^{© Amnesty International}

Génesis Vasquez naposledy slyšela hlas svého muže předtím, než nastoupil na malou dřevěnou loďku plující z Venezuely na sousední ostrov Curaçao. Jelikož se mu ve Venezuele nepodařilo nalézt stálou práci a jen obtížně zvládal zabezpečit rodinu, Jóvito Gutieérrez Yance doufal, že nalezne nové možnosti v zahraničí.

„Modli se za mě a zapal svíčku,“ řekl Génesis před rozloučením a naloděním se na křehké plavidlo zaplněné dalšími třiceti cestujícími. Z přístavu San José de la Costa vypluli chvíli před svítáním.

Do Curaçaa však loď nikdy nedorazila. 10. ledna se blízko jihovýchodního pobřeží ostrova převrhla. Pátrací a záchranné akce vedené hlavně úřady Curaçaa probíhaly pomalu, protože pár dnů před katastrofou nařídila venezuelská vláda dočasnou uzavírku letecké a lodní dopravy mezi Venezuelou, Curaçaem a dvěma sousedními ostrovy. Záchranné týmy nalezly pouze pět těl. Zbytek, včetně Jóvita, je stále pohřešován.

„Šel kvůli nám, kvůli našim snům,“ říká Génesis jednoho úporně horkého dne ve svém domově v severozápadní Venezuele. Vysvětluje, že si s manželem nemohli dovolit založit rodinu, i když ji chtěli. Nyní může pouze čekat na nějaké nové zprávy, sny o rodině jsou ale zničeny. 

Venezuela se potýká s humanitární krizí, která donutila lidi podnikat zoufalé a nebezpečné, téměř stokilometrové cesty do Curaçaa, nizozemsko-karibského ostrova, hledajíc bezpečí a naději na normální život. Mnoho jich utíká před politickou persekucí, následkem vládního zásahu proti disentu, který vyústilí smrt nejméně 120 protestujících. 

Někteří odcházejí proto, že kvůli hyperinflaci a neustálému nedostatku jídla nedokážou uživit svou rodinu. Jiní odešli za vidinou fungujícího zdravotnictví a dostatku léků, které už ve Venezuele nelze sehnat. Lednové ztroskotání dokazuje, jak zoufalá situace je.

Jóvitova žena žije beze zpráv o manželovi v mučivém vakuu. Rodiče osmnáctileté Jeanuary Jiménez, jejíž tělo bylo po potopení lodi nalezeno, se snaží vyrovnat se smutkem a s obavami o budoucnost.

Jeanuary byla z Curaçaa už jednou deportována a slíbila rodičům, že znovu tuto riskantní cestu nepodnikne. Ale když se narodili její sourozenci, dvojčata, měla rodina problém je uživit. Jeanuary se do Curaçaa vrátila s nadějí, že nalezne práci.

Dny po nalezení těla Jeanuary se její matka prochází po jejich rodinném domě v pobřežním městě La Vela de Coro s dvojčaty v náručí. Nemá pro ně ani mléko, ani instantní náhradu. Jejich otec hledí do země když vysvětluje, že ze svého platu řidiče kamionu už nedokáže rodinu zajistit. Na zdech obývacího pokoje visí fotky Jeanuary.

Zatímco rodiny jako ta Jeanuařina přemýšlí, kde seženou další jídlo, stávají se cesty z Venezuely čím dál tím nedostupnějšími. Cena letenky nebo dokonce i jízdenky je pro většinu příliš vysoká a střídavé uzavírání hranic vede ke vzniku tajných cest ovládaných pašeráky. Ženy, děti, adolescenti a domorodí obyvatelé jsou nejzranitelnější obzvláště co se zdraví a bezpečnosti týče.

Mnoho sousedních zemí nemá azylový systém, který by přijíždějící Venezuelany podpořil, a některé v minulých letech zpřísnily imigrační kontroly Venezuelanů. V roce 2016 guvernérka Curaçaa, Lucilla George-Wout přednesla pobuřující řeč, ve které tvrdila, že „téměř všechny přijíždějící osoby jsou výhradně lidé s kriminální minulostí.“