^{© Amnesty International}

Mohl by tuniským orgánům poskytnout rozsáhlé pravomoci k zákazu demonstrací a stávek, pozastavení činností nevládních organizací, zavedení svévolných omezení pohybu osob a provádění neoprávněných prohlídek nemovitostí na základě nejasných důvodů národní bezpečnosti. Byla zahájena parlamentní rozprava o navrhovaném zákonu a očekává se, že v nadcházejících týdnech dojde k hlasování. 

Amnesty vyzývá parlament Tuniska, aby nový zákon nepřijal, ledaže by došlo k zásadním změnám, které by tento zákon uvedly do souladu s mezinárodním právem a ústavou země. 

„Tunisko fungovalo pod nepřetržitým výjimečným stavem déle než tři roky. To, co by mělo být dočasným výjimečným stavem, se stalo tím nově normálním. Orgány Tuniska by měly urychleně pracovat na obnovení plného respektování právního státu - neschválením návrhu represivního zákona, který bude dále ohrožovat lidská práva,“ řekla Magdalena Mughrabiová, zástupkyně ředitele pro Blízký východ a Severní Afriku v Amnesty International. 

„Jestliže tento zákon bude schválen, orgánům se poskytne volný prostor k omezování lidských práv. Mohlo by to vážně ohrozit pokrok, kterého Tunisko dosáhlo  od povstání v roce 2011.“ 

Navrhovaný zákon je určen k náhradě prezidentského dekretu z roku 1978, který byl používán k zavádění trvalého výjimečného stavu od listopadu 2015. 

Dekret, který uděluje prezidentovi Tuniska pravomoc pozastavit některá práva, jako je právo na svobodu projevu, shromažďování a hnutí, byl považován za protiústavní. Opakovaně byl používán k zavádění nouzových opatření často svévolným, diskriminačním a nepřiměřeným způsobem, vedoucím k řadě porušování lidských práv. 

Dekret z roku 1978 porušuje jak mezinárodní právo, tak článek 49 nové ústavy z roku 2014. Obě vyžadují, aby omezení lidských práv byla nezbytná, přiměřená a předepsaná zákonem. Nový návrh zákona však tyto nedostatky neřeší. 

Návrh nového zákona by prezidentovi umožnil vyhlásit výjimečný stav na dobu šesti měsíců, obnovitelný na dobu tří měsíců. Neukládá však omezení na počet případů, kdy to lze uplatnit, přičemž obnovení je ponecháno otevřené na neurčito. Také ponechává rozhodnutí o vyhlášení nebo obnovení výjimečného stavu na výhradním uvážení prezidentských a výkonných vládních složek, aniž by se požadovalo zapojení parlamentu nebo ústavního soudu. 

Návrh zákona, tak jako současný dekret, by tuniským výkonným orgánům poskytnul  povolení zakázat jakoukoli stávku nebo demonstraci vnímanou jako hrozbu pro veřejný pořádek, prohledávat místa navštěvovaná kýmkoliv, kdo je podezřelý z ohrožení národní bezpečnosti, včetně přístupu k jejich počítačům nebo jinému vybavení bez předchozího soudního povolení. To by také umožnilo orgánům zabavit pasy nebo umístit do domácího vězení nebo podrobit elektronickému nebo správnímu dozoru kohokoliv, jehož „činnosti jsou považovány za ohrožující bezpečnost“ bez získání soudního příkazu. Návrh zákona také neposkytuje dostatečný soudní dohled nad mimořádnými opatřeními a zmocňuje ministerstvo vnitra k pozastavení činnosti sdružení, podezřelých z podrývání veřejného pořádku a bezpečnosti nebo bránění v práci úřadů. 

Aby se tyto chyby řešily,  zákon musí jasně stanovovat, že pro orgány je nezbytné, aby obdržely předchozí soudní oprávnění při vydávání nebo prosazování jakéhokoli rozhodnutí k podrobení jednotlivce výjimečným nouzovým opatřením, jako jsou prohlídky domovů nebo příkazy  k přidělenému pobytu. Návrh zákona musí také udělovat jednotlivcům právo odvolat se proti takovým opatřením k nezávislému a nestrannému soudnímu orgánu. 

„Členové tuniského parlamentu  by neměli uvažovat o přijetí tohoto zákona, dokud nejsou obsaženy přísné záruky v oblasti lidských práv. V rámci mezinárodního práva by se mimořádné pravomoci  měly uplatňovat pouze za výjimečných okolností, kdy je nezbytně nutné chránit národní bezpečnost před ohrožením  „ života národa“. V platném znění  tento zákon dává tuniským orgánům volný průchod, aby zakročily proti lidským právům na základě vágních důvodů národní bezpečnosti,“ upozornila Magdalena Mughrabiová. 

Od vyhlášení výjimečného stavu v roce 2015 bezpečnostní síly provedly tisíce zatčení, mnoho z nich svévolně, a tisíce zákroků po celé zemi z bezpečnostních důvodů, často za použití nadměrné a zbytečné síly, stejně jako prohledávání domů bez soudního zmocnění. Úřady rovněž použily nouzová opatření k uložení zákazu nočního vycházení v oblastech nepokojů a k zadržení a uložení tvrdých trestů proti osobám obviněným z „ porušení zákazu vycházení“. Úřady umístily nejméně 138 lidí do míst přiděleného příkazu k pobytu a omezily jejich pohyb na konkrétní oblasti, které se čas od času rovnaly domácímu vězení. Tyto příkazy byly často uplatňovány libovolným a diskriminačním způsobem na základě vzhledu, náboženského vyznání nebo předchozích odsouzení za trestný čin a bez jakýchkoli možností se odvolat. 

„Opakované zneužívání mimořádných opatření od roku 2015 zdůrazňuje naléhavou potřebu, aby v novém zákonu byla  obsažena  ustanovení, která budou bránit takovému porušování lidských práv. Mělo by být jasně prohlášeno, že cílem je vrátit se k normálnímu životu  co nejdříve,“ uzavřela Mughrabiová.

 

Pozadí

 

Prezident as-Sabsí předložil 30. listopadu 2018 tuniskému parlamentu návrh zákona výjimečného stavu, pro nahrazení prezidentského dekretu z roku 1978. Diskuse o návrhu zákona v rámci Parlamentního výboru  práv a svobod začala 18. ledna 2019. 

Tuniské úřady původně vyhlásily výjimečný stav 15. ledna 2011, s dovoláním na dekret z roku 1978,  a opakovaně jej obnovovaly do března 2014, kdy bylo povoleno vypršení jeho platnosti. Prezident as-Sabsí pak 4. července 2015 znovu zavedl výjimečný stav, po masové střelbě na pláži v Sousse. Výjimečný stav byl zrušen v říjnu téhož roku, ale byl obnoven 24. listopadu 2015, ihned po útoku na prezidentskou stráž v Tunisu. Od té doby je pravidelně obnovován, naposledy 5. března 2019. 

Ve své zprávě, která následovala po jeho poslední návštěvě Tuniska v roce 2017, tehdejší zvláštní zpravodaj OSN pro podporu a ochranu lidských práv a základních svobod při boji proti terorismu vyjádřil „znepokojení ohledně zákonnosti a přetrvávající extenze dalekosáhlých nouzových pravomocí ze strany prezidenta.“ Zpráva rovněž naléhala na tuniské orgány k „přijetí okamžitých opatření k zastavení zneužívajících a mezinárodně nezákonných praktik rutinní  extenze mimořádných pravomocí, udělovaných orgánům  činným v trestním řízení za výjimečného stavu, což de facto normalizuje to, co by mělo být mimořádným právním režimem.“