„U nás žádné ženy na vdávání nejsou,“ říká obvykle Chawlá, když se jí muži z Jordánska a dalších zemí, hledající nevěstu, chodí ptát na její čtrnáctiletou dceru.

Chawlá je žena středních let a v současné době žije v jordánském hlavním městě Ammánu. Podobně jako ostatní uprchlice ze Sýrie se musí vyrovnávat s neustálým obtěžováním ze strany jordánských mužů a nápadníků z dalších zemí, kteří jí nabízejí sňatek nebo požadují, aby jim dohodila nevěstu mezi syrskými uprchlickými dívkami.

„Práci pro Vás nemám, ale vzal bych si Vás za ženu, kdybyste chtěla,“ sdělil Aíše na pracovním pohovoru jeden ze zaměstnavatelů, když se u něj ucházela o místo. Dvaadvacetiletá studentka anglické literatury s povzdechem poznamenává, že při hledání zaměstnání v Ammánu propadá často pocitu marnosti. Doteď totiž dostala více nabídek k sňatku, než pracovních příležitostí.

Pracovníci Amnesty International (AI) hovořili s mnoha dalšími syrskými uprchlicemi v táboře Zátárí - největším jordánském uprchlickém táboře hostícím v současné době kolem 130 tisíc lidí. Řada z dotázaných žen uvedla, že někteří muži skutečně navštěvují tábor, aby si zde našli nevěstu. Zdá se ale, že mnoho z nich odchází s nepořízenou.

Pracovníci místní organizace pro pomoc uprchlíkům AI sdělili, že je řada mužů ze zemí Perského zálivu i z Evropy oslovila s žádostí o zprostředkování sňatku se syrskými uprchlicemi. Organizace však tvrdí, že všechny tyto požadavky odmítá.

Stigma a obtěžování

Syrské uprchlice, se kterými AI mluvila, si stěžovaly na to, že jsou vystaveny sexuálnímu obtěžováni častěji než jordánské ženy jen kvůli tomu, že mají status uprchlíka, což z nich obecně činí osoby ekonomicky ještě zranitelnější. Obdobně hodnotí postavení syrských uprchlic také pracovníci OSN i aktivisté za lidská a ženská práva, s nimiž AI v Jordánsku hovořila.

Stigma a všudypřítomné obtěžování, kterému jsou ženy vystaveny, má neblahý vliv na vztahy v rodinách i mezi manželi. Muži uprchlic cítí mnohdy povinnost své ženy v nejistém prostředí ochránit za každou cenu, ohrožení v nich vyvolává majetnické pocity, a ženy tak čelí napětí volit mezi osobní svobodou, bezpečím a právem svobodně se pohybovat. V některých případech plodí takto stísněné podmínky i domácí násilí.

To, jak se napětí a strach odráží v každodenním životě a promítá se do běžného rozhodování syrských uprchlic, dokládá i příběh Farah, osmadvacetileté matky 3 dětí. Farah AI sdělila, že kvůli strachu z obtěžování zůstala jednou raději celý den bez vody a počkala, než se vrátí její manžel z práce. V Jordánsku se totiž musí voda kupovat od distribuční společnosti a Farah se obávala vpustit pracovníky do domu v době, kdy její muž není doma, aby ji neobtěžovali a manžel nežárlil.

„Můj manžel žárlí, protože mě pořád obtěžují cizí muži,“ vypráví Farah. „Jednou, když jsem šla domů s dětmi, mě pronásledoval celou cestu jeden Jordánec, a pořád opakoval, abych si ho vzala. Řekla jsem mu: ‚Copak nevidíte, že jsem vdaná a mám děti? Nechte mě na pokoji!‘ A on na to, že by mě klidně s mým mužem rozvedl, kdyby na to přišlo,“ ´vypráví nevěřícně Farah.

Mýty a fakta o brzkých sňatcích

Většina aktivistů a humanitárních pracovníků, se kterými se AI v Jordánsku setkala, tvrdí, že na každodenním obtěžování uprchlických žen nese vinu obraz uprchlic coby „levných syrských nevěst“, případně „prostitutek“, který šíří sdělovací prostředky. Od začátku roku 2013 se objevila řada reportáží věnovaných právě tomuto tématu a některá média poukazovala na to, že v táboře Zátárí údajně funguje „manželský trh“ a působí zde dohazovači, kteří domlouvají dočasné sňatky mezi mladými syrskými nevěstami a nápadníky z Perského zálivu.

Z rozhovorů s humanitárními pracovníky i aktivisty působícími přímo na místě však vyplývá, že situace je mnohem složitější a brzké sňatky mají hlubší příčiny a důsledky.

Pravdou je, že syrské uprchlice žijící v Jordánsku, z nichž většina pochází z provincie Dar’á na jihu země, se často vdávají do 18 let věku. Rovněž platí, že řada syrských uprchlic uzavírá manželství s mužem jiné národnosti, ať už z Jordánska nebo Perského zálivu. Nízký věk uprchlických nevěst a nižší postavení, které tyto ženy a dívky ve společnosti mají, však přináší riziko sexuálního či jiného zneužívání v manželství, z nichž některá mohou navíc být jen dočasná.

Je třeba zdůraznit, že brzké sňatky jsou v Sýrii rozšířenou dlouhodobou praxí, zejména na venkově. Uprchlíci z těchto oblastí se tak těchto zvyklostí často drží také v Jordánsku. Syrský zákon o osobním statutu umožňuje za určitých okolností uzavřít manželství už od 13. roku věku nevěsty. Pracovníci AI se v Jordánsku skutečně setkali s řadou syrských uprchlic různého stáří, které se ještě ve vlasti vdaly v dětském věku.

V červenci 2013 vydala OSN tematickou zprávu věnovanou brzkým sňatkům syrských uprchlic v Jordánsku. Závěry naznačují, že hlavní důvody, proč řada Syřanů vdává své dcery v mladém věku, spočívají v ohledech na společenské zvyky a čest rodiny. Tyto ohledy mnohdy převáží i tíživou ekonomickou situaci a chudobu, se kterou se uprchlíci potýkají. Dalším faktorem, který přispívá k udržování praxe brzkých sňatků, je prostředí uprchlických táborů - nejisté, přeplněné, nebezpečné. V Zátárí téměř neexistuje soukromí, stany jsou namačkány jeden vedle druhého a působí zde řada gangů. Rodiny se tak obávají o bezpečnost svých dcer a ve snaze je ochránit a zabezpečit v neznámém prostředí je raději vdají dříve. Manželství samo o sobě samozřejmě neznamená nižší riziko obtěžování a špatného zacházení, nicméně brzké sňatky mají skutečně hlubší kořeny a příčiny a je těžké jim čelit, zvláště v obtížných podmínkách ozbrojeného konfliktu.

Rozšířený zvyk

Brzká manželství nejsou na Blízkém Východě a v severní Africe zdaleka ojedinělou praxí. V samotném Jordánsku aktivisté za práva žen řadu let usilují o změnu zákona o osobním statutu. Zákon totiž podle islámského práva šaría umožňuje sňatek dívek mladších 18 let, pokud se soudce domnívá, že je to v jejich nejlepším zájmu. Ustanovení, je však podle odpůrců nejasně formulované a ponechává příliš velký prostor pro interpretaci.

Brzké sňatky mohou rovněž porušovat mezinárodní právo, pokud manželství není uzavřeno se svobodným a plným souhlasem obou stran. Mladé dívky, které nemusí být však ještě často schopny takovýto krok svobodně učinit, mohou být vystavovány nátlaku ze strany dospělých a hrozí jim zneužívání či příliš brzké těhotenství, což může mít vážné a dlouhodobé zdravotní následky.

Podle statistik jordánské vlády se ve většině případů oficiálně uzavřených manželství syrských uprchlíků jedná o manželství uzavřené mezi syrskými uprchlíky navzájem. Většina syrských rodin skutečně upřednostňuje provdat své dcery za Syřany či muže, které znají blíže, neboť u nápadníků cizí národnosti se dá obtížněji ověřit rodinné zázemí a společenské postavení Rodiny si také často přejí, aby jejich dcery žily ve stejné zemi jako oni. Odchod do jiné země totiž snižuje šance na jejich budoucí návrat do Sýrie.

„A dostaneme pak obytný přívěs?“

Dalším problémem je, že mnoho manželství mezi syrskými uprchlíky není uzavřeno úředně, zejména v uprchlickém táboře Zátárí. To narušuje už tak omezená práva, která ženám v Jordánsku i v Sýrii přiznává zákon o osobním statutu. Není-li manželství uzavřeno úředně, děti z něj vzešlé navíc nemohou být registrovány a mají omezený přístup ke službám, které uprchlíkům poskytuje Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky či agentury OSN. Proč tedy někteří syrští uprchlíci nemohou nebo nechtějí svá manželství uzavřít úředně? Některým prostě chybí potřebná dokumentace, jiní se domnívají, že ve srovnání s tím, co prožili během útěku ze Sýrie i ve své vlasti, je ochrana, kterou by získali úředním uzavřením manželství, podružná ve srovnání s ostatními potřebami všedních dní.

Syrské uprchlice, se kterými AI v Jordánsku hovořila, měly za sebou tíživé životní zkušenosti a nesmírně mnoho starostí. Tyto ženy prožily těžké trauma a nesou si s sebou velké stigma. Hlavním cílem a motorem jejich životů je zabezpečit sebe, své děti a rodiny, mít dostatečný příjem, jídlo, přístřeší a přístup k lékařské péči To, zda jsou jejich manželská práva dodržena či nikoliv, vnímají ve srovnání s těmito potřebami jako druhořadé.

Možná nejpregnantněji tento postoj za všechny ženy v obdobné situaci vyjádřila pětadvacetiletá Húda, novomanželka z uprchlického tábora Zátarí. Když jí pracovníci AI vysvětlovali, proč je důležité uzavřít manželství úředně, opáčila: „A když to uděláme, dostaneme pak obytný přívěs?“