„Začínala jsem škrábáním se kružítkem, později to byly nože a žiletky, šlo mi opravdu o život.“ Tereze Bečičkové z jižní Moravy je 22 let. První roky na základní škole prožila šťastně. Vše se změnilo přechodem na druhý stupeň. Spolužáci jí začali schovávat a brát věci. Jindy předstírali, že neexistuje. Tvrdili jí, že si za to může sama, protože je prý nepřizpůsobivá. Škola podle Terezy šikanu přehlížela a nevěřila ani jejím rodičům.

„Převzala jsem si to, co mi ostatní vštěpovali do hlavy, čemu já sem se bránila. Bohužel, až jsem z té školy odešla, tak se to ve mně probudilo, začala jsem nenávidět samu sebe,“ svěřuje se dívka. Zhroutila se a skončila v nemocnici. A trestala se také jídlem. Postupně se u ní rozvinuly bulimie, anorexie, deprese a hraniční porucha osobnosti. Pokusila se i o sebevraždu. Život bez pomoci rodiny a přátel si nedokáže představit.

Škola to nezvládla

Nedávné zkušenosti s šikanou u svého syna má třeba Petra ze Středočeského kraje. „Začalo to tím, že přišel politý šťávou, že ho někdo přibouchl do skříňky. Doma byl veselý, ale nechtělo se mu chodit do školy, bolelo ho břicho, ve škole začal mít problémy i s chováním. Škola to řešila tak, že kluci dostali poznámku, ale nic se vlastně do hloubky neřešilo. Byly to ze začátku opravdu takový klukoviny, který nás ani nenapadly, že by mohly k šikaně vést, až to vygradovalo, když ho třeba stloukli před školou,“ vypráví Radiožurnálu. Škola podle ní situaci nezvládla. Po poradě se sociálními pracovníky se rozhodla syna přeřadit do jiného zařízení, kde problém ustal.

Desítky stížností

Česká školní inspekce ročně dostane od rodičů několik desítek stížností na neřešenou šikanu. Třeba loni jich bylo přes 70. Zhruba třetinu z nich inspektoři vyhodnotili jako důvodnou. „Velmi často jde o podcenění situace, o nedostatečnou aktivitu vykonanou v rámci problematiky. Někdy to třeba na ně působí jemněji než na rodiče, objevuje se bagatelizování. Někdy se snaží škola odpovědnost přehodit třeba jenom na jednotlivce,“ vysvětluje náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. Ne každý konflikt mezi dětmi je šikana. Musí jít o záměrné a opakované ubližování jednotlivci nebo i skupině lidí. Podle Školní inspekce jde o celospolečenský problém, který se nevyhýbá žádné škole.

Před bagatelizací šikany varuje školský ombudsman Ladislav Hrzal. „Šikana, jakmile začne, tak potom už je to taková trochu nakažlivá nemoc, která nakazí okolí,“ říká. S fyzickým nebo psychickým ubližováním ve třídě se setkává až 85 % žáků. Ukázal to průzkum společnosti Scio za uplynulý školní rok, ve kterém odpovídalo 39 tisíc dětí ze 158 základních škol. Podobné výsledky Scio zaznamenalo i v předchozích letech. Co míru šikany na škole ovlivňuje, přibližuje vedoucí projektu pro školy společnosti Scio Eliška Sovová. „Ono to souvisí i s velikostí školy, jaké jsou nastavené vztahy v rámci té školy, jestli všichni pedagogové dodržují to, co si domluvili, o složení těch dětí, kolik je jich tam problematických, jestli je tam někdo v rámci inkluze začleněný, jaká je výchova doma.“

V Česku existuje řada veřejných základních škol, které jsou aktivní a šikanu se snaží řešit. Podle školní inspekce hlásily šikanu loni čtyři z deseti (38 procent) základních škol v Česku.

Šikany na školách neubývá

V roce 2019 navštívila inspekce přibližně 700 základních škol. O rok dřív byl podíl těch, které jí při kontrole oznámily šikanu prakticky stejný. Dlouhodobě se ale počet případů zvyšuje. „To, že statisticky se nám zvyšují podíly, nepochybně znamená nárůst případů, to je jasné, ale zároveň to může znamenat i to, že máme lepší mechanismy pro odhalování, že vůbec důsledněji se ty věci řeší, že se komunikují, že se to nezametá pod koberec a netutlá se to,“ popisuje Ondřej Andrys.

Dále upozorňuje, že přesná statistika o šikaně na školách neexistuje a její výskyt bude ve skutečnosti vyšší. Výskyt šikany je v Česku v porovnání se zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráce (OECD) nadprůměrný.