V rámci své výzkumné činnosti se zabýváte především tématem nerovnosti ve školství. Jak byste tuto problematiku vysvětlila někomu, kdo má základní vzdělání, nebo výuční list, je rodičem, žije v Ústeckém kraji a rád by pro své dítě kvalitnější vzdělání, než získal sám?

Takovému člověku bych to asi vysvětlovat nemusela:) Záleží-li mu na vzdělání jeho dítěte, je mu jasné, že potřebuje mít ve své blízkosti dobré školy, které budou pro jeho dítě automaticky dostupné. Možná si nechce nebo neumí školu pro své dítě vybírat, jak to činí mnozí vzdělaní a dobře situovaní rodiče. Potřebuje tedy jistotu, že ať už pošle dítě do jakékoli z okolních škol, dostane se mu kvalitního vzdělání, které nebude závislé na jeho pomoci, neboť ji třeba není schopen poskytnout. Při studiu vzdělanostních nerovností se zajímáme o to, do jaké míry závisí kvalita vzdělávání a dosaženého vzdělání na rodinném zázemí dítěte. Tuto závislost pozorujeme ve všech vzdělávacích systémech, ale její síla se v jednotlivých zemích hodně liší.

V zemích, ve kterých je souvislost mezi dosaženým vzděláním a rodinným zázemím silná, zpravidla dochází k tomu, že se děti rozdělují do tříd a škol podle rodinného zázemí. Na to vždy doplácejí děti z méně vzdělaných a motivovaných rodin, a to bez ohledu na svoji snahu a potenciál. Lidé se často domnívají, že například když rozdělíme děti do tříd podle jejich výsledků nebo studijních předpokladů, budeme schopni všechny vzdělávat efektivněji a všem věnovat lepší péči. Výzkumy ale ukazují, že to tak nefunguje. Na takové rozdělení vždy doplácejí děti s horším rodinným zázemím: rodiče jim nejsou schopni zajistit, aby se dostaly do výběrové skupiny, vyučují je horší učitelé, mají horší podmínky ke vzdělávání a nakonec dosahují horších výsledků, než by dosahovaly v systému společného vzdělávání. V České republice je souvislost mezi rodinným zázemím a výsledky vzdělávání relativně silná a k rozdělování dětí zde dochází již na vstupu do povinného vzdělávání, a to i způsobem, který je z pohledu vyspělého světa naprosto nepřijatelný. Například ve veřejných školách jsou nabízeny třídy s rozšířenou výukou angličtiny, na které si rodiče připlácejí, a za to jsou jim nabízeny služby, které by měly být v kvalitním vzdělávacím systému dostupné každému dítěti, kromě angličtiny například osobnostní a sociální rozvoj nebo komunikace s rodiči.

Ve své práci vytrvale upozorňujete na hrozby, které nerovný a nespravedlivý systém sebou nese… co se může stát v extrémním případě, kdy by se problémy, na něž upozorňujete, vůbec neřešily?

Já jsem přesvědčena o tom, že to, jak se té které společnosti daří a zejména jak se v ní žije, do značné míry záleží na tom, jak vzdělaná a kultivovaná je ta nejméně vzdělaná část populace. A tím, že systém podporuje výběrovost, zároveň rezignuje na vzdělávání těch, kteří by to nejvíce potřebovali. Ti budou tím pádem více ohroženi nezaměstnaností, kriminalitou, což představuje výdaje na sociální dávky, podporu v nezaměstnanosti, potírání kriminality. Zároveň hrozí nespokojenost a napětí ve společnosti, která musí fungovat pro všechny, protože všichni spolu nevyhnutelně budou sdílet společný prostor. A nevzdělaní a frustrovaní budou také volit, i na to je třeba pamatovat.

Jaká je role rodičů? Co mohou dělat rodiče, aby došlo k pozitivním změnám?

Rodiče jsou především voliči. Měli by požadovat, aby stát investoval více do vzdělávání, protože bez toho není možno jeho kvalitu plošně zvýšit. Měli by požadovat, aby se zvýšení kvality vzdělávání stalo skutečnou vládní prioritou a aby služby, které jsou nabízeny ve výběrových školách a třídách, byly automaticky dostupné všem dětem ve všech veřejných školách. Jinak si ale nemyslím, že by rodiče mohli a měli být nějakými velkými hybateli pozitivních změn v oblasti nerovností. V situaci, kdy je kvalita škol velmi různá, je jen logické, že ti, kteří si mohou a umějí vybrat, dají své dítě do školy, kterou budou považovat za nejlepší, čímž se rozdíly budou jen zvyšovat: školy a třídy se budou čím dál tím více rozdělovat na ty, které budou navštěvovat děti vzdělaných a motivovaných rodičů, bude se jim tam dostávat kvalitnějšího vzdělávání a budou tam dosahovat lepších výsledků, a na školy „zbytkové“, kde tomu bude přesně naopak.

O škole mluvíte jako o tmelícím prvku. Podobným byla kdysi povinná vojna – tam se potkal filosof s klempířem. Pokud postupně mizí tyto tmelící prvky, kam to může vést?

Já jsem jako žena vojnu neabsolvovala, tedy k jejímu blahodárnému účinku se nemohu kvalifikovaně vyjadřovat, ale spíše o něm pochybuji. Co se týče školy, ta mi připadá zcela zásadní pro to, aby se mladí lidé naučili komunikovat a spolupracovat s mladými lidmi s odlišným rodinným i kulturním zázemím, nadáním, hendikepy. Zároveň je unikátním místem pro budování společných hodnot a norem. V současnosti mi tato její úloha připadá závažnější než předávání vědomostí a myslím, že ji naše společnost nedoceňuje.

Dovedu si představit, že témata, která řešíte, mohou vést k pesimismu a jakési bezvýchodnosti, co Vám dodává optimismus, v čem jsou naopak pozitivní stránky českého školství a vzdělávacího systému? Na čem lze stavět?

V českých školách je mnoho velmi obětavých, zodpovědných a pracovitých učitelek a učitelů, kteří berou svoji práci velmi vážně. Myslím, že je třeba těmto lidem poskytnout patřičné ocenění a profesní podporu a zejména, že je třeba jim pozměnit zadání tak, aby cítili trochu větší zodpovědnost za úspěch každého dítěte na úkor zodpovědnosti za plnění osnov. Zcela mimořádnou devízou České republiky jsou nevládní organizace působící v sociální oblasti i v oblasti vzdělávání. Pracuje v nich mnoho velmi kvalifikovaných a obětavých odborníků. Domnívám se, že větší spolupráce s těmito organizacemi by mohla mnohým školám hodně ulevit. Obecně by bylo výborné, kdyby se podařilo docílit lepší spolupráce mezi jednotlivými aktéry, kteří se v oblasti vzdělávání nějak angažují.

Ve své děkovné řeči jste uvedla, že Cenou Nadace České spořitelny získala témata, kterým se věnujete, určitou vážnost. Lze tomu rozumět tak, že společnost podceňuje hrozby, na něž upozorňujete?

Myslím, že ano. Zejména se domnívám, že úlohu vzdělávání a vzdělávacího systému chápe příliš úzce – pouze jako cestu k certifikátům, které umožní postup ve vzdělávací dráze. Myslím, že tato úloha již není zdaleka tak důležitá, jako bývala, a bude dále ztrácet na významu.

Sama jste učila, jakou nejcennější zkušenost jste si z této praxe odnesla? S čím jste do učitelské praxe šla a jak moc jste byla realitou zklamaná nebo překvapená?

Já nejsem vystudovaná učitelka. Vystudovala jsem fyziku, do revoluce jsem pracovala na fyzikálním pracovišti a nikdy jsem učitelku dělat nechtěla. Moje učitelská kariéra byla spojena s gymnáziem PORG, které jsem pomáhala založit v porevoluční touze dělat nové a užitečné věci. Dnes už bych osmileté gymnázium zakládat nepomáhala, neboť si myslím, že by se děti měly v rámci povinného vzdělávání vzdělávat společně v kvalitních základních školách. Ale principy, na kterých jsme se snažili naši školu postavit, mi připadají užitečné dodnes. Namátkou bych uvedla barevný učitelský sbor, vzájemný respekt, diskuse, motivace a vzájemná důvěra. Tu důvěru, kterou jsem zažívala já ze strany rodičů svých žáků, bych přála všem učitelům. Pro pedagogickou práci mi připadá zcela zásadní, neboť umožňuje navázat spolupráci při vzdělávání každého dítěte a umožňuje získat potřebné sebevědomí, které řadě učitelů chybí.

Kdo pro Vás byl Váš nejdůležitější učitel? A proč?

Teď Vás asi zklamu, ale pro mě byli vždycky důležitější spolužáci. Když o tom přemýšlím, tak můj nejdůležitější učitel byl asi vedoucí mé diplomové práce na vysoké škole, neboť měl málo času se mi věnovat, a já jsem zjistila, že vlastně řadu problémů, se kterými si zpočátku nevím rady, vyřeším sama, když jim věnuji dostatečné množství času a úsilí. To byl do života znamenitý vklad.

Finanční částku, která byla spojena s oceněním, jste se rozhodla věnovat spolku Ramus. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo.

Peníze jsem chtěla věnovat organizaci, která vykonává činnost související se vzděláváním, a Ramus takovou činnost bezesporu vykonává. Organizuje volnočasové aktivity pro mladé lidi s postižením a bez postižení, čímž umožňuje mladým lidem s postižením získat zážitky a zkušenosti v kolektivu vrstevníků, které by jim jinak byly nedostupné. Zároveň učí mladé lidi bez postižení, že mohou s postiženými vrstevníky leccos sdílet a že mohou řadu věcí dělat spolu. A to spolu je zcela zásadní i pro zmírňování vzdělanostních nerovností.

Zdroj: EDUin.cz