Vladimír se narodil v Praze se šedým zákalem. Při operaci, která bývá poměrně běžná, došlo ke komplikaci a on přišel o zrak úplně. „Pak jsem si prošel experimentální medicínou, kdy mám dodnes hadičky z oka do hlavy, takovou stavbu v hlavě,” líčí. Co se tehdy při první operaci stalo, netuší. Dokumentace se podle něj ztratila. Dnes vnímá světlo, barvy a slabé obrysy.

EVŽEN A KAREL

Vladimírova rodina se brzy po jeho narození přestěhovala na venkov na Vysočinu. Rané dětství pak pro něj bylo těžké. „Už odmalička jsem hodně sociální, pořád jsem si chtěl s dětmi povídat a hrát. A kolikrát, když jsme přišli na pískoviště, nějaká maminka vzala druhé dítě a odtáhla ho pryč. Že si se mnou nebude hrát, protože jsem nemocný.” Podle něj má totiž dodnes řada lidí spojenou zrakovou vadu s mentálním postižením. „Hodně jsem se tehdy nabrečel.” Vyrůstal proto mezi spoustou hraček a s několika imaginárními kamarády, s nimiž si hrál a povídal. „Měl jsem Karla a Evžena. Karel mi vždycky schovával hračky. Když se mi třeba zakutálel míč, tak jsem to hodil na něj.” Nevzali ho ani do místní školky, rodiče ho proto museli vozit do té vzdálenější. Tam už si kamarády našel a vzpomíná si, že mu vrstevníci pomáhali, co to šlo.

Později, když už, jak Vladimír říká, Evžen s Karlem nebyli, si začal hledat kamarády na internetu, na tehdy populárních chatech. Protože prošel klasickými školami, byl nucen se naučit psát všemi deseti, užívat počítač a internet pro něj proto nebyl problém. Naučil se klávesové zkratky, které mu práci na počítači bez speciálního softwaru pro nevidomé umožnily.

DOPIS

Vladimír nastoupil oproti zvyklostem na běžnou základní školu. Tehdy ještě nechodil se slepeckou holí, do všeho proto narážel. „Neustále jsem bloudil po chodbách, samá boule,” směje se. V té době na tom byl jeho zrak o trochu lépe, proto se ještě učil v první třídě psát. Měl k dispozici obří lupu, která mu písmenko zvětšila na maximum a on se pak snažil znak obkreslit a tím se jeho tvar naučit. Poznámky si tehdy dělal Braillovým písmem. To se naučil ještě před nástupem do první třídy. Byla to podle jeho slov podmínka jeho přijetí. Škola pak vyčlenila starší školní zaměstnankyni před důchodem a ta se ve svém volnu písmo naučila. Později Vladimírovo zapsané Braillovo písmo přepisovala do klasického písma pro učitele. Například domácí úkoly, prověrky a podobně.

Hlavní roli v jeho rozvoji sehráli rodiče. Braillovo písmo se snažila naučit i jeho matka, nikdy se jí to ale nepovedlo. „Když jsem pak v devíti letech odjel na tábor pro nevidomá děcka, přišel mi dopis. Byl jsem nadšený, že mi vůbec nějaký přišel. Byl od mámy, která se ho snažila naučit podle tabulky. Ale vůbec se tomu nedalo rozumět, přečetl jsem jen ahoj a ty další stránky jsem vůbec netušil,” směje se. „Byl jsem tak zklamaný, že si nemůžu přečíst, co mi rodiče píšou.”

PLAV!

V nové škole mu byla přidělena asistentka, která mu připravila různé pomůcky, půl roku se mu intenzivně věnovala a pak se vzdálila. „Jsem jí za to neuvěřitelně vděčný. Dala mi jistotu, že zvládnu studovat sám,” oceňuje její přístup. Byl nucen také interagovat se spolužáky a učiteli, ne skrz „pomocníka“. Někteří totiž podle něj dětem ulevují až příliš a v dobré víře za ně dělají téměř vše. Vladimír se stal náhle plnohodnotným členem třídního kolektivu.

BEZ ASISTENTA

Sebevědomí mu narostlo natolik, že se rozhodl jít studovat střední školu bez asistenta. Byla to jeho podmínka. Čtyři z pěti škol, které si vybral, ho proto nepřijaly. Jen jedna byla pro - Škola ekonomiky a cestovního ruchu v Jihlavě. A ředitel chtěl tehdy namísto rodičů mluvit přímo s ním, aby mu vysvětlil, proč asistenci coby nevidomý student odmítá.

Vladimír si pak dělal zápisky na notebooku a takto komunikoval i s učiteli. Polevit ve svém odhodlání obejít se bez asistence musel ale v matematice. Do té doby se jí totiž učil tak, že si vše prostě zapamatoval. „Dělení dvojciferných čísel ještě šlo, ale jak přišly algoritmy, tangenty a cosiny, už to fakt možné nebylo. Polevil jsem tedy v tom, že to budu dělat na pichtově psacím stroji, na němž se píše Braillovo písmo.” Měl tedy na matematice asistentku, která jím psané Braillovo písmo přepisovala pro učitele do klasického. V ostatních předmětech bojoval, jak říká, sám.

Vladimír říká, že se na prvním stupni základní školy nic moc nenaučil. „A tak přišlo po čtvrté třídě radikální řešení.” Rodiče ho přeřadili na internátní slepeckou školu Jaroslava Ježka do Prahy. „Tam jsem se naučil vše, včetně úklidu, vaření, povlékání peřin, ale i orientaci po Praze.” Po třech letech se ale rozhodl odejít zpět na klasickou základku. „Mají tam speciální vzdělávací plán a vše mi přišlo pomalejší. A já měl v hlavě, že chci jít na klasický gympl, a tak jsem se v osmé třídě vrátil na základku, ale do jiné školy než před tím.”

„Bylo to nejlepší období mého života,” hodnotí čas strávený na střední škole. Bydlel v Jihlavě na internátu, kde zůstávaly i desítky dalších vrstevníků a on si s velkou částí z nich rozuměl. „Nikdy jsem nebyl šikanovaný, naopak mě vždy přijali. Dodnes jsem s většinou v kontaktu a píšeme si,” říká. Mezi premianty ale nepatřil. Podle něj hlavně proto, že se téměř vůbec neučil, dokázal procházet s průměrnými známkami bez přípravy. Včetně maturity.

PILOTNÍ PROJEKT VLADIMÍR

„Prošel jsem si geniálním inkluzivním vzděláváním. Tak, jak by mělo fungovat. Myslím, že jsem jedním z úspěšných pilotních projektů,” říká Vladimír a dodává, že měl vždy štěstí na lidi. Od spolužáků přes pedagogy po vedení školy. Právě díky jejich otevřenosti se mu podařilo běžným vzděláváním projít a zároveň být součástí kolektivu i aktivit. „Všem z nich vděčím za to, jaký jsem a co ze mě dnes je.”

Vladimír si všímá, že inkluze je ve společnosti vnímána jako sprosté slovo. Podle něj by dítě na vzdělávání v běžném proudu mít šanci mělo. Současně se domnívá, že ne všichni rodiče dětí s hendikepy si připouštějí, že jejich potomek na takové vzdělávání mít nemusí. „Pokud je například středně nebo těžce mentálně postižené dítě s ADHD a k tomu při hodině kontinuálně vyrušuje, tak je to komplikované jak pro spolužáky, tak pro učitele,” připouští. „Problémem s veřejným míněním je, že lidé inkluzi vnímají tak, že najednou budou všichni začleněni do běžných škol. A bojí se toho. Netuší, že to takto probíhat nemá,” říká a dodává, že setkávání s odlišnými lidmi, včetně těch s hendikepy, je prospěšné pro celou společnost. Děti takoví spolužáci připraví na běžný život, kde budou lidi s různými druhy postižením přirozeně potkávat.

Podle něj se mluví zejména o těch situacích, které se nevyvíjejí pozitivně. O těch mnohých, které se daří, se pak neví téměř vůbec, což vnímá jako problém. Klíčová je role asistenta, který by podle něj měl dítěti pomoci, ale neměl by fungovat jako ten, kdo za něj bude dělat veškeré úkoly. V danou chvíli mu totiž sice v dobré víře pomůže, z dlouhodobého hlediska mu může uškodit. „Kdo mu bude pomáhat, až jeho rodiče zemřou?”

HLEDÁNÍ SE

Po střední škole Vladimír zkusil na rok studium na vyšší odborné škole sociální Jabok v Praze. Dodnes těží z praxí, které mu škola umožnila. „V tom jsou vošky lepší, jsou na rozdíl od vysokých škol mnohem praktičtější.” On pak nejvíce vzpomíná na týdenní praxi ve výchovném ústavu. Vladimír se školou však podle svých slov po roce skončil kvůli uvědomění, že se ho příběhy lidí, kterým by měl v budoucnu pomáhat, dotýkají víc, než by měly. Potvrdil si to při praxi v dětském domově. A došel k tomu, že bude pro všechny lepší, když v sociální oblasti dělat nebude.

Pustil se pak proto do studia romistiky na FFUK v Praze a i tam se rozhodl po jednom semestru nepokračovat. Studium to bylo sice zajímavé, ale obával se možností uplatnění. „Musel jsem se upřímně sám sebe zeptat: Najdu práci jako slepý romista?” Nyní se chystá na studium práv. Věří, že jde o oblast, ve které by se mohl uplatnit i coby nevidomý. Současně ho zajímají především lidská práva a jejich ochrana.

KOMEDIE V ULICÍCH

Vladimír rád cestuje a poznává nová místa. S lidmi na ulici pak má z většiny dobré zkušenosti, jsou podle něj ochotní pomáhat. A protože nebyli donedávna díky minulému režimu potkávat lidi s hendikepem zvyklí, nastávají občas komické situace. „Jednou jsem došel na křižovatku před přechod a chtěl jsem kolem něj zahnout doleva. Najednou ale cítím, jak mě někdo chytí za loket a táhne mě přes ten přechod na druhou stranu. A říká: ‚Tak a jste tady!’ Tak jsem se otočil zase čelem k přechodu a šel zpátky. On na mě zíral a volal: 'Kam jdete? Vždyť jste chtěl sem!’ A já odvětil, že nechtěl, ale nedal mi vůbec šanci mu to říct,” směje se. Muži i tak poděkoval, protože podle něj je důležité ocenit, že lidé pomoci chtějí. „Dělají to v dobré víře.”

Co ale Vladimíra rozčiluje, je přístup, kdy mu lidé na základě jeho hendikepu automaticky tykají. Předpokládají podle něj, že je mentálně postižený. „Jeden pán se mě jednou zeptal: ‚Chceš pomoct?’, tak jsem mu odpověděl: ‚Děkuju, nechci, jsi ale moc hodnej.’ A on se na mě obořil, co mu mám co tykat. Vysvětlil jsem mu tedy, že mi tykat začal on, tak jsem myslel, že si tykáme.”

SVATÁ ÚSTAVA

Už několik let Vladimír působí jako dobrovolník Amnesty International. Nejprve objížděl školy coby živá kniha, nyní pomáhá i s dalšími aktivitami. „Proč? Jsou pro mě dva dokumenty, které jsou svaté. Ústava a Listina základních práv a svobod,” říká rozhodně. Je ambasadorem Rekonstrukce státu a také Strukturovaného dialogu s mládeží, kde bude realizovat projekt zaměřený na vnitřní migraci a deurbanizaci venkova. Domnívá se totiž, že lidé by měli být občansky aktivní. Ne jen sedět doma a stěžovat si. Proto se i on sám snaží dělat maximum pro to, aby nebyla společnost v této oblasti laxní.

Přestože působí v mnoha organizacích, nedaří se mu dlouhodobě kvůli svému hendikepu najít stabilní zaměstnání. „Jsem už devět měsíců bez práce a objel jsem už dvanáct pohovorů.” Většinou to podle něj krachne na tom, že nevidí. Přiznává, že mu vlastní nezaměstnanost navozuje stavy úzkosti. Stojí za tím podle něj předsudky a neznalost. Lidé nemají se zaměstnáváním nevidomých zkušeností, obávají se proto, že je to nepřekonatelná překážka. „Chybí osvěta. Lidé nevědí, že se speciálními pomůckami dokážu fungovat běžně.” Když se Vladimíra ptám, čeho by rád dosáhl v budoucnu, odpovídá pohotově, že by jednoduše rád dělal svět lepším. „Říká se, že lidé bývají zaslepeni nenávistí. Já jsem v určitou dobu neviděl vůbec nic. Jen bílo. Hustou mlhu. A čeho já se dnes bojím, je mlha nenávisti,” uzavírá.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Vladimíra Bodiše

Zdroj: HateFree