Human Rights Watch

10. července ukončily čínské úřady domácí vězení Liou Sia, malířky, básnířky a vdovy po nositeli Nobelovi ceny za mír, Liou Siao-povi, a dovolili jí odletět do Berlína.

Stojí za to si ukázat, v čem se odlišuje případ Liou od mnoha jiných případů disidentů a aktivistů, kteří jsou stále drženi v čínských věznicích nebo je jim bráněno v opuštění země. Postup dvojí diplomacie, soukromé a veřejné, se v případě Liou vyplatil, a může přinést výsledky i pro jiné, jakkoliv neútěšená se situace zdá být.

V prvé řadě je nutné si uvědomit, že Liou, na rozdíl od svého manžela, který byl v roce 2009 souzen za „podněcování k podvratné činnosti proti státní moci“, nebyla nikdy z žádného zločinu čínskou vládou obviněna. Tím se její případ liší třeba od případu disidentského spisovatele Qin Yong-mina, který byl odsouzen k třinácti letům vězení za „podvracení státní moci“, den poté, co Liou odletěla do Německa, či případu ujgurského právníka Ilhama Tohtiho, který byl v roce 2014 odsouzen na doživotí za „podněcování k separatismu“. Jakkoliv pochybné mohou obvinění proti těmto a dalším být, jejich případ měl alespoň nepatrnou patinu soudního procesu.

Naproti tomu Liou nikdy žádným obviněním u soudu nečelila a ani neměla žádnou možnost k právní obraně proti jednání, které vůči ní bylo uplatňováno. Jediným důvodem pro její nezákonné domácí vězení, které trvalo osm let, byla její neutuchající podpora svému manželovi, Liou Siao-povi.

Úřady tak nemohly obvinit ty, kteří volali po jejím propuštění, ze zasahování do čínského soudního procesu či tvrdit, že je zločinec ohrožující národní bezpečnost, což je obvinění, které si vyslechla spousta jiných mírových aktivistů.

V průběhu celých osmi let její nezákonné vazby čínské úřady opakovaly absurdní tvrzení, že si může dělat, co chce a že má stejná práva a svobodu jako kterýkoliv jiný čínský občan „v souladu se zákonem.“ Takováto prohlášení jen přibližovaly osud Liou těm, kteří, ať už v Číně či v cizině, viděli nespravedlnost, které se jí dostávalo.

Načasování jejího propuštění je signifikantní. Přišlo jen pár dní před prvním výročím smrti Liou Siao-poa, kdy volání po jejím propuštění začalo znít čím dál hlasitěji. Její propuštění se rovněž událo ve stejnou dobu jako série důležitých diplomatických rozhovorů. Čínský premiér Li Kche-čchiang byl v Německu, lidskoprávní dialog mezi Čínou a EU se konal začátkem tohoto týdne a summit mezi EU a Čínou začne toto pondělí.

Zahraniční diplomaté a další veřejní činitelé v zákulisí tlačili na to, aby se její případ dostal na program jednání. To bezpochyby přispělo k rostoucímu tlaku na její propuštění.

Šlo by tedy tento úspěch přičíst „tiché diplomacii.“ Podmínky pro dosažení tohoto úspěchu byly ovšem vytvořeny veřejným, neustávajícím a hlasitým nátlakem, jehož součástí byly i kampaně Amnesty International a dalších nevládních organizací. Bez takového dlouholetého nátlaku je nemožné si představit, že by požadavek na opuštění Číny pro Liou Siu zůstal součástí diplomatických jednání tak dlouho. Tento dvojí přístup, kterým byl mnohaletý nátlak jak diplomatů, tak veřejnosti, byl zásadní pro dosažení jejího propuštění.

Role Německa při vyjednávání by také měla být zdůrazněna. Čína je stejně zručná v diplomatickém handlu jako jakýkoliv jiný stát. Diplomatický tlak byl o to silnější, že byl veden Německem, strategickým obchodním partnerem, který je rovněž důsledný v nastolování lidskoprávních otázek.

Čína vyniká na poli takovýchto tvrdohlavých diplomatických vyjednávání a zpočátku neudělala žádné ústupky. Liouin dobrý přítel, Liao Yi-wu, slavný čínský disidentský spisovatel žijící v exilu v Německu, publikoval v květnu článek a v něm naznačoval, že Čína možná schválně zdržuje, aby získala maximální výhodu – mezitím si krutě pohrávala s Liou.

Poprvé jí bylo řečeno, že bude moci opustit zemi po 19. sjezdu strany v říjnu minulého roku. Tento slib ovšem zůstal nenaplněn. Poté se dozvěděla, že bude moci odejít po každoročním Všečínském shromáždění lidových zástupců a po Politické poradní konferenci v březnu. Úřady opět nedodržely svůj slib.

Tyto opakované prázdné sliby uváděly Liou v zoufalství, čehož důkazem je její dubnový trýznivý telefonát s Liao, jehož nahrávka byla zveřejněna v květnu.  Nejenom diplomati a novináři, sledující její případ, byli pohnuti jejím utrpením, ale i obyčejní lidé byli šokováni a ptali se, proč čínská vláda jedná tak krutě.

V pozoruhodném aktu solidarity se spisovatelé jako Paul Auster (autor The New York Trilogy), Alice Sebold (autorka The Lovely Bones, přel. do češtiny jako Pevné pouto) a J.M. Coetzee (nositel Nobelovi ceny za literaturu) přidali k veřejnému volání po propuštění své umělecké kolegyně, a tím drželi zájem veřejnosti na osudu Liou až do jejího propuštění.

Liou Sia je dnes volná, ale u některých věcí stále panuje nejistota. Její mladší bratr, Liou Hui, který byl v roce 2013 odsouzen k jedenácti letům vězení na základě pochybného obvinění z podvodu a o rok později byl propuštěn na kauci, zůstává v Číně. O tom se Peking odmítl bavit. Existují obavy, že Liou Hui je pojistka, aby v budoucnu Liou Sia nechtěla moc mluvit.

Propuštění Liou mohlo být důsledkem specifických okolností, ale měli bychom z něj mít radost právě proto, že v poslední době se takové věci často nedějí. Mělo by nás to povzbudit, protože to dokazuje, že Čína není nepřístupná veřejnému a diplomatickému nátlaku. Je to záblesk světla při naší snaze osvobodit další mírové aktivisty nespravedlivě vězněné v Číně.

Autor: Patrick Poon, výzkumník Amnesty International pro Čínu