© REUTERS
MYANMAR: 2. VÝROČÍ MASAKRU ROHINGŮ? NESPRAVEDLNOST POKRAČUJE
Článek
Násilná vystěhování Násilná vystěhování Myanmar publikován 3.9.2019
V těchto dnech uplynulo dvouleté výročí od masakru komunity Rohingů v Barmě/Myanmaru. Nastala konečně spravedlnost?
© REUTERS
Rok 2017 vešel do myanmarských dějin jako annus horribilis. V těchto dnech si připomínáme smutné výročí a vzpomínáme na oběti brutálních útoků. Před 2 lety spustili myanmarské bezpečností složky kampaň proti Rohingům, během které utekli stovky tisíc lidí do sousední Bangladéše. Žijí tam dodnes, v uprchlických táborech a zoufalých podmínkách. Za masakr stále nebyla vyvozená žádná odpovědnost navzdory tomu, že důkazů je dost.
KDO JSOU ROHINGOVÉ, KDE A JAK ŽIJÍ?
Rohingská komunita žila v západním Myanmaru při hranicích s Bangladéšem (spolu s dalšími etnickými skupinami.) Rohingové jsou myanmarští muslimové a muslimky, zaměření zejména na rybolov a zemědělství. Jde o nejchudší lidi v oblasti (jeden milion z nich žije už mimo oblast), kteří čelili a někteří stále čelí diskriminaci a segregaci podobné někdejšímu apartheidu v Jižní Africe. Většina lidí nemá žádné doklady totožnosti - byli jim odebrané v roce 1984 na základě diskriminačního zákona o občanství. Jaké to mělo dopady na každodenní život? Lidé se mohli pohybovat jen ve svých vesnicích. Pokud potřebovali jít například do nemocnice, tak si nejprve museli sehnat povolení, aby mohli odejít do vesnice nebo města s nemocnicí. Pokud neměli peníze, případně čas hrál v jejich neprospěch, měli smůlu. Většinou směli vycestovat jen do jiné muslimské vesnice. Pokud chtěli vycestovat do jiného regionu v oblasti, museli si zařídit velmi drahé povolení. A pokud chtěli vycestovat do zahraničí, smůla, neměli pas.
Od roku 2015 se lidi v Myanmaru nemůžou oženit a vdát, pokud nejsou stejného vyznání. A konvertovat na jinou víru je téměř nemožné. Rohingské páry nesmí žít v jedné domácnosti ani mít děti, pokud nejsou oddány. Na to, aby získali povolení k manželství, musí splnit několik požadavků a zaplatit vysoké poplatky, lépe řečeno úplatky. V roce 1994 přestala vláda vydávat rodné listy rohingským dětem, kvůli čemuž neměli nárok navštěvovat státní střední školy, a tak se míra negramotnosti v této oblasti zvýšila o neuvěřitelných 90%. Tím, že neměli přístup ke vzdělání, neovládají dobře ani regionální jazyk, rakhinštinu, ani národní jazyk myanmarštinu (barmštinu), hovoří většinou jen svým vlastním jazykem, rohingštinou. Pokud člověk v Myanmaru neovládá oficiální jazyk, nemůže navštěvovat státní školu. Je to začarovaný kruh. Kruh, ze kterého je většina z původních 1,3 milionu Rohingů venku. Venku z jednoho, zároveň však hned v dalším začarovaném kruhu - v uprchlických táborech v Bangladéši.
ZAČÁTEK KONFLIKTU
Když se podíváme do historie, zjistíme, že mezi dvěma největšími skupina obyvatelstva státu Rakhine (kdysi Arakan) - převážně muslimskými Rohingy a budhistickými Rakhnimi - odjakživa panovalo napětí střídající se s pokojným spolužitím. Obě etnické skupiny tvrdí, že tam žili odjakživa a jsou původními obyvateli dané oblasti. Po 2. světové válce se část muslimského obyvatelstva snažila o začlenění severníhi Arakanu do východního Pákistánu (dnes Bangladéše). Po vzniku nezávislé Barmské unie v roce 1948, ustanovila nová vláda budhismus národním náboženstvím, čímž podstatně posilnila rakhinské obyvatelstvo v Arakane, a do daného regionu poslala armádu, aby vyhnala zbývající separatisty. Po převratu v roce 1962 uznal diktátor Ne Win etnickou menšinu Rakhinů původním obyvatelstvem multietnické Barmy a zařadil je mezi 135 oficiálních etnik země. Rohingové se na ten seznam nedostali.
Ne Winova myšlenka etnicky čistého národního státu původně pocházela od britských kolonizátorů. Navzdory tomu, že v 50. letech byli Rohingové plnohodnotnou součátí unie - měli vlastní televizní vysílání v rohingštině, byli členy armády a pracovali na ministerstvech - dnešní Myanmar nepovažuje Rohingy za své občany a občanky, ale za nelegální migranty a migrantky z Bangladéše. A též Bangladéš je nepovažuje za své. Není to poprvé, kdy rohingské obyvatelstvo uteklo za hranice své domovské země. V 70. a 90. letech spustila vláda brutální hon na tzv. cizince a cizinky v zemi a část rohingského obyvatelstva byla nucena utéct za hranice své domovské země. Barma - od roku 1989 Myanmar - musela pod dohledem OSN většinu uprchlíků a uprchlic přijmout zpět v repatriaci.
Poslední série nepokojů začala v roce 2012 po údajné vraždě a znásilnění budhistické ženy třemi muslimskými muži. Jde o běžně používaný narativ s rasovým podtextem, který je navíc i faktograficky chybný. Mladá žena byla skutečně brutálně zavražděna a okradená, avšak nenašli se žádné známky znásilnění a ani jeden z obviněných nebyl Rohing. I to však stačilo na to, aby se nepokoje rozšířili po celém Myanmaru a odnesli to i jiné muslimské komunity v zemi. Mohlo to vypadat jako v Slovenském státě, kdy lidé zavrhli židovské Slováky a Slovenky. Výsledkem bylo, že muslimské obyvatelstvo, zejména Rohingové, byli ekonomicky, společensky i politicky marginalizováni. Pokud s nimi někdo spolupracoval, například i tak, že jim předal rýži, byl krutě potrestaný.
Události eskalovali v roce 2016 kdy ARSA (Arakan Rohingya Salvation Army) zaútočila na 3 policejní stanice v severním Rakhine a zabila 9 myanmarských policistů. ARSA byla v té době nově založená skupina militantních Rohingů a přímým výsledkem dlouholetého útlaku. Vůdcové skupiny před útoky žádali ukončení diskriminace rohingského obyvatelstva a zdůraznili, že nemají v úmyslu vraždit civilní obyvatelstvo. Naverbovaní zoufalí vesničané neměli výcvik ani výzbroj a stovky Rohingů tak šlo vstříc jisté smrti. Myanmarské bezpečnostní jednotky ve spolupráci se speciálními jednotkami, policejními oddíly a rakhinskými dobrovolníky vzápětí spustili brutální protiútok pod záminkou, že hledají teroristy. Při tom vypalovali celé rohingské vesnice, používali nášlapné miny, vraždili, znásilňovali, mučili a násilně deportovali všechny, kteří jim přišli do cesty. Dne 25. srpna 2017, útoky skupina ARSA na 30 myanmarských policejních bezpečnostních stanovišť, při kterých zabili 12 činitelů státní bezpečnosti, podnítili disproporční akci myanmarských bezpečnostních sil proti rohingským ženám, mužům a dětem, bez rozdílu. Způsobili násilnou deportaci téměř 1 milionu lidí pryč z Myanmaru.
ETNICKÉ ČISTKY NEBO GENOCIDA?
Nedá se pochybovat o tom, že v zemi došlo ke genocidě, i když konkrétní vymezení pojmů je v pravomoci případného mezinárodního tribunálu. Podle mezinárodního práva se genocida liší od etnických čistek v tom, že zločiny jsou vykonané s úmyslem úplně nebo částečně zničit určitou skupinu lidí. Jelikož Myamar nepatří k signatářům Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, závažná porušení, ke kterým v zemi došlo (a stále dochází), nespadají pod pravomoc Soudního dvora (s výjimkou kdyby s tím myanmarské úřady souhlasily nebo kdyby případ soudu postoupila Bezpečnostní rada OSN.) Bangladéš však smluvní stranou Římského statutu je, a deportace obyvatelstva je zločinem proti lidskosti, zahrnující i překročení mezinárodní hranice. Je však velmi pravděpodobné, že se soud nebude zaobírat otázkou genocidy (jelikož na to nemá jurisdikci) a zaměří se "jen" na deportaci stovek tisíc Rohingů do Bangladéše, signatářskou zemi Římského statutu.
MÍRUMILOVNÍ BUDHISTÉ ZLOČINCI?
Jak je možné, že obyvatelé Myanmaru - jedni z nejmírumilovnějších lidí v Asii, kteří několik desetiletí přežili (i nepřežili) v brutální diktatuře - se nečinně dívají na zoufalou situaci Rohingů? Hlavním náboženským vyznáním v Myanmaru je budhismus a budhističtí mniši mají silné slovo v zemi, i v politice. Navzdory tomu konflikt nesouvisí přímo s budhismem jako takovým. Myanmar je silná hierarchická zem a lidé mají tzv. následovatelskou mentalitu. Vyjádření rodičů, učitelů nebo učitelek či vůdců - v tomto případě budhistických představitelů - se nijak nezpochybňují. Vlivní myanmarští mniši, jako i armádní důstojníci, používají velmi podobnou rétoriku jako někteří politici ve střední Evropě v souvislosti s uprchlíky. Šíří nenávistné komentáře na sociálních sítích, kde vykreslují islám jako hrozbu pro budhismus, "tradiční hodnoty" a národní bezpečnost. Přitom tak jako většina lidí ve střední Evropě nikdy neviděla uprchlíky, většina lidí z Myanmaru nikdy neviděla Rogingy (protože Rohingové žili/žijí jen v oblasti severního Rakhinu).
Velkou část viny určitě nesou i hnutí jako MaBaTha (mezitím zakázané) anebo 969 (nepřímo podporované vládou), které se velmi silně staví nejen proti Rohingům, ale muslimskému obyvatelstvu jako takovému, a jejich lídři šíří v zemi nenávistné projevy. Tvrdí například, že se rychleji rozmnožují, neboť mají více žen (ačkoliv je mnohoženství v zemi zakázané) a brzy zaberou a ovládnou celou zemi. Zatímco drtivá většina mezinárodních médií kritizuje myanmarskou vládu a představuje Rohingy jako pronásledovanou menšinu, státem vlastněné myanmarská média je vykreslují jako homogenní skupinu pachatelů a pachatelek ohrožující národní stabilitu, čímž legitimizují vojenské akce v státě Rakhine.
JAK TO SOUVISÍ S NEDÁVNOU POLITICKOU ZMĚNOU?
I když v Myanmaru po politické proměně, kterou můžeme klidně nazvat i ne-proměnou, vyhrála volby opoziční vůdkyně Aun Schan Su Ťij, její reálná pravomoc je diskutabilní. Koneckonců nikoliv ona, ale velitel ozbrojených sil má pod palcem armádu, klíčová ministerstva (obrana, hranice, domácí záležitosti) a přímo jmenuje 25% poslanců v parlamentu. V Myanmaru se potvrdilo, že proces demokratizace nebo proměny, může mít destabilizující následky. Je větší pravděpodobnost, že právě měnící se režimy budou páchat vražedné etnické čistky než stabilní autoritářské nebo demokratické režimy. Myanmar je etnicky různorodá země a heterogenita představuje určité riziko při procesu přechodu. Není to však rozmanitost, která destabilizuje a vede k násilí, ale její politizace.
CO NA TO NĚKDEJŠÍ LIDSKOPRÁVNÍ IKONA AUNG SAN SU ŤIJ
Po spuštění shora diktované politické změny, všichni lidé vkládali své naděje do někdejší bojovnice za demokracii a lidská práva Aung San Su Ťij, která v roce 1991 na základě nominace Václava Havla získala Nobelovu cenu za mír. Lidé věřili, že když vyhraje volby, vše se od základů změní. Každodenní věci se sice změnily, ale represe zůstaly. Lidé si nyní mohou dovolit koupit SIM kartu (dříve stála 5000 amerických dolarů), mohou se také připojit k internetu, vytáhnout peníze z bankomatu a vyměnit peníze v bance (namísto černého trhu). Nová vláda je však staré víno v nové lahvi. Vnímání lidí je silně ovlivněno politiky a političkami, médii a náboženskými vůdci.
AKTUÁLNÍ SITUACE
Rohingové se nemají kam vrátit (vypálené a zbourané domy a vesnice, kde mezitím vyrostla kasárna a jiné budovy určené pro myanmarskou armádu) a v podstatě, pokud se v Myanmaru něco nezmění, nemají ani důvod. A zatím se nemění nic. Pokud by Mezinárodní trestní soud postavil před spravedlnost nejvyšší členy armády odpovědné za spáchaná zvěrstva, v konečném důsledku to samotným lidem spravedlnost (kromě té symbolické) ani kompenzace nepřinese. Kdo jim vrátí nyní už neexistující domovy, zavražděné příbuzné a ztracený čas?Kristína Kironská
Autorka působí jako research fellow Středoevropského institutu asijských studií (CEIAS). V minulosti žila v Myanmaru. V současnosti žije na Taiwanu, kde se zabývá výzkumem a přednáší na univerzitě. Kromě toho vede anglicky mluvící skupinu Amnesty v Taipei s pravidelnými setkáními a přednáškami na různá lidskoprávní témata.Článek převzat z deníku SME
Aktuální petice
Pomozte zastavit násilí v Barmě
Během necelých dvou týdnů uprchlo z Barmy do nedaleké Bangladéše více než 250 000 Rohingů. Satelitní snímky ukazují, že byly vypáleny i celé vesnice.
Aktuální počet podpisů: 1931 Náš cíl: 2000
Další zprávy
© Przemysław Stefaniak/Amnesty International