Na první pohled normální školka s novou fasádou a čerstvě vymalovanými chodbami, kde visí obrázky zdejších dětí. Po pár prvních krocích prosluněnou chodbou ale člověk pochopí, že tak úplně obyčejná není. 

Na dvanáct dětí jsou tady tři učitelky a k tomu dalších šest asistentek. V některých částech je na zdech u topení molitan, který má dvě funkce – prvně aby si děti mohly odpočinout, a pak aby si ve vzteku neublížily. Trpí totiž poruchami autistického spektra a pro některé je intenzivní křik, půlhodinový pláč, rozhazování rukama či mlácení kolem sebe jediným způsobem, jak komunikují. Jsme v ABAškolce v Cerhenicích na Kolínsku, jediné svého druhu, která pro každé z dětí sestavuje individuální plán. 

„Máme více času a prostoru věnovat se dětem než v klasické školce. Připravujeme speciální pomůcky jako například komunikační knihu. Ta slouží dětem které nemluví jako pomůcka ke komunikaci s okolím. Vypadá jako sešit do kterého se na suchý zip vlepují obrázky, znázorňující aktivity, předměty, nebo jiné potřeby které dítě chce.

Nejprve začínáme s jedním obrázkem nejoblíbenějšího předmětu či aktivity a postupně se dopracováváme k tomu, že dítě samostatně skládá obrázky do věty na komunikační proužek. Tím docílíme toho, že dítě dokáže komunikovat se svým okolím. Teď u nás například žádné dítě nemluví, proto tento nácvik alternativní komunikace budeme provádět u všech dětí,“ vypráví učitelka Lucie Kernerová, která má zkušenosti ze státní speciální školy. Je tak zvyklá, že práce s těmito dětmi je mnohem náročnější. Fyzicky i psychicky.

Když se děti rozčílí a není po jejich, perou se. A mají sílu. I když se to stává zřídka, protože děti s autismem nejsou agresivní, jen se neumí vyjádřit. Výjimečné ovšem nejsou ani děti dvakrát větší, než jejich vrstevníci.

Spaní, hraní i učení

Je krátce po poledni a ve třídě je nyní prázdno, protože většina dětí zrovna odpočívá „po o“. Ne každému se chce ale spát.

Křik a pláč je slyšet zhruba půl hodiny, co procházím mezi hračkami, lavicemi a židlemi. Pro předškoláky mají ještě jednu menší místnost, kde se jim věnují zvlášť. Křik je slyšet přes dvoje zavřené dveře. Chlapec brečí v místnosti, kde jsou ostatní děti v postýlkách a odpočívají. Jemu se ale spát prostě nechce. 

Děti jsou ve školce krátce a často poprvé bez rodičů na delší dobu. Než si na nové prostředí zvyknou, může to trvat až tři měsíce. Například plačící chlapec byl zvyklý chodit po obědě domů a teď ve školce najednou zůstal, vysvětluje mi ředitelka. Hned dvě učitelky a asistentky si ho berou vedle a snaží se dítě uklidnit. Vztekání se je teď jediný způsob komunikace, jaký chlapec zná.

Křik a pláč se mění v porozumění

ABAškolka na Kolínsku, kam dováží své děti rodiče z Hradce Králové nebo Prahy, funguje druhým rokem. Z prvního jsou tady tři děti, u kterých mohou navázat na předchozí práci. Ostatní podle ředitelky nepokračovali po dohodě s rodiči z různých důvodů, například kvůli složité dopravě nebo výuce doma. Současně to mohlo být i vysoké školné (měsíc stojí 12 tisíc korun). A hned tři děti nastoupily do klasické školky. 

„To je obrovský úspěch,“ říká ředitelka Petra Málková, která chce autistické děti co nejvíc propojovat s okolím a světem venku. „Součástí školky je i klasická třída, kde jsou děti už od dvou let, takže chceme chodit na společné procházky, propojit oba světy a ukázat, že ne každý kamarád je stejný jako oni,“ představuje plány, které by neměli nabourat ani rodiče. „Věděli do čeho jdou, když do vedlejší školky děti zapisovali a berou to pozitivně,“ dodává.

Spolupráce s rodiči je jedním ze základů, které jsou pro „úspěch školky“ potřeba. Řada dětí například stále používá pleny a školka je to má odnaučit. K tomu je potřeba dodržovat nastavená pravidla ze školky také doma. Plány totiž školka připravuje dětem individuálně a na tělo. 

„Pozorujeme každé dítě, co mu vyhovuje, jak se chová, na co reaguje, na co ne, s rodiči vyplňujeme podrobné dotazníky a podle toho pak sestavujeme vyučování, aby pro něj bylo co nejefektivnější. Samozřejmě to měníme podle toho, jak na to dítě reaguje – neustupujeme a trváme na určitých věcech, ale například spolupráce s ostatními dětmi nastupuje až později. První na řadě je budování důvěry. Hlavní je flexibilita i intenzita,“ popisuje ředitelka. 

Něčeho takového je ale v klasické i speciální školce těžké dosáhnout, protože k tomu nemají dostatek personálu a prostředků. 

Písek až za ušima a ještě dál

V místnosti, kde děti po obědě spí, je celá prosklená stěna, ze které je vidět na hřiště s trampolínou, lezeckou stěnou nebo pískovištěm. To některé děti například jedí, pozor je tady proto potřeba dávat pořád. Školku vyhledala například Markéta K., která do Cerhenic dojíždí z Prahy. 

„Jelikož mám jednoho syna s autismem a druhého s vývojovou dysfázií, ABA školka je pro nás vynikající volbou. Oceňuji zejména individuální přístup ke každému dítěti,“ popisuje. 

Zřizovatelem školky je zapsaný spolek Vulnus Curare a ne náhodou je jeho předsedou Marek Semerád, starosta Cerhenic. Podle svých slov založil vše z nutnosti kvůli své dceři, kterou nechtěl posílat do klasické školky s asistentem.