Rozdělené město Deir Ezzour je mikrokosmem hořkého syrského konfliktu
Článek
Zbraně pod kontrolou publikován 19.9.2013
Zatímco okolí Damašku hrozí kvůli chemickému útoku vojenský zásah, zapadlý kout Sýrie, město Deir Ezzour, nabízí pohled na utrpení obyčejných Syřanů.
Autor: Donatella Rovera, výzkumnice Amnesty International pro Sýrii
Díky ropnému průmyslu kdysi velmi prosperující syrské město Deir Ezzour se stalo pustým mikrokosmem syrského konfliktu. Město na břehu řeky Eufrat, 450 km severovýchodně od Damašku, je rozděleno na dvě poloviny. Jedna je kontrolována syrskými vládními jednotkami a druhá je v rukách ozbrojených opozičních bojovníků, stejně jako okolní oblasti sahající až k irácké hranici.
Jen málo cizinců se do tohoto odlehlého kouta Sýrie dostane. Nejsou tu žádné lidskoprávní organizace a dokonce i novinářů sem dorazila jen hrstka. Část města, která je kontrolována opozicí, je jedinou oblastí, kterou jsem mohla navštívit. Syrská vláda totiž oficiálně vykázala Amnesty International a další organizace zabývající se lidskými právy z měst, které má pod kontrolou. Ulice jsou tajemně tiché a většina města je zničena. Hodně lidí už odsud uprchlo. Silnice lemují holé stěny spálených a rozbombardovaných budov, které jsou důkazem vytrvalých leteckých útoků a ostřelování jednotkami prezidenta Bašára Asada.
Jedinou cestou do Deir Ezzour a z něj je most, který je ostřelován vládními jednotkami. Není překvapením, že tu není hustý provoz. Jen několik málo taxíků převážejících obyvatele města se tu velkou rychlostí vyhýbá kulkám.
Každý, koho jsem potkala, ztratil příbuzné nebo přátele. Mnoho z nich nepřežilo dlouhodobé plošné bombardování, zatímco jiní byli popraveni. Osmatřicetiletý hasič Abdul Hantuš ztratil během minulého října šest členů své rodiny. Jeho matka, manželka a dvě děti byly zabity v autě během pokusu dostat se z oblasti kontrolované vládou zpět na druhou stranu města. Při tomto incidentu zemřel i jeho bratr, švagrová a desítky dalších civilistů. „Odjeli navštívit mojí sestru v distriktu Jura, který je pod vládní kontrolou,“ řekl mi Abdul. „Nebylo odtamtud jiné cesty zpátky než přes kopce na kraji města. Jsou tam často vládní vojáci, ale byla to jediná možnost.“
Nikdy se nevrátili zpátky. Jejich těla, zmasakrovaná a napůl spálená, byla objevena následujícího dne. Jeho oči byly plné slz, když mi v mobilním telefonu ukazoval fotografie své pětileté dcery a tříletého syna. „Byli všechno, co jsem měl. Přišel jsem o všechno,“ řekl.
On sám má popáleniny a šrámy v obličeji, na krku, hrudi a rukách. Před čtyřmi dny byl hasit dům, který byl zasažen raketovou střelou. „Když jsem tam přijel, spadla další střela a vybuchla velmi blízko,“ řekl. Měl štěstí, že vyvázl pouze s relativně málo zraněními. Krátce poté zasáhly oblast další dvě rakety.
Rakety a granáty dopadají na město během dne i noci a ničí obytné domy a ulice. Civilisté, kteří tu zůstali, nemohou pro svoji bezpečnost dělat mnoho. Noci jsou ohraničené zvuky dopadajících střel vládních sil a někdy také výstřelů, kterými odpovídají opoziční ozbrojené jednotky, rozmístěné ve městě. Zbytky munice jsou úplně všude.
Navštívila jsem rodinu se dvěma malými dětmi, která bydlí ve sklepě svého obchodu. „Slyšíme bombardování pořád, ale někdy je to nesnesitelné. V době kolem 23. května střelba vůbec nepřestávala. 12 střel sem dopadlo krátce po sobě. To trvalo dva týdny. Nedalo se vůbec jít ven, ani třeba koupit chleba,“ vysvětlil otec dětí. Snažíme se nevycházet, co nejdéle to jde. Tady jsme alespoň trochu chráněni.“ Jen pár rodin však má sklep, v němž se může skrývat.
„Měla jsem jen dvě děti - Ahmed byl mladší,“ řekla mi. „Byl to dobrý chlapec. Můj život je bez něj prázdný. Proč jsem o něj přišla? Ta bolest je nesnesitelná.“
Ukázala mi jeho fotografie – byl podobný své matce. Stál u hlavního vchodu do svého domu s čtyřletým kamarádem ze sousedství, když na ulici dopadla raketa a oba je zabila.
Jak se tragický syrský konflikt podepsal na běžných životech syrských obyvatel je tu vidět zcela zřetelně. Nebyla ušetřena dokonce ani městská zdravotnická zařízení. Polní nemocnice musí být stavěny na tajných místech, aby byly chráněny před útoky vládních jednotek. Během mé návštěvy v jedné malé nemocnici jsem potkala Ahmeda, třicetiletého otce tří dětí, který byl od pasu dolů ochrnutý.
„Šel jsem koupit mléko a další věci pro děti a blízko mě, na ulici v oblasti Jbala, dopadla střela,“ řekl.
Má poškozenou míchu na šesti místech. Ještě to neví, ale doktor mi řekl, že už nikdy nebude chodit.
„Byl to velký výbuch a zabil ženu, která stála blízko mě. Jsem civilista, nejsem bojovník,“ řekl. „Býval jsem mechanik, ale teď nebudu moci pracovat celý rok. Nemůžu se už starat o svou rodinu.“
V té samé nemocnici mi jiný doktor vyprávěl o mnoha obětech bombardování, které léčil, a těch, které už nemohl zachránit. Byli mezi nimi i jeho neteř a synovec, třináctiletá Nour a její patnáctiletý bratr Omar. „Dvě střely zasáhly pokoj, ve kterém spali a oba je zabily.“
Stejně jako pokračuje bombardování, i civilisté v Deir Ezzour jsou pod přímým útokem. Svědci mi řekli, jak vládní jednotky v distriktech Jura a Qusur minulé září hromadně popravily desítky obyvatel. Všichni včetně žen a dětí byli svoláni z domovů a ulic a zabiti.
Na cestě z Deir Ezzour jsem zajela do města Hatla, abych vyšetřila případ sektářského násilí, při němž bylo v červnu zabito několik civilistů. Většina obětí byla z malé komunity šíitských muslimů, žijících v tomto sunnitském městě. Mezi mrtvými byly i děti a další civilisté, kteří se nezapojili do konfliktu. Po incidentu bylo na internet nahráno video, v němž opoziční bojovníci střílejí na tyto civilisty a označují je přitom za podporovatele prezidenta Asada a „šíitské psi“.
Dnes už v Hatle nejsou žádní šíitští muslimové. Všichni krátce po tomto útoku uprchli do vládou hlídaných oblastí. Důkazy, které za sebou nechali, ale mluví za sebe. Každý z jejich domů, které jsou v obou částech města, včetně šíitské mešity, byl vyrabován a zničen. Sousedé mi řekli, že okamžitě po střetu byly jejich domy vypleněny a zapáleny. Opravdu v nich nezůstal žádný nábytek – jen pár kousků oblečení a dětských hraček.
Někteří z obyvatel o incidentu nechtěli mluvit, ale ti co mluvili, ho označili za vandalismus. Jeden z nich mi řekl, že mnoho mužů ze šíitské komunity spolupracovalo na vládních plánech útoku proti opozičním silám. Nicméně i on odsoudil zničení domů svých šíitských sousedů.
Někteří obviňují z rabování a vypalování „extremisty a zahraniční džihádisty“, kteří v oblasti působí problémy. „Vždycky jsme tu žili v míru. Co se to teď děje? Všechno je moc špatně,“ řekl mi jeden z místních. Jiný mi vyprávěl, že vůdce ozbrojené opoziční skupiny, který byl zraněn během bombardování 11. června, zemřel a ostatní bojovníci přišli a pomstili ho vyrabováním šíitských domů.
Je nemožné zjistit, co přesně se 11. června stalo. Co se zdá být jisté je, že bombardování způsobilo zkázu a smrt na obou stranách, a že civilisté z šíitské komunity byli záměrně zabiti. Bylo mi řečeno, že mezi oběťmi byli i tři starší muži, kteří se snažili vyjednávat mezi oběma stranami, nejméně jedna žena a její dvě děti.
Bolest, ztráta a vztek mohou otupit lidské smysly a učinit nás lhostejné k osudu ostatních. Je to něco, čeho jsem byla svědkem u mnoha konfliktů a válek. Sýrie není výjimkou. Čím déle válka trvá, tím větší jsou škody, které způsobí v syrské společnosti.
Kvůli tomu je nečinnost mezinárodní komunity ještě trestuhodnější. Kdyby světoví lídři měli dostatečnou politickou vůli k překonání rozporů a vložili společně sílu do ukončení syrské krize, mohlo být ušetřeno tisíce životů. Ta však pokročila natolik, že je dnes už mnohem obtížnější ji řešit. Ale odvracení se od ní není řešením. Kdyby byl syrský případ předložen Radou bezpečnosti OSN Mezinárodnímu trestnímu soudu, byla by tím vyslána důležitá zpráva těm, kteří páchají válečné zločiny na obou stranách konfliktu. Je možné, že kdyby byli pachatelé hnáni k zodpovědnosti, mnoho z nich by zvolilo jinou cestu.
Aktuální petice
Amnesty vyzývá vládu a parlament: Zpřísněte zbraňovou legislativu v České republice!
Když střelné zbraně skončí v nezodpovědných rukou, může to znamenat katastrofu. České zákony, které regulují získávání zbraní, jsou přesto jedny z nejmírnějších v Evropě. V ČR se za posledních patnáct let odehrály již čtyři masové střelby, a je proto nejvyšší čas, aby se zákonodárci a zákonodárkyně zabývali tím, kdo má přístup ke zbraním a za jakých podmínek. Zatím je tato debata vedena převážně směrem k deregulaci nabývání a držení zbraní. Podepište petici a pojďte to změnit!
Aktuální počet podpisů: 621
Další zprávy
© Przemysław Stefaniak/Amnesty International