V desítkách zemí každoročně zadrží orgány státní správy tisíce mužů, žen a dětí – a už je nikdy nikdo nespatří. Takzvaně „zmizeli“. Jen za rok 2012 zaznamenala Amnesty International případy nuceného zmizení v 31 zemích. U příležitosti Mezinárodního dne nuceně zmizelých, který připadl na 30. srpen, uvádíme pět bodů, o kterých byste měli vědět.

Od počátku povstání v Sýrii před dvěma lety, které vyústilo v ozbrojený konflikt, syrské orgány státní správy dramaticky zvýšily počet nucených zmizení, aby umlčely členy opozice a zasely strach do řad jejich přátel a příbuzných. Tisíce lidí byly zatčeny, mnozí jsou drženi v samovazbě na neznámých místech, kde jsou údajně často mučeni a nelidsky se s nimi zachází. Rozšířili tak řady těch, kteří již dříve zmizeli – na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se v Sýrii ztratilo 17 000 lidí, převážně islamistů.

Dvanáct tisíc stížností kvůli nucenému zmizení obdržela OSN od osmdesátých let na Srí Lance. Skutečná čísla jsou ale daleko vyšší. K roku 1994 se uvádí 30 000 obětí, od té doby jich přibylo ještě mnoho tisíc.

Mezi lety 2006 a 2012 bylo v Mexiku pohřešováno nebo zmizelo 26 000 lidí – většinou v souvislosti s válkou mezi drogovými kartely a bezpečnostními jednotkami nasazenými k potírání organizovaného zločinu. Za některá zmizení jsou zodpovědné bezpečnostní složky, ale vyšetřování téměř všech případů je natolik chabé, že oběti se najdou jen zřídka a prakticky nikdo nebyl pohnán k zodpovědnosti.

Více než třetina zemí, kde Amnesty International zdokumentovala případy nuceného zmizení, se nachází v subsaharské Africe a to v Angole, Čadu, Pobřeží slonoviny, Demokratické Republice Kongo, Rovníkové Guinei, Eritree, Gambii, Mali, Mauretánii, Nigerii a v Jižním Súdánu.

Navzdory neutuchajícím žádostem příbuzných se Misi OSN v Kosovu, která je zodpovědná za vyšetřování a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, nepodařilo vyšetřit stovky násilných zmizení a únosů, které se odehrály v letech 1998-99 během ozbrojeného konfliktu v Kosovu a jeho dozvuků.

Příběhy

Sýrie

Syrský právník zabývající se lidskými právy Khalil Ma’touq a jeho přítel a asistent Mohammad Thatha se druhého října 2012 vydali na cestu do Ma’touqovy kanceláře, kam ale nikdy nedojeli. Má se za to, že je někde po cestě zadržela vládní bezpečnostní kontrola.

Na žádost skupiny právníků o podání informací o Ma’touqovi odpověděl v únoru 2013 státní zástupce v Damašku prohlášením, že Khalil Ma’touq není zadržen. Zadržení, kteří byli propuštěni ze Základny státní bezpečnosti 285 v Kafr Sousse v Damašku, však uvedli, že jej tam viděli. V dubnu Ma’touqův právník řekl Amnesty International, že jej důstojník státní bezpečnosti informoval o tom, že byl jeho klient na konci března přesunut na Bezpečnostní službu vzdušných sil.

Lidé, kteří mají k oběma mužům blízko, byli průběžně několikrát neoficiálně varováni, že je Ma´touq ve velmi špatném zdravotním stavu – trpí pokročilým onemocněním plic a dýchá jen s velkými obtížemi. Pravidelně bere léky a musí být pod neustálým lékařským dohledem. Khalil Ma’touq mnoho let poskytoval právní pomoc obětem porušování lidských práv. Hájil stovky politických vězňů, novinářů a vězňů svědomí včetně těch, kteří byli souzeni Nejvyšším státním bezpečnostním soudem, jež zdaleka nesplňoval pravidla mezinárodního práva na spravedlivý proces a v roce 2011 byl zrušen.

Angola

Angolští váleční veteráni Silva Alves Kamulingue a Isaías Sebastião Cassule byli uneseni na ulici hlavního města Luandy 27. a 29. května 2012. Od té doby je nikdo neviděl ani o nich neslyšel. Jejich rodiny se je marně snažily najít a angolské orgány státní správy opakovaně popřely, že by o jejich místě pobytu měly jakékoli informace.

Silva byl unesen cestou na protestní akci, kterou pomáhal organizovat. Protestující žádali vyplacení dlužných penzí a platů. Kolem třetí hodiny odpoledne Silva zavolal novináři a řekl mu, že ho sleduje skupina „svalnatých mužů“ v civilu, kteří se podobají těm, již se podíleli na násilném potlačování demonstrací v Luandě v předchozích měsících. Řekl, že má strach o život, a že běží do blízkého hotelu. Podle tohoto novináře bylo pak spojení přerušeno a už se mu nepodařilo se se Silvou spojit. Od té doby jej nikdo neviděl ani neslyšel.

Isaías zmizel o dva dny později, 29. května 2012 kolem 18:15. Čtyři muži jej unesli v luandské čtvrti Cazenga, kde se Isaías sešel s mužem, který tvrdil, že má nahrávku Silvova únosu. Isaiásův přítel, jenž jej doprovázel, řekl, že patnáct minut po začátku schůzky přijelo auto, ze kterého vystoupilo několik svalnatých mužů a šli směrem k nim. V tom okamžiku přítel dostal strach, utekl a Isaíase nechal za sebou. Od té doby Isaíase nikdo ani neviděl, ani neslyšel.

Mexico

Armando del Bosque byl 3. srpna zadržen v Nuevo Pareso ve státě Tamaulipas a od té doby jej nikdo neviděl. Námořníci důstojníci popírají, že by ho byli bývali zajali, ale očitý svědek vypověděl, že viděl 33letého Armada řídit pár minut jízdy od Nuevo Lardo, když jej námořníci zastavili, vyvlekli jej z auta, spoutali a odvezli ve vojenském vozidle.

Byl odvezen do provizorního komplexu námořnictva na okraji města. O několik minut později dorazil do komplexu Armadův otec. Kapitán jej informoval, že Armando byl zadržen a je u výslechu. Kapitán přislíbil, že bude otce informovat o vývoji situace jeho syna. O hodinu později se Armandův otec opět setkal s důstojníkem, který mu ale řekl, že kapitán popřel, že by byl jeho syn zatčen a odmítl poskytnout jakékoli další informace.

Armandovi příbuzní podpořeni prohlášeními čtyř očitých svědků vyplnili stížnost adresovanou Úřadu generálního prokurátora a Národní komisi pro lidská práva. Neexistuje žádný důkaz, že by bylo vedeno nějaké účinné pátrání po del Bosquem nebo vyšetřování jeho nedobrovolného zmizení.

Kosovo

Petriju Piljević unesli 28. června 1999 na ulici před jejím bytem v Prištině tři ozbrojení muži v uniformách Kosovské osvobozenecké armády (KLA). Její soused, kosovský Srb, se jí pokusil pomoci a i on byl unesen. Nejprve je únosci drželi v cizím bytě v jejich domě.

Sousedi, kteří únos viděli, zavolali na místo činu hlídku Kosovských ozbrojených sil (KFOR), ale protože neuměli anglicky, nedokázali vojákům vysvětlit, co se stalo. Místo nich tak mluvil s vůdcem hlídky soused, který byl kosovský Albánec. Poté hlídka odjela, aniž by něco udělala. Krátce na to vyvedli muži Petriju Piljevic a jejího souseda ven a posadili je do auta. Zazněly dva výstřely a auto odjelo neznámo kam.

V roce 2000 byly ostatky Petrijy Piljević exhumovány a navráceny jejímu synovi. Nikdo nebyl povolán k odpovědnosti.

Poradní komise pro lidská práva založená Misí OSN v Kosovu UNMIK konstatovala, že mezinárodní policie OSN nedokázala rychle, důkladně a efektivně vyšetřit únos Petrijy Piljević a neinformovala jejího syna o tom, že vyšetřování v roce 2003 zastavila.