řekla Kate Schuetze.

21. ledna 2018 zaznamenal úřad OSN pro uprchlíky (UNHCR), že „i když není oficiálně nastolen zákaz vycházení, doporučila místní policie všem uprchlíkům a žadatelům o azyl, aby snížili bezpečnostní rizika návratem do svých obydlí každý večer do šesti hodin.

Trvající poškození

Psychologické trauma, následek dlouhodobého zadržení, se na uprchlících vážně podepsalo: osmdesát osm procent trpí depresí nebo posttraumatickou stresovou poruchou. Navzdory tomu jsou ve střediscích pouze jedna malá zdravotní klinika a jedna veřejná nemocnice, které nemohou náležitě pokrýt základní potřeby uprchlíků.

Uprchlíci jsou podrobeni závažným omezením svobody pohybu. Většina nemůže opustit jim určená ubytovací zařízení na ostrově Manus nebo v Portu Moresby. Jsou nuceni přežívat ze základního příspěvku na živobytí, který nestačí na pokrytí veškerých nákladů na jídlo, léky a další výdaje.

Úřady Papuy-Nové Guiney neposkytují uprchlíkům žádný řádný status, přístup k cestovním dokumentům a dokumentům totožnosti, či možnost získat dlouhodobé zaměstnání, které je nezbytné pro jejich smysluplné začlenění. Usídlení v Papuy-Nové Guineji se v případech těch, kteří se o něj pokusili, ukázalo být vzhledem k náročnosti si vydělat na živobytí a neustálé hrozbě násilí téměř nemožné.

Austrálie musí nabídnout opravdové řešení

Po více než pěti letech nenabídla australská vláda žádná dlouhodobá či udržitelná řešení situace těch uprchlíků, které nuceně přemístila do Papuy-Nové Guineje. Tito uprchlíci si musí fakticky vybrat mezi návratem do jejich země původu, nebo se musí přestěhovat do podobně surového prostředí na Nauru.

Několik šťastlivců – doposud okolo osmdesáti tří – obdrželo takzvaný „lottery ticket“ (v překladu lístek do loterie) k přesídlení do Spojených států; tento proces, který není přístupný všem, je nicméně zdlouhavý a náhodný.

„Australská vláda musí ukončit krutou politiku zadržování uprchlíků mimo australskou pevninu a musí okamžitě převézt uprchlíky a žadatele o azyl na své území či do třetí bezpečné země,“ řekla Kate Schuetze.

„Z krátkodobého hlediska musí úřady Papuy-Nové Guinei Austrálie udělat vše pro to, aby zajistili uprchlíkům bezpečí. Musí se postarat o jejich základní potřeby a zajistit, aby jejich bezpečí nebylo ohroženo.“