Lidskoprávní organizace Amnesty International vydává každoroční hodnotící zprávu o stavu lidských práv ve světě v roce 2012. Největší problém vidí v dodržování lidských práv uprchlíků a migrantů. Vlády světa často chrání víc své státní hranice, než práva občanů a lidí, kteří uvnitř těchto hranic hledají příležitosti. Těch, kteří utekli ze svých domovů kvůli válečným konfliktům, jsou pronásledovaní nebo prostě jen chtějí najít práci a lepší život v jiné zemi pro sebe a své rodiny.

„Neschopnost efektivně reagovat na konflikty ve světě pomohla k vytvoření celosvětové nejnižší sociální vrstvy. Práva těch, kteří utíkají před konflikty, nejsou chráněna. Příliš mnoho vlád zneužívá lidská práva ve jménu imigračních kontrol – které jdou nad rámec oprávněných kontrol hranic,“ říká Salil Shetty, generální tajemník Amnesty International a dodává: *„Nepostihuje to přitom jen lidi, kteří utíkají před konflikty. Miliony migrantů byly zahnány do drsných životních situací, jako je například nucená práce nebo sexuální zneužívání – a často za to může právě antiimigrační politika. Vlády často používají populistickou rétoriku a viní právě uprchlíky a migranty z vnitřních problémů země.“

V roce 2012 byl svět svědkem celé škály mimořádných situací na poli lidských práv. Velké množství lidí utíkalo kvůli své bezpečnosti nejen v rámci států, ale i přes hranice. Od Severní Koreje, přes Mali, Súdán až po Demokratickou republiku Kongo lidé opouštěli svoje domovy v naději, že někde najdou bezpečnější místo pro život. Další rok ztratili kvůli válečnému konfliktu třeba Syřané – a svět dál přihlížel tomu, jak tamní armáda a ozbrojené síly pokračují v útocích na civilisty, mučení, mizení lidí a držení rukojmích.

Výmluva, že lidská práva jsou vnitřní záležitostí země, byla používána k zablokování mezinárodní akce v takových situacích, jako je právě v Sýrii. Rada bezpečnosti OSN dál selhává v tom, že má zaručovat společné a jednotné politické kroky.

„Respekt ke státní suverenitě nesmí být používán jako výmluva pro nicnedělání. Rada bezpečnosti musí konzistentně vystupovat proti situacím, které ničí lidské životy a nutí je utéci z jejich domovů. To znamená odmítání toho, že masové zabíjení, hladovění a mučení nejsou jen záležitostí někoho jiného,“ vysvětluje nutnost změny Shetty.

Podle zprávy AI je často mnohem těžší překročit hranice pro uprchlíky, než to bylo pro zbraně a střelivo, které právě za jejich útěkem stojí. Změnu v tomto ohledu snad pomůže uskutečnit Smlouva o obchodu se zbraněmi (ATT), přijatá na půdě OSN letos v dubnu.

„Otázka uprchlíků a lidí bez domova už nemůže být déle řešena podle hesla ´sejde z očí, sejde z mysli´. K jejich ochraně musíme přispět my všichni. Současný svět bez hranic a plný moderní komunikace stále více ztěžuje zneužívání lidských práv a nabízí bezprecedentní možnost každému vystoupit na podporu práv milionů lidí vyhnaných z jejich domovů,“ vyzývá Shetty.

Uprchlíci hledající azyl v jiných zemích jsou velmi často ve stejné situaci jako migranti, opouštějící svou zemi hledajíc lepší život pro sebe a své rodiny. Mnozí jsou donuceni žít na okraji společnosti a jsou terčem pro populistickou a nacionalistickou rétoriku, která podněcuje xenofobii a zvyšuje riziko násilí vůči nim. Kontroly na hranicích Evropské unie vystavují životy lidí hledajících azyl velkému nebezpečí a selhávají v otázce zaručení bezpečí pro ty, kteří utíkají před ozbrojenými konflikty. Všude po světě jsou migranti a lidé hledající azyl zavíráni do záchytných center a v nejhorších případech jsou drženi v přepravních klecích nebo lodních kontejnerech.

Práva obrovského množství z celosvětových 214 milionů migrantů nejsou zaručena ani v jejich domovině ani v hostitelském státě. Miliony migrantů pracují v podmínkách hraničících s nucenou prací nebo dokonce otrockou prací, protože s nimi vlády nakládají jako s kriminálníky a protože společnosti, které je zaměstnávají, se starají víc o své zisky než o podmínky, ve kterých pracují jejich zaměstnanci. Nezdokumentovatelné množství migrantů čelí nebezpečí vykořisťování nebo zneužívání lidských práv. K tomu Shetty dodává: „Ti, kteří žijí mimo své domovy, bez finančního zajištění a uznaného statutu, jsou celosvětově nejzranitelnější lidé a jsou často odsouzeni k zoufalému životu ve stínu. Vlády musí začít respektovat práva všech lidí, nezávisle na jejich národnosti. Ochrana lidských práv musí platit pro všechny lidské bytosti – kdekoli jsou.“

Další vývoj na poli lidských práv ve světě v roce 2012:

• AI zdokumentovala určitou formu omezování svobody projevu v nejméně 101 zemích světa, mučení a špatné zacházení s lidmi ve 112 státech

• Polovina lidstva je v ochraně jejich práv ze strany státu brána jako druhořadá; v řadě zemí přetrvává genderově motivované násilí. Vojáci a ozbrojené skupiny páchají znásilnění v Mali, Čadu, Súdánu a Demokratické republice Kongu; ženy a dívky jsou zabíjeny Talibanem v Afghánistánu a Pákistánu; ženy a dívky těhotné po znásilnění nebo ty, kterým těhotenství ohrožuje život, nemají dovolen bezpečný potrat v zemích jako je Chile, Salvador, Nikaragua nebo Dominikánská republika.

• Globálně pokračuje ústup od udílení a vykonávání trestu smrti – kromě kroků zpět jako je například první poprava v Gambii po 30 letech nebo první poprava ženy v Japonsku po 15 letech

• Napříč Afrikou konflikty, chudoba a zneužívání ze strany ozbrojených skupin zásadním způsobem oslabují regionální i mezinárodní mechanismus ochrany lidských práv

• Na americkém kontinentu znamenají trestní stíhání v Argentině, Brazílii, Guatemale a Uruguayi výrazný pozitivní posun směrem k potrestání násilí, ke kterému došlo v minulosti

FOTO: vězňové v Čadu

• Silné kritiky se dočkala nízká svoboda vyjadřování v asijsko-pacifické oblasti – hlavně v Kambodži, Indii, Srí Lance a na Maledivách, zatímco ozbrojené konflikty zničily životy desítek tisíc lidí v Afghánistánu, Barmě, Pákistánu a Thajsku. Barma propustila stovky politických vězňů, ale stovky dalších zůstávají ve vězeních.

• Evropa a střední Asie: na Balkáně se vzdaluje pravděpodobnost spravedlnosti pro některé oběti válek z 90. let; gruzínské volby byly jedním z mála příkladů demokratického převzetí moci v postsovětských zemích

• Na Středním východě a v severní Africe je v zemích, kde byli vyhnáni autokratičtí vládci, velká svoboda médií a rozvoj možností pro občanskou společnost, ale také kroky zpět – výzvy zůstávají hlavně v oblasti svobody vyjadřování a v náboženské oblasti. Napříč regionem také nadále političtí aktivisté a ochránci lidských čelí represím – včetně věznění a mučení ve vazbě. Listopad také znamenal novou eskalaci situace v Izraeli/ Gaze.

Česká republika v roce 2012:

Mezivládní organizace, nevládní organizace a experti na lidská práva se vyjádřili silně kriticky k tomu, že vláda selhává v zavedení účinných opatření, aby zamezila segregaci ve vzdělávání romských dětí. Romové dále čelili nuceným vystěhováním.

DISKRIMINACE ROMŮ

Vzdělání

Ministr školství Josef Dobeš – v minulosti silně kritizován nevládními organizacemi za zastavení snah zamezit segregaci romských dětí ve školách – v březnu rezignoval a v květnu byl nahrazen Petrem Fialou. Nový ministr školství se zavázal ukončit diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání.

V říjnu byla Česká republika hodnocena v rámci Univerzálního periodického přezkumu v OSN. Země byla vyzvána k odstranění pokračující segregace romských dětí ve školách a k úplné implementaci Národního akčního plánu inkluzivního vzdělání.

Komisař Rady Evropy pro lidská práva Niels Muižnieks v listopadu prohlásil že „základní školy praktické“ (bývalé „zvláštní školy“) udržují stávající romskou segregaci, nerovnost a rasismus. Vyzval k tomu, aby tyto školy byly postupně zrušeny a nahrazeny školami běžného vzdělávacího proudu, které by byly připraveny přijmout všechny žáky bez ohledu na jejich etnický původ a poskytnout jim podporu.

V prosinci vyjádřil Výbor ministrů Rady Evropy znepokojení nad tím, že 5 let po vynesení rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu D. H. a ostatní proti České republice je vidět jen velmi malý vývoj v řešení příčin diskriminace Romů ve školách. Výbor nicméně uznal, že se vláda znovu zavázala ukončit segregaci Romů ve vzdělání.

Bydlení

Více než 300 romských obyvatel ostravského Přednádraží čelilo v srpnu hrozbě nuceného vystěhování. Rozhodnutí o vystěhování, které vydal stavební úřad, stanovilo obyvatelům jen 24 hodin na to, aby své domy opustili dobrovolně. Většina osob nakonec oblast opustila a přestěhovala se do dočasného ubytování, které jim bylo nabídnuto v ubytovnách navzdory tomu, že řada neziskových organizací a dalších aktérů poukázala na nevyhovující podmínky, zejména přemrštěnou cenu a přeplněnost. Jak úřady, tak primátor města Ostravy následně prohlásili, že není jejich odpovědností tyto problémy řešit.

V říjnu Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že magistrát města Ostrava nediskriminoval romské žadatele o městské byty, když po nich požadoval splnění dalších administrativních podmínek a náležitostí.

V listopadu nechal magistrát v Ústí nad Labem soudně vystěhovat 36 obyvatel z budovy v Předlicích, z oblasti, kde žijí převážně Romové. Magistrát argumentoval tím, že je budova neobyvatelná v důsledku statistických poruch. Obyvatelé a místní aktivisté naproti tomu tvrdili, že vystěhování proběhlo bez náležitých konzultací a městský úřad selhal v poskytnutí odpovídajícího náhradního ubytování. Vystěhovaní Romové byli dočasně přestěhováni do místního gymnázia a nakonec přesunuti do nedostupné a nevhodné dělnické ubytovny. Obyvatelé také zakoušeli těžkosti v přístupu do škol a další občanské vybavenosti. Ti, kteří v Předlicích zůstali, se nadále obávali, že budou brzy vystěhovánI.

Nucená sterilizace romských žen

V říjnu byla Česká republika v rámci Univerzálního periodického přezkumu OSN opětovně vyzvána k tomu, aby vyšetřila případy romských žen, které byly sterilizovány bez souhlasu a zajistila odpovídající odškodnění a náhrady ženám, které toto podstoupily.

PRÁVA MIGRANTŮ

Nevládní organizace nadále kritizovaly zadržování žadatelů o azyl i to, že stále chybí účinné právní nástroje k nápravě této praxe.

Nadále pokračovalo trestní vyšetřování v kauze tzv. „stromkařů“, obvinění z podvodů, obchodu s lidmi a vydírání zahraničních pracovníků v lesnictví. Právní zástupci dotčených podali několik stížností proti rozhodnutí policie uzavřít vyšetřování jednotlivých případů. Rovněž vyjádřili znepokojení nad tím, že délka řízení vede ke ztrátě zásadních důkazů.

V říjnu Evropský soud pro lidská práva nepravomocně rozhodl v případu Buishvili proti České republice, že české úřady porušily právo gruzínského žadatele o azyl odvolat se proti vazbě v soudním řízení. Muž byl předán do České republiky z Nizozemí v rámci nařízení Dublin II. Jelikož mu ministerstvo vnitra nepovolilo vstup na území ČR, byl držen v příjímacím středisku v tranzitním prostoru ruzyňského letiště. Stěžovatel uspěl s argumentem, že mu v důsledku toho bylo zabráněno zahájit soudní řízení ve věci svého propuštění, neboť správní soudy mohou pouze zrušit rozhodnutí ministerstva o nevpuštění na území a věc mu vrátit k dalšímu řízení, avšak nemohou přímo nařídit propuštění dané osoby.

Evropa a Střední Asie

Vzácný příklad demokratického předání moci v bývalém Sovětském svazu se odehrál při parlamentních volbách v Gruzii. Jinde se autoritářské režimy snažily udržet u moci.

Evropská Unie získala Nobelovu cenu za mír, ale není schopna zajistit základní přístřeší pro uprchlíky a jejich bezpečnost ve všech svých členských státech, ani rovná práva pro 6 milionů romských občanů. Evropský soud pro lidská práva, po dlouhou dobu klenot Evropy v koruně lidských práv, se stále musí vypořádávat s tím, že členské státy odmítají naplňovat jeho rozsudky a pokoušejí se omezit rozsah jeho pravomocí.

Občanská a politická práva byla ohrožena napříč celým bývalým Sovětským svazem. V Bělorusku nadále pokračovalo zatýkání a pronásledování, které nastalo po roce 2011, v Ázerbájdžánu bylo osvobozeno několik vězňů svědomí, aby vzápětí další přibyli. V Rusku nová vlna represivních zákonů umožnila státu ve vyšší míře stíhat opozici s kritickými názory, protesty, demonstrace, jednotlivce i celé organizace. V celém regionu státy používají všemožné zákeřné praktiky proti kritikům režimu, od anonymních hrozeb násilí po pomluvy o užívání drog, promiskuitě dotyčných nebo jejich daňových únicích.

Turecko posiluje svou pozici regionálního hráče, aniž by dosáhlo významného pokroku v dodržování lidských práv. Tisíce lidí strádají ve vězení po odsouzení v nespravedlivých procesech, které porušují právo na svobodu projevu.

V prosinci vydal Evropský soud pro lidská práva klíčový rozsudek, ve kterém řekl, že vláda Makedonie je zodpovědná za zmizení a mučení Chálida el-Masrího po jeho únosu CIA hlavním městě Skopje v roce 2003. V září italský kasační soud potvrdil odsouzení 23 bývalých důstojníků CIA za únos Usámy Mustafy Hassana Nasra podezřelého z terorismu v Miláně v roce 2003. Odpovědnost za zločiny spáchané v Evropě v souvislosti s činností tajných amerických věznic zůstala nicméně převážně nepostižitelná, neboť dotyčné státy nadále otálely s vyšetřováním či popíraly svou účast na porušování lidských práv. V na území bývalého Sovětského svazu pokračovalo vydávání osob. Rusko a Ukrajina spolupracovaly v případech únosů a vydávání žádaných osob, kterým hrozí mučení, což je v příkrém rozporu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva nepovolit jejich vydávání.

Některé státy, zejména Rusko, podkopávají autoritu Evropského soudu pro lidská práva neplněním jeho rozhodnutí a svými pozměňovacími návrhy k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv se snaží dosáhnout omezení nezávislého přístupu jednotlivců k soudu. V některých částech Balkánu zůstává pravděpodobnost, že oběti válečných zločinů spáchaných v roce 1990 budou odškodněny, stále velmi malá. Vyšetřování a stíhání těchto případů je pomalé a brání mu nedostatek politické vůle. V Bosně a Hercegovině a dalších zemích je obětem znásilnění a dalších válečných sexuálních zločinů stále odepřen přístup ke spravedlnosti a sociální podpoře.

Evropské země se snaží omezit příliv přistěhovalců a žadatelů o azyl prostřednictvím posílení hraničních kontrol a dohod o spolupráci se severoafrickými státy, jako je například Libye, které samy nejsou z velké části schopny respektovat práva těch, kteří jsou k jejím břehům navráceni. Žadatelé o azyl v Řecku nadále čelí vážným překážkám při posuzování jejich žádostí a stále riskují zadržení v nelidských podmínkách nebo násilí ze strany xenofobních skupin či domobrany.

Maďarsko povolilo krajně pravicovým skupinám, aby pochodovaly po romských čtvrtích, kde jejich příslušníci zpívali rasistické písně a házeli kameny na obyvatele. V celém regionu čelí Romové pronásledování a diskriminaci.