Před šesti lety vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, kterým potvrdil, že Česká republika nezajišťuje všem dětem rovný přístup ke vzdělání. To znamená ke vzdělání, které jim umožní rozvíjet svůj potenciál a postavit se později na vlastní nohy. Rozsudek D.H. a ostatní proti ČR jinými slovy upozornil na to, že dochází k případům, kdy jsou děti kvůli svému původu či prostředí, které je nějakým způsobem znevýhodňují, posílány do škol pro děti s lehkým mentálním postižením, ačkoliv žádné postižení nemají. Navzdory přijetí akčních plánů, koncepcí a strategií, se v realitě od vydání rozsudku změnilo jen málo. Před novou vládou a Poslaneckou sněmovnou proto stojí nemalá zodpovědnost - přijmout systémové změny a zajistit, aby byla škola pro všechny místem, které otevírá nové dveře, místo aby je zavíralo.

V podmínkách dvoukolejného systému vzdělávání, který v ČR funguje, na jedné straně se školami hlavního vzdělávacího proudu, na straně druhé se základními školami praktickými (bývalé zvláštní školy), je rozhodnutí o zařazení dítěte do jednoho či druhého typu školy ve svých důsledcích rozhodnutím o jeho celoživotních šancích na uplatnění. Když jednou začne chodit do třídy, kde se vyučuje podle redukovaných osnov, i kdyby se později přišlo na to, že by zvládalo normální vyučování, je už pro dítě většinou pozdě - v objemu probraného učiva výrazně zaostává a bez velmi intenzivní pomoci a asistence nemůže ostatní dohnat. Zařazení do základní školy praktické také dramaticky snižuje šanci, že se dítě dostane na střední školu, o škole vysoké nemluvě. Podle výsledků nedávných studií je například písemný projev romských žáků základních škol praktických výrazně slabší než písemný projev romských žáků běžných základních škol. Není divu, osnovy v těchto školách jsou určeny pro děti s lehkým mentálním postižením.

Podle zjištění Výzkumu veřejného ochránce práv k otázce etnického složení žáků bývalých zvláštních škol tvoří zhruba třetinu všech žáků v základních školách praktických romské děti. Dětí s lehkým mentálním postižením, pro které jsou základní školy praktické určené, jsou přitom v každé populaci zhruba 2-3 procenta. Praktické školy se tak v dvoukolejném systému školství, kde nejsou všechny základní školy připraveny a uzpůsobeny vzdělávat v rámci jedné třídy děti s odlišnými vzdělávacími potřebami, staly způsobem, jak si s těmito dětmi poradit. Za jakou cenu? Podle rozsudku D.H. a ostatní proti ČR za cenu o nic menší než porušování základního práva těchto dětí na rovný přístup ke vzdělání a za cenu nepřímé diskriminace romských dětí, která má podobu „nepřiměřeně nepříznivého dopadu politiky nebo opatření, které jsou sice vyjádřeny neutrálně, na určitou skupinu osob však mají diskriminační účinek“.

Toto české „řešení“ přitom není nijak originální. Podobně Evropský soud pro lidská práva zhodnotil situaci ve věcech Sampanis proti Řecku, Oršuš proti Chorvatsku či letos ve věci Horváth a Kiss proti Maďarsku. Mnoho základních škol přitom i v České republice ukazuje, že vzdělávat děti z různých prostředí pohromadě je nejenom možné, ale že takové podmínky děti i rodiče hodnotí jako pozitivní a obohacující.

V této chvíli se podle Amnesty International pro implementaci rozsudku D.H. a ostatní proti ČR jako klíčové jeví následující tři kroky:

• Vrátit se k původnímu záměru postupného rušení dvoukolejnosti a tedy základních škol praktických během realistického časového období a nahradit jej inkluzivním vzděláváním v rámci hlavního vzdělávacího proudu.

• Změnit diskriminační přístup některých učitelů a ředitelů založený na předsudcích nebo obavách z ohrožení reputace jejich školy a odhlašování neromských dětí.

• Zavést podpůrná opatření dostupná pro základní školy hlavního proudu tak, aby mohly vzdělávat i žáky se sociálním znevýhodněním.

Záměr postupně proměnit základní školy praktické na běžné základní školy předchozí vláda schválila jako součást Strategie bpoje proti sociálnímu vyloučení v letech 2011-2015., letos jej však na nátlak speciálních pedagogů ze Strategie vyškrtla. Podmínkou pro tuto systémovou změnu je samozřejmě zajištění, že základní školy budou mít prostředky, odborné, personální i finanční, na to, aby děti se speciálními potřebami vzdělávaly.

Změna legislativní a systémová se však může povést jenom tehdy, pokud ředitelé všech škol přistoupí na myšlenku, že pokud dítě skutečně nemá žádné postižení, tak je úkolem školy poskytnout mu v rámci dostupných možností co nejlepší podmínky pro rozvoj jeho potenciálu.

Více informací o případu a postupech českého státu najdete na speciálním webu Amnesty International ČR.