Měl říct celé jméno, adresu, datum narození, počítat puntíky na levé a pravé straně, vyřazovat ze skupin slov ta, která začínala na jinou hlásku, sčítat, odčítat, přednést básničku a ještě celou řadu dalších věcí. Nakonec ho nevzali, protože prý má rezervy v grafomotorice, popsala mi své zkušenosti ze zápisu matka, jejíž syn nakonec neuspěl. Do církevní školy ho chtěla dát proto, že má specifické potřeby a na rozdíl od starších sourozenců by to v běžné škole nemusel zvládat. Spádová škola měla navíc otevřeně rasistickou ředitelku a celou řadu problémů. Škola, kam ho chtěla zapsat, byla v jejich čtvrti a odtud by měla brát alespoň polovinu svých žáků. Jenže tato výhoda se kvůli podvodům s trvalým bydlištěm nakonec vůbec neprojevila.

Když mluvíme o segregaci ve vzdělání, máme většinou na mysli střední školy, kde se na víceletých gymnáziích soustředí děti z lepších rodin prostě proto, že jejich rodiče mají vzdělání, přehled nebo ambice. Děti se tak v páté třídě rozdělí a v dospělosti se pak lidé z různých vrstev neznají. Takto se prohlubují příkopy ve společnosti – ty příkopy, o kterých poslední roky vedeme tolik debat a lámeme si hlavu, co máme dělat, aby nebyly. Jenže celý problém se segregací začíná zjevně mnohem dřív a vůbec se nemusí jednat o ambiciózní rodiče, kteří by chtěli pro své děti co nejelitnější vzdělání. Může se jednat jen o rodiče, kteří by pro své děti chtěli nějakou normální základku, kde by byly šťastné. Problém nastává zejména v místech s vyšší koncentrací dětí, tedy ve městech, anebo tam, kde je společnost dlouhodobě rozdělena nějakou sociální bariérou.

Obcházení spádovosti

„Rádi bychom zapsali své dítě do školy, v níž by se naučilo číst, psát a počítat a která by v něm zároveň nezabila touhu po poznání.“ Tak nějak nebo trochu jinak zní přání mnoha rodičů, kteří v těchto dnech zoufale obcházejí zápisy. Pokud naši představu o dobré – anebo alespoň ne úplně špatné škole – splňuje škola spádová, na kterou máme ze zákona nárok, můžeme být v klidu. Jenže často tomu tak není a rodiče pak hledají cestu, jak své dítě dostat někam, kde bude vzdělávání dětí víc naplňovat jejich představu. Přirozená snaha rodičů udělat pro své dítě to nejlepší však dál zhoršuje systém, který silně znevýhodňuje potomky rodičů, kteří se o vzdělání dětí aktivně nezajímají.

Jedním ze známých fíglů, který dokonce někteří ředitelé škol rodičům doporučují, je přepsání trvalého bydliště dítěte na jinou adresu, aby se vytoužená škola stala spádovou. Dítě tak musí být do školy přijato, pokud se jedná o státní školu, případně získá víc bodů, jde-li například o školu církevní. Zároveň se ale při větším zájmu může stát, že se nakonec do své spádové školy nedostanou ani ti, kteří do ní skutečně patří. Rodiče, kteří se ohledně škol informují a snaží se, aby jejich děti chodily do dobré školy, pak musí hledat další alternativu. A rodiče, kteří své dítě zapíšou tam, kam se jim řekne, se dostanou do některé ze škol, kam jiní nechtějí. Výsledek je, že cílevědomí rodiče mají své děti na lepších školách, na něž aktivní rodiče vytvářejí tlak, kdežto rodiče, kteří nemají kapacitu a někdy ani schopnosti se o vzdělání svých dětí zajímat, je mají tam, kde nikdo tlak na školu nevytváří.

A tak jsou všichni spokojeni. Na jedněch školách se rozvíjejí děti rodičů, kteří na vzdělání dětí dohlíží, a na těch druhých mají učitelé klid na práci, protože rodiče jim do toho nemluví. Úroveň druhých škol bývá velmi nízká. To všechno se děje za státní peníze, tedy i z daní těch druhých rodičů. Existují pak školy různé kvality a hon za zápisem do těch lepších je tak ještě posílen.

Elitáři celé země, spojte se!

Dcera jedné mé kamarádky musela podstoupit dva zápisy. Byli čerstvě přestěhovaní, ještě neměli změněno trvalé bydliště, a tak dcera zatím neměla na zapsání do spádové školy nárok. Přesto ji z přirozených důvodů na tuto školu chtěla nechat zapsat. Když dcera při zápisu – nebo spíš přijímačkách – neuspěla, vybrala další školu, kde se situace opakovala. Holčička nemá žádné problémy, dokonce už trochu čte, ale je stydlivá, a když cítí tlak, tak se zasekne. Ani jeden zápis neskončil přijetím na školu a jediné, co si matka s dcerou odnesly, byl pocit selhání. Po přepsání trvalého bydliště už by dceru do nové spádové školy poslat mohla, ale už nechce, protože zážitek z celé anabáze byl otřesný. „Cítila jsem, že jsem to podcenila. Přišlo mi, jako by moje dítě bylo retardovaný, málo nabiflovaný a nepřipravený na tu situaci,“ shrnuje matka své pocity.

Kromě toho má řada rodičů, včetně těch, kterým se podaří najít dobrou školu, nepříjemné pocity, že dělají něco špatně, když obcházejí spádovost. „Nutí tě to přemýšlet jako elitář,“ posteskla si jedna matka, když popisovala své problémy s hledáním školy. Problémů, se kterými se potýká naše školství, je celá řada a příčiny jsou dobře známé. Jednou z hlavních je to, že vzdělání se nestalo pro náš stát prioritou a ve srovnání s jinými zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) jsme na tom skoro nejhůř. Srovnání zemí OECD a tristní výsledek ČR má tři hlavní roviny: celková investice do vzdělávacího systému, platy učitelů a míra determinace dosaženého vzdělání dle socioekonomického statusu rodičů. Kromě nízkých prostředků nás ale dobíhá i náš individualismus. Jakkoli je české školství podfinancované, daří se některým ředitelům přece jen vytvářet prostředí, kam chtějí informovaní rodiče své děti posílat. Místo toho, aby tu byl celospolečenský tlak na změny ve školství, více se mluvilo o vnitřní motivaci žáků a trendech ve vzdělávání, které fungují jinde, řešíme každý primárně tu svou školu.

To, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší, jim nelze vyčítat. Sama jsem se jako rodič dětí se speciálními vzdělávacími potřebami rozhodla najít spíš školu, kde dělají inkluzi dobrovolně, než abych prorážela systém hlavou svých dětí a nutila spádovou školu, kde inkluzí pohrdali, shánět asistenta. Rodiče by ale měli chtít víc než jen dobrou nebo přátelskou školu pro své děti. Měli bychom usilovat o to, aby se do školství více investovalo a aby se odstartovala celonárodní debata o tom, co vlastně vzdělání v dnešní době představuje a jak to udělat, aby bylo co nejvíc přístupné všem. Svoje schopnosti bychom kromě hledání dobrých škol pro své děti měli využít i při přemýšlení, jak to udělat, aby byly dobré školy pro všechny. Nebo můžeme trávit dny a týdny diskusemi o tom, proč je naše společnost rozdělená.

Zdroj: A2larm.cz