Napsal Matteo de Bellis, Amnesty International

7. března 2019, 18:01 UTC

Aktualizováno: 7. května 2019, 18:01 UTC

Mladý Somálec Farah, jeho žena a novorozená dcera strávili na moři dvanáct hodin, než jejich malý člun zachytila Libyjská pobřežní stráž. Pár utekl z Libye poté, co zažil několik měsíců mučení v hangáru, kde libyjské gangy Faraha bily a znásilňovaly jeho ženu, aby získali výkupné od jejich příbuzných.

Nebylo tam jídlo ani podpora pro mé dítě. Zemřela, když jí bylo osm měsíců. Jmenovala se Sagal.

Farah, uprchlík ze Somálska

Když si uvědomil, že ho posílají zpět do Libye, pocítil tento 24letý mladík naprostou hrůzu. „Věděl jsem, že je lepší umřít, než se vrátit zpět, ale hrozili nám zbraněmi.“

Farah, jeho žena a dítě strávili následujících sedm měsíců ve dvou detenčních střediscích v Tripolisu. „Nebylo tam jídlo ani pomoc pro mé dítě. Zemřela, když jí bylo osm měsíců. Jmenovala se Sagal.“

Tento příběh je pouze jedním ze srdcervoucích vyprávění o násilí a nepředstavitelné krutosti, které jsem vyslechl minulý měsíc v Medenine, městečku v jižním Tunisku, kam přes hranici přijíždí sice málo uprchlíků a migrantů unikajících před pekelným životem v Libyi, ale zato přijíždějí nepřetržitě.

Tento víkend se objevily čerstvé zprávy o mučení lidí v záchytném středisku Triq al-Sikka v Tripoli. Podle těchto zpráv bylo přes dvacet uprchlíků a migrantů (včetně dětí) přivedeno do podzemní cely, kde byli celé dny jeden po druhém mučeni. Byli trestáni za to, že protestovali proti svému držení v příšerných podmínkách. Jako reakce na protest bylo přes sto dalších zadržených osob přemístěno do jiných zadržovacích středisek včetně Ain Zara, střediska, kde zemřela Sagal.

Stráže také chtějí po lidech peníze jako výměnu za propuštění. Pokud nezaplatíte, zbijí vás.

Abdi ze Somálska

Tyto příběhy o týrání odpovídají tomu, co jsem slyšel v Tunisku. Jiný somálský muž, Abdi, popisoval vydírání a bití strážemi zadržovacího střediska. Stejně jako Farah byl i Abdi zachycen Libyjskou pobřežní stráží na moři a navrácen do Libye, kde byl přemisťován z jednoho detenčního střediska do druhého.

„Někdy stráže pijí a kouří a pak bijí lidi. Stráže také chtějí po lidech peníze jako výměnu za propuštění a pokud nezaplatíte, zbijí vás. Viděl byste sem přicházet stráže, milice i policii a mlátit lidi, kteří nezaplatili.“

Katastrofický dopad evropské migrační politiky

Většina lidí nacházejících se v libyjských detenčních střediscích byla zachycena Libyjskou pobřežní stráží na moři. Tato stráž se těší rozličné podpoře evropských vlád výměnou za zabraňování uprchlíkům a migrantům připlout k evropským břehům.

Darováním lodí, vytvořením libyjské pátrací a záchranné zóny a mimo jiné i budováním koordinačních center byly peníze evropských daňových poplatníků použity na zvýšení kapacity Libye pro blokování lidí prchajících z této země a jejich nelegálnímu zadržování. Tohle bylo provedeno bez nastavení jakýchkoli podmínek navzdory tomu, že taková spolupráce ústí v hrubé porušování lidských práv, jakým je třeba mučení.

Pokud se státy EU chtějí přestat podílet na bití, znásilňování a vykořisťování žen, mužů a dětí, musí požadovat uzavření všech libyjských imigračních zadržovacích středisek a propuštění asi pěti tisíců lidí, kteří jsou zde momentálně drženi.

Evropské vlády, které roky usilovaly o opatření, která by zastavila příjezdy lidí na útěku do Evropy bez ohledu na jejich dopad na lidské osudy, by se nad těmito opatřeními měly zamyslet alespoň nyní, kdy je počet příchodů velmi nízký. Měly by apelovat na Libyi, aby jednala v souladu s lidskými právy a reakce by měla zahrnovat rychlý a předvídatelný mechanismus pro vylodění žadatelů o azyl a migrantů zachráněných ve Středomoří v Evropě, stejně jako férový systém sdílení odpovědnosti za poskytnutí pomoci těmto lidem státy EU.

Taková opatření by přispěla k předcházení katastrofálních scénářů, které se během posledního roku opakovaly: scénářů o záchranných lodích zanechaných týdny na moři, kterým žádná země EU není ochotná otevřít přístavy. Takové incidenty nejen přispívají k utrpení lidí, kteří právě unikli děsivému zacházení, ale také odradí obchodní lodi od záchrany lidí v nouzi a jejich vylodění na bezpečném místě, kterým nemůže být Libye.

Emmanuel, 28letý uprchlík, který utekl před konfliktem v Kamerunu, popisoval plavbu na moři v malém člunu, který byl na dohled dalšího člunu zápasícího s bahnem, a své naprosté zděšení, když jedna loď nechtěla zachránit ani jeden z člunů.

„Oni z té velké lodi volali, ale říkali: „Promiňte, ale my vás nemůžeme vzít, není to moje chyba, podle nařízení vás přijedou vyzvednout Libyjci.“ Mezitím jsem viděl umírat lidi na tom druhém člunu, kusy člunu plavaly a těla také. [Než] nás vyzvedla malá libyjská loď...byli všichni lidé v tom druhém člunu mrtví.“

Se zprávami, že uprchlíci ze zemí jako například Eritrea jsou navraceni do Libye navzdory evidentnímu ohrožení jejich životů, kterým čelí doma, nemůže Evropa  ignorovat katastrofické následky svých nezodpovědných opatření, která sice snižují počet připluvších, mají však za následek ohromné lidské utrpení.     

Vzhledem ke klesajícímu počtu odjezdů z Libye je teď načase usilovat o změnu: o uzavření detenčních středisek v Libyi, o spravedlivý vyloďovací a přesídlovací mechanismus v Evropě, a o bezpečné a legální cesty pro lidi hledající bezpečí tak, aby alespoň ti nejzranitelnější nemuseli riskovat své životy v rukou bezcitných převaděčů při nebezpečných cestách přes moře.

Díky těmto opatřením by bylo vysvobozeno mnohem více dětí a dospělých z utrpení a tito by mohli opustit hrozivá střediska v Libyi, kde jsou momentálně nelegálně zadržováni. Evropské vlády, které uzavřely cestu středním Středomořím a tímto v Libyi uvěznily tisíce lidí, nesmí ztrácet čas.

Je tam mnoho dalších Sagal, dalších otců a matek, které bychom mohli pomoci zachránit.