V médiích se můžeme dočíst, že ve třídách narůstá počet dětí s poruchami chování. Co to vůbec jsou, ty poruchy chování? 

Pod pojem „poruchy chování“ se v dnešní době schová kde co, někdy třeba jen to, že se dítě chová způsobem, který mi není příjemný. Každopádně, kdybychom se měli bavit o skutečných poruchách chování, tak velká skupina má organický základ a nasedá na nějaký zdravotní problém, jako je například porucha autistického spektra, kdy děti špatně vyhodnocují podněty a jsou k nim extrémně citlivé, nebo různé poruchy pozornosti, které jsou spojeny s impulzivitou. Druhý typ poruch jsou spíš scénáře chování dítěte. V takových chvílích je třeba vyhodnotit zisky a ztráty dítěte. Když bude dítě narušovat výuku a pro ostatní tak bude hrdinou, je jasné, že s tímto chováním jen tak nepřestane. Scénáře se hrají pro diváky.

Přibývá tedy podle vás poruch chování ve školách? 

Těžko říct. Spoustu věcí jsme dřív moc neřešili, třeba šikanu. Ve chvíli, kdy se na ni zaměříme, tak ta čísla jakoby rostou, což nevypadá pěkně, ale je to jen otázka zaměření pozornosti. Co pravděpodobně roste, je výskyt poruch pozornosti, které s sebou přinášejí komplikace v chování. Oproti dřívějšku také častěji navštěvují běžné školy děti s poruchami autistického spektra, proto se může zdát, že jich je víc.

Jak učitel může rozpoznat, zda se jedná o organický problém, nebo jde „jen“ o ten naučený scénář? 

Nelze to rozpoznat vždy a učitelé na to nejsou školenými odborníky. Nicméně dítě s diagnózou si obvykle přinese nějakou zprávu z pedagogicko-psychologické poradny. Tam by měli dítě objednat rodiče, když vidí, že se nějakým způsobem vymyká. Pokud to nevidí nebo nechtějí vidět, měl by je upozornit a k návštěvě přesvědčit učitel. Do procesu může vstoupit výchovný poradce nebo vedení školy a vysvětlit rodičům, že pokud se na to vykašlou, poškodí tím hlavně svoje dítě.

Nicméně musíme myslet i na to, že různé děti žijí v různých sociálních kontextech a prostředích. Normy chování na ubytovně budou asi velmi odlišné od těch ve vilové čtvrti. Děti, v jejichž rodinách se běžně mluví sprostě, budou mluvit sprostě i ve škole. Ve třídách je třeba věnovat se vytváření vztahových pravidel, včetně způsobů vyjadřování nesouhlasu. Je nutné mít dobře a konkrétně formulovaný školní řád, o nějž se učitel může v kritických chvílích opřít.

Učitelé si často stěžují, že si nevědí rady s určitým typem dětí. Většinou jsou to celkem chytří kluci, kteří se prostě rozhodli, že je jim škola šumafuk a rozloží každou hodinu. Co s nimi? 

Nemá smysl sahat k fyzickým trestům nebo na ně ječet. Nechceme ve třídě posilovat tyto násilné způsoby chování, protože se děti učí nápodobou – to je koneckonců i důvod, proč 1-2 problematické děti dokážou rozložit celou třídu. Co s tím? Zamyslel bych se, co svým chováním dítě získává. Je to ocenění, pozornost, obdiv spolužáků? Nebo se prostě dobře baví?

Myslím, že se může osvědčit, když učitel pracuje se třídou a vtahuje do řešení ostatní děti. Jak vám je, když se tady tohle děje? Odmítnutí od spolužáků může být celkem silná káva. Dál je třeba neustále pracovat na dodržování pravidel, aby všichni pochopili, že se jim to vyplatí, že získají něco, o co mají zájem.

Pokud ani toto nepomůže, může přijít na řadu individuální výchovný program. Je to lepší než série poznámek – prvních pět si rodič ještě přečte, ale osmdesátou už asi ne. Smysl má, aby se sešel rodič, dítě a učitel a férově si řekli, co se daří a nedaří a zkusí najít dohodu na tom, jak společně tu školu lépe přežít, co jim to každému přinese. Pokud toto nefunguje, pak tu máme samozřejmě důtky, snížené známky z chování. A je-li dítě opravdu nebezpečné sobě nebo druhým, pak je ohrožen jeho zdárný vývoj a v tu chvíli je na místě kontaktovat OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí). Škola musí zajistit bezpečí všem dětem, to je její zákonná povinnost, takže OSPOD pak bude vymýšlet, jaká další opatření přijmout.

Norský psycholog Lars Lyster v rozhovorech zdůrazňuje, že špatné chování u dětí bývá následkem komplexního traumatu, a že hrozbami a tresty je nepřevychováme. Souhlasíte? 

Děti s naučenými scénáři chování, děti s ADHD a další takzvaně „problematické“ děti, občas mají smůlu na učitele, který si s nimi neví rady. Věřte, že se to do dětských duší zapíše. Je naivní očekávat, že křikem a nadávkami se dítě polepší. Maximálně na problematické chování ještě nasedne dlouhodobá nesnášenlivost vůči škole, dítě se „zakope“ a nic s ním nehne.

U zvířat dobře funguje operantní podmiňování, kdy odměna nebo trest vede ke změně chování. Lidé jsou ale složitější bytosti. U lidí se objevuje třeba fenomén naučené bezmocnosti – když dlouhodobě nezvládám, nesplňuji nároky, tak se přestanu pokoušet. Dalším takovým zajímavým fenoménem je identifikace s opakovaným sdělením. Když mi říkají, že nejsem dost dobrý, tak se postupně rozhodnu být nejlepší v tom, že jsem nejhorší. Já jim ukážu!

Tyto děti navíc mají zkušenosti jen s kritikou a tresty. My Češi jsme proslulí tím, že moc nechválíme, když se někdo chová dobře, protože to je přece „normální“, ovšem hned přispěcháme s kritikou, když se dítě dobře nechová. Zejména děti s problematickým chováním je třeba chválit za každou snahu, každé zlepšení. Navíc, když někoho kritizuji, říkám mu sice, co dělá špatně, ale už mu neříkám, jak to má dělat líp.

Učitelé také říkají, že mají pocit, že jsou na všechno sami. Že si sami musejí poradit ve třídě s dětmi, sami s jejich rodiči, s ředitelem… Vidíte to stejně?

Nejsou na všechno sami. Ve školách jsou poradenská pracoviště, výchovný poradce, metodik prevence, někdy školní psycholog. Mají k dispozici nejen pedagogicko-psychologické poradny, které jsou dnes hodně přetížené, ale i střediska výchovné péče. Můžou si u nich objednat metodické vedení nebo různé programy. Navíc moje zkušenost ze sboroven je ta, že čeští učitelé často sdílejí frustraci, ale méně často dobrou praxi. Není běžné, aby se český učitel druhého mohl zeptat – co tobě funguje? a dostal skutečnou radu, namísto klasického Já nemám žádný problém!

Existují i různé formy supervize, které si lze objednat. Některé školy je využívají, jiné ne. Přitom další oči v hodině nám můžou v mnohém pomoci. Ono totiž často, když někdo řekne, že vyzkoušel 100 věcí a nic nefunguje, tak reálně vyzkoušel stokrát to samé. Všichni máme svá zaběhaná schémata a scénáře a často nás až pohled zvenčí dovede posunout ke změně.

Mění se podle vás klima ve třídách? 

Klima se určitě posouvá, někde k lepšímu, jinde k horšímu. Mění se hlavně kulisy společnosti. Ve školách jsou teď děti Husákových dětí. Jejich rodiče už modelovala 90. léta; umějí si říct, co chtějí – a to i nevhodně. Dnešní rodiče se méně bojí, než se bály předchozí generace, stojí si víc za svým. Učitelé, kteří sami už socialismus často nezažili, tvrdí, že dříve je děti víc respektovaly. Já si myslím, že děti se dřív hlavně víc bály, protože škola měla moc jim zavřít cestu k dalšímu vzdělání a lepšímu životu, to už dnes naštěstí nemá.

Školské systémy obecně, ten český nevyjímaje, jsou v podstatě dost setrvačné. Vidím, že zejména na středních školách žijí ještě stále v představě, že je škola pro studenty tím dominantním zdrojem znalostí. To už ale dávno není pravda. V očích učitelů roste problematičnost žáků, ale musíme si uvědomit, že tak, jak školy ve valné většině ještě stále vypadají, jsou prostě pro část dětí těžké retro.

Těm dětem někdo dal do ruky mobil a ony zjistily, že v něm najdou celý svět. Nedávno jsem byl na stáži na Islandu. Tam ředitelé říkají: nevíme, co budoucnost přinese, a tak děti učíme spolupráci, kompetencím a kritickému myšlení. Připravujeme je totiž pro povolání, která ještě ani nevznikla. Je mi líto, že to musím říct, ale my v Česku děti připravujeme na povolání, která už zanikají.

David Čáp vystudoval speciální pedagogiku na PedF UK a následně psychologii na FF UK, sedm let pracoval ve středisku výchovné péče. Nyní přednáší na katedře psychologie na FF UK, poskytuje psychologické poradenství a terapii dětem a dospělým v soukromé praxi, vede kurzy zvládání vzteku pro muže, kteří ubližují svým blízkým. Věnuje se prevenci rizikového chování a podpoře pedagogů v rámci tematických seminářů. Je ženatý, má tři děti.

Zdroj: Rodiče vítáni