Nedávno jste se počtvrté stal zastupitelem Lomu. Myslíte si, že tenkrát před dvanácti lety vám ke zvolení pomohlo, že jste učitel?

Ano, určitě. Lom je malé město, takže se zde lidé znají. Působil jsem v Janově na škole, ale v té době jsem byl známý také tím, že jsem jezdil na moři, lidi mě potkávali v uniformě – když byly hlavní prázdniny, vracel jsem se na loď.

Takže vy jste původně námořník?

Vystudoval jsem obor se zaměřením na námořní dopravu, prošel jsem si výučním listem, pak maturitní nástavbou oboru zaměřeného na širší působnost na moři a ekonomiku. Mezitím jsem jezdil po Evropě, nejčastěji Hamburg – Rotterdam – Amsterdam, ale při jedné zahraniční cestě jsem utrpěl úraz a ochrnul jsem v oblasti obličeje. Hledal jsem pracovní uplatnění v blízkosti domova a první inzerát, na který jsem zavolal, byl z janovské školy. Nejdříve jsem začínal jako asistent pedagoga, později jako romský pedagogický asistent. Vždycky mě bavily jazyky, na základní škole jsem měl němčinu, angličtinu jsem se učil jako samouk a na jazykových kurzech, zvládám základy španělštiny – když se chcete domluvit v zahraničí, tak musíte něco umět. Začal jsem učit nejdříve na čtvrt, pak na půl úvazku, přibral informatiku, až jsem se dostal na klasický úvazek učitele.

Doplňujete si pedagogické vzdělání. Jsou dnes budoucí učitelé dostatečně připravováni na práci se žáky se specifickými potřebami?

Mohu mluvit o své zkušenosti ze studia sociální pedagogiky a v tomto konkrétním případě můžu potvrdit, že ano. Vyučující externisté nám umožňují vstup do různých zařízení, jako jsou nemocnice, věznice, takže vhled do praxe máme. Nejsem si jistý, jestli studenti klasické pedagogiky, učitelství, jsou připravováni, aby působili ve vyloučené lokalitě. Ve školách, jaké jsou například v Bílině, Janově, Duchcově, se setkají se spoustou specifických problémů a důsledkem toho, že na to nejsou úplně profesně vybaveni, je, že mnoho klasických pedagogů v těchto lokalitách nevydrží a jdou raději jinam. Realita je zde zkrátka jiná a ta praxe tím pádem také.

S jakými problémy, které vyplývají ze života ve vyloučené lokalitě, se jako učitel potýkáte?

Za posledních pět let více vnímám problémy s migrací. Rodiny se vracejí z Anglie a některé děti neumí moc česky nebo umějí jen romsky a mají nějaké základy angličtiny, protože chodily do anglických školek. Takové dítě, když nastupuje do školy, to má těžké. Rodiny nemají peníze. Bydlí v jednom bytě, kde jich je v jedné místnosti třeba i deset, pak je těžší všechny děti ohlídat a věnovat se jim tak, jako kdyby vás tam žilo pět. Navíc rodiče jsou ve velkém psychickém vypětí kvůli vypínání teplé i studené vody, elektřiny, tepla... Velmi negativně se projevuje také vliv rušení doplatků na bydlení a vznik bezdoplatkových zón, které jsou strašně demotivující. Lidem chybí základní znalosti sociálního systému a mnohdy ani netuší, že přestěhováním se na jiném místo, byť je to v rámci lokality, mohou přijít o doplatek. Bavil jsem se s rodinou: „Ty vaše děti nepracují, jsou takové a takové,“ „víte co, my ani nespíme, protože když zhasneme, tak se tam objeví štěnice.“ Pak o tom člověk začne přemýšlet a uvědomí si, když ta rodina ve dvě v noci honí štěnice, rozsvěcují, pak řeší dodávky vody, co pak můžeme chtít po dětech my učitelé? Takže ono je to takové kolečko, ze kterého se nejde vymotat. Vždy musíme mít na paměti, z jakého prostředí dítě pochází. Když nebudete mít doma elektřinu a nepoteče vám voda, budete se na to dívat jinýma očima.

Myslíte si, že má romský původ vliv na to, jaké má dítě ve vzdělávacím systému šance, jak je ve škole přijímáno?

V případě romských žáků vždycky platilo, že když něco neuměli, tak hned byli špatní a byli špatní proto, že byli Romové. Tady se s tím nesetkávám, protože jsme téměř stoprocentně romská škola, ale myslím si, že v rámci republiky k částečné segregaci stále dochází. Rom má pořád nálepku toho hloupého nevzdělatelného problémového dítěte. Domnívám se, že většina romských dětí pocházejících z vyloučených lokalit není dostatečně připravena na přestup ze základního školství. Dojezdy na střední školy jsou většinou mimo vyloučenou lokalitu, kde žáci musí čelit předsudkům, které nikdy dříve nebrali v potaz, protože se s nimi v rámci svého bydliště nesetkali. A statistická čísla bohužel nasvědčují tomu, že počet segregovaných dětí roste, protože kdyby se problém sociálního vyloučení řešil, tak se ta čísla nebudou zvyšovat nebo zůstanou alespoň stejná. Krize se ale prohlubuje, když v roce 2006 bylo 217 vyloučených lokalit a nyní jich je sedm set, tak někde ten problém asi musí být.

Škola připravuje na život v české společnosti, na druhou stranu kurikulum, osnovy, zpracování učebnic ad., by mělo být takové, aby i dítě jiné než české národnosti či se zdravotním, sociálním znevýhodněním poznalo, že je společnost vůči němu vstřícná. Děje se to?

Osobně to vnímám tak, když srovnám pedagogickou praxi „normálních“ škol a škol ve vyloučených lokalitách, kterých tedy navíc neustále přibývá, že nelze uplatňovat pouze to, co je běžné v majoritní společnosti. Bílinská škola, kam dochází žáci snad dvaadvaceti různých národností, je toho příkladem. A to si myslím, že se moc neděje, ale třeba se pletu. Někdo mi může oponovat, že jsem nezkusil učit na jiné škole. Vycházím z toho, co jsem zažil. V Janově vnímáme situaci tak, že naše děti nedosahují takových výsledků, kterých dosahují děti na běžných školách. Proto se snažíme opravdu několikrát do roka pořádat projektové dny, abychom s žáky během těch pěti šesti hodin, ne klasicky z učebnic, ale například tím, že s nimi vyjedeme do přírody nebo do okolních měst, probrali témata v praxi. To si myslím, že dá dětem z vyloučené lokality mnohem víc.

Romští rodiče se občas zdráhají pouštět děti na výlety, zvlášť dívky mají těžké, když v rodině plní roli pomocnice a chůvy…

Tohle je u Romů strašně těžké, protože dívky jsou vnímané jinak – i dvanáctiletá holka už doma zastane práci dospělé ženy: vaří, stará se o menší sourozence. Je dobré dětem, které žijí život uzavřený do vyloučené lokality, otevřít obzory, motivovat je tak, aby se jejich pohled na to, jak prožít život, změnil, aby ho vnímaly jinak. Vzít je na výlet, k moři, ukázat jim, že je nečeká jen přijít domů a být doma, vařit a starat se o sourozence, ale že by mohly cestovat, vzdělávat se, že by mohly mít lepší práci, ukázat jim, kam ten život mohou směřovat. A neměli bychom je hned na začátku seknout a dát jim najevo, že jsou ve společnosti k ničemu, protože když to tak uděláme, tak z té dvanácti čtrnáctileté holky se pak jednou stane máma. Sotva vychované dítě samo bude vychovávat, a to je špatně. U nás na škole působí skvělí sbormistři, měli jsme jednu dobu pěvecký sbor, který vyhrával soutěže i v zahraničí. Tohle pro děti mělo smysl, protože jsme je mohli vyvést jinam, mohly vidět i jiné prostředí, srovnávat a chtít víc. Ale v současné době na to nemáme prostředky, sponzoři se do vyloučených lokalit moc nehrnou a rodiče bohužel nemají peníze na cestovné.

INKLUZE NENÍ O PENĚZÍCH, ALE O SCHOPNOSTECH PEDAGOGA

Proč by se podle vás mělo o Romech, největší tuzemské menšině, ve školách učit?

Já to vnímám tak, že Romové jsou nejvíc utiskovanou menšinou. Mohu srovnávat, tady v Janově žijí Vietnamci, Číňané, další národnosti, ale pořád jsou Romové na tom společenském žebříčku úplně nejníže. A velký problém v našem vzdělávání je právě neznalost romské kultury a romství všeobecně. Děti se setkávají s hláškami typu: „Hele Cigán, ten je špatnej…,“ ale neumí pak vysvětlit, proč je špatný. Vždy je zatím nějaké „ale“. My jako dospělí můžeme pochopit souvislosti, ale děti si to přeberou jinak a pak Romy i odsuzují, takže já vycházím z toho, že málokdo z majoritních dětí ví něco o romské kultuře, historii, čím si Romové prošli za těch 800 let, co tu žijí, proč můžou mít vůči majoritě odstup. Od dospělých slyší: Romové nepracujou. To jsou takové ty mýty, které je třeba vyvrátit. A když se tím nikdo z učitelů nebude zabývat z vlastní iniciativy, nebude jasně dané, že se to má probrat, tak se tomu nikdo věnovat nebude.

Ono dnes obecně vadí cokoliv, co by se dalo označit slovy multikulturní či inkluzivní. Zvlášť inkluze je neustále pod palbou populistů, včetně prezidenta...

Já jako člověk pracující ve školství nemůžu říct, že bych vnímal, že lidi chápou, že je inkluze pro všechny děti, pořád je spojována hlavně s Romy. Právě proto si myslím, že inkluze bude dobrá jedině tehdy, pokud se přestane spojovat s romstvím. Inkluze není jen pro romské děti, ale pro všechny, které mají nějaký handicap, deficit, aby měly právo na stejné vzdělávání, jako mají děti z majority, děti zdravé atd. Inkluze je o tom, aby každé dítě školu opouštělo s takovým výstupem, aby mohl být do budoucna maximálně využit jeho potenciál, aby se u něj vzdělanost naplnila do té nejvyšší míry. Tak se ptám, proč jim to neposkytnout?

Protože jsou to „vyhozené čtyři miliardy“?

Inkluze je jen slovo, záleží hlavně na tom, jak její myšlenku zrealizujete. Tahle doba je inkluzi maximálně nakloněna z hlediska financí. V rámci hodin můžeme využívat podpůrná opatření pro všechny žáky, ať už je to doučování, interaktivní školní pomůcky jako tabule, elektronické čítanky, tablety, různé mobilní aplikace, které jsme nikdy předtím využívat nemohli. Inkluze není jen o penězích, ale o schopnostech pedagoga. Jestliže jako učitel zjistím, že žák vyniká v určitém předmětu nebo má jiné dovednosti, tak k tomu nepotřebuju peníze. Jestliže nevyniká ve studijně důležitých předmětech, může vynikat v jiných dovednostech, v komunikaci, v humanitních vědách, ve výtvarné činnosti, v hudbě, může být manuálně zručný a je na nás, abychom v rámci inkluze rozpoznali, kam dítě zařadit, v čem ho rozvíjet, podporovat, kam ho směřovat dál. A ne že ho na začátku páté třídy utneme a při přechodu na druhý stupeň z něho uděláme „hloupé dítě“. Pokud to uděláme, tak si to pak nese s sebou, v devítce základní školu opouští totálně demotivované a řekne si, „no a co, já stejně skončím na pracáku“. Takže my v patnácti vypustíme nehotového člověka, který se ocitne na úřadu práce. Ve škole jsou to hrdinové, ale pak jsou odkázáni sami na sebe a od státu nemají na nic nárok.

Myslíte, že takový proaktivní přístup jde ve školách uskutečnit?

Myslím, že to jde, že je to akorát v těch školách, že se tomu nedokážou přizpůsobit. Škola by měla být více nastavena podle potřeb dětí, proto bych si představoval takovou změnu, aby bylo vyloženě vidět, že rozvíjíme potenciál dětí, který v dnešních podmínkách vzdělávání zůstává skrytý. Když vím, že Nováka baví třeba chemie a že by v ní rád dělal něco navíc, tak bych měl ten jeho talent rozvíjet v rámci chemie. A na druhou stranu si myslím, že není nutné za každou cenu dávat pětky, nechávat dítě propadat v předmětech, ve kterých nevyniká, když vím, že mu to může ublížit. Když to řeknu hloupě, těžko dostanu žáka, který má z matematiky pětky, na gymnázium, ale proč by nemohl pracovat někde v oboru, který je humanitně zaměřen, v sociálních službách apod. To si myslím, že jde. Mě mrzí, a upozorňovali jsme na to i ve volebním programu v rámci Mostecka, že v Ústeckém kraji je hodně romských dětí, které si dají přihlášku k dalšímu vzdělávání po základce, ale po dvou třech měsících v oborech, ke kterým nemají žádný vztah, nevydrží a skončí na úřadu práce. Byl jsem třídní několikrát, z dvaceti dětí se udržely na škole obvykle tři… Jistou alternativu bych viděl v povinnosti studovat zkrácený typ studia, například dvouletý obor se zaměřením na praktické a řemeslné vyučování. Prodloužila by se tím doba studia, ale žáci by měli alespoň základní zkušenosti pro praxi, namísto toho, aby byli vedení na úřadu práce.

Učíte cizí jazyky, jak jsou v nich romské děti šikovné?

Když se podívám na vzdělávání Romů v oblasti jazyků, tak nepatří mezi ty, kteří by je neuměli, naopak si myslím, že jim to jde, když máme nějaké soutěže, tak naši žáci nepatří k těm nejhorším. Asi jak odmalička mluví doma romsky, ve škole česky, povinně či volitelně anglicky, německy… Můžu říct, že děti z rodin, které romsky opravdu umí – dnes už jich taky moc není, ale u nás ve škole, kde nás je hodně, tak samozřejmě je přesně vidět, kde romsky mluví – jazyky zvládají lépe.

Část psychologů z pedagogicko-psychologických poraden a učitelů se stále snaží používání romštiny potlačovat. „Cikánská hantýrka“ stále dráždí?

Mají to v sobě zřejmě zakořeněné a sami se nedokážou vyrovnat s tím, když se třeba nedaří, aby se dítě naučilo dobře psát pravopis – tak je problém v tom, že doma mluví „cigánsky“. Ono se to na něco svést vždycky musí. Přitom je tu spoustu vzdělaných Romů, kteří se odmalička učili romsky, a nevím o tom, že by to byl pro ně handicap. Naopak je důležité, aby se tradice, kultura, jazyk udržovaly. To bychom měli říkat i vietnamským žákům, kteří se o přestávkách mezi sebou baví vietnamsky, ať tak nemluví, že jim učitel nerozumí? Já v používání romštiny problém nevidím. Nevím, jestli existuje nějaká studie o tom, že je lepší doma mluvit na děti jen česky, to může být názor několika psychologů nebo odborníků. A jak bychom to řešili u dětí třeba v bílinské škole, kde je těch národností dvacet?

Má smysl podporovat výuku romštiny, aby se podpořila romská kultura?

Děti by se o své kultuře měly ve škole dozvědět. Smysl by to mohlo mít v rovině volitelných předmětů, kroužků, nedokážu si ale představit prakticky, kdo by to vyučoval. V naší lokalitě nikoho neznám, ale vím o lidech, kteří studovali romistiku na filozofické fakultě. Otázka je, jestli ti, kteří mají vysokou školu na toto téma, by objížděli školy kvůli několika hodinám výuky. Druhý problém je, že chybí romští pedagogové a dětem chybí tyto vzory. Jsme téměř 100procentně romská škola a děti mně několikrát řekly, „vy jste tady jediný Cigán, a kde jsou jiný?“

Co jim na to říkáte?

Že se budou muset holt snažit ony, třeba aby to jednou vzaly po mně. My se tomu spíš smějeme, bereme to s humorem. Říkají mi to ale i jejich rodiče a lidi z majority: kde jsou ti studovaní Romové? Romů se vzděláním skutečně přibývá, před deseti lety jich určitě tolik na středních školách vidět nebylo, ale co se týká školství, objevují se v pozici romských asistentů, ti ale kolikrát mají jen výuční list a jsou zaměstnáni proto, aby si někdo udělal čárku, že romského asistenta na škole mají.

Uspět ve školství je pro Roma obtížnější?

Mám na to trojí pohled. Do doby, než jsem začal studovat vysokou školu, bylo všechno v pohodě. Nemůžu si skutečně stěžovat, dostal jsem se do výborného kolektivu, mám štěstí, jsou to lidi, které znám už dlouho i jejich názory. Když ale nyní můžu víc projevit svůj názor, cítím tlak, kdy někomu z majority vadí, že jsem o kapánek výš než on. Měl jsem nabídky jít učit i jinam, ale nešel bych někam, kde o vás budou mluvit jako o „Cigánovi“ a pak o vás řeknou „ale ty takový nejsi“. Ale já jsem, protože barvu pleti si člověk nevybere! Někdy vás špatně můžou vnímat i sami Romové. Ne takoví ti obyčejní Romové, ti mi říkali: „My tě půjdeme volit, protože se nás zastáváš,“ ale pak je část Romů, pro které jsem konkurent, a to jsem pak zaslechl, že už jsem „jako gádžo“. V republice je podle odhadů kolem 350 tisíc Romů, což je poměrně dostatečná síla, která by mohla znatelně ovlivnit politickou scénu. Bohužel narážíme na nejednotnost Romů samotných. Osobně jsem se několikrát setkal s tím, že samotní Romové odmítli podpořit svého kandidáta, a těžko říci, z jakých důvodů? Je smutné, že tvoříme jednu z největších menšin v republice, ale rozhodují o nás jiní. Toto by se mělo do budoucna změnit.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi, který vydává ROMEA

Úvodní foto: Archiv Mariana Dancsa