SVOBODA PROJEVU 

Právo na svobodu projevu bylo výrazně omezeno v pokusu potlačit veškerou opozici i nesouhlas, a to i prostřednictvím zacílení na jednotlivce, média, legislativní změny, administrativní tlak a použití technických prostředků, jako jsou cílené výpadky internetu. Média zůstala pod přísnou vládní kontrolou. Nezávislí novináři a mediální organizace byli obtěžováni a bránilo se jim v provádění jejich legitimní práce. Místní pozorovatelé zdokumentovali více než 400 takových případů, včetně zatčení, mučení a jiného špatného zacházení s pracovníky médií, pouze mezi květnem a říjnem. Mezinárodním sdělovacím prostředkům byly odmítnuty nebo zrušeny akreditace, aby bylo zabráněno necenzurovaným zprávám. Domácí noviny, jako například Komsomolskaja pravda v Bělorusku, čelily odmítnutí ze strany státem kontrolovaných tiskáren, aby jim bylo zamezeno tisknout materiály kritizující úřady. Hlavní online zpravodajství TUT.by mělo úřady pozastavenou licenci. Natallia Lyubneuskaya, novinářka pracující pro nezávislé noviny Nasha Niva, byla jednou z nejméně tří novinářů, na které policie vystřelila gumovými kulkami 10. srpna. Její zranění vyžadovala chirurgický zákrok a byla hospitalizována po dobu 38 dnů. Několik blogerů a novinářů bylo terčem politicky motivovaných trestních stíhání, včetně spoluautora populárního kanálu Telegramu Ihara Losika, který byl 25. června zatčen na základě domnělých obvinění. Úřady tlačily na poskytovatele internetu a uložily téměř úplné zastavení mobilního internetu během prvních tří dnů povolebních protestů - a následně během týdenních protestů - aby zabránily koordinaci demonstrací a narušily výměnu informací. Na webové stránky nezávislých médií byla běžně ukládána omezení přístupu. Názory kritizující režim se rozšířily do všech sektorů společnosti, a byly brutálně a přímo potlačeny. Studenti, akademici, sportovci, náboženské a kulturní osobnosti i zaměstnanci státních podniků byli ze svých funkcí vyloučeni nebo vyhozeni a mnozí čelili správním nebo dokonce trestním sankcím za to, že mluvili proti úřadům a režimu, podporovali pokojné protesty nebo se účastnili stávek. Ženy s nesouhlasnými názory čelily represím a byly terčem hrozeb sexuálního násilí nebo umístění jejich dětí do státní péče. 

SVOBODA SHROMAŽĎOVÁNÍ 

Právo na svobodu shromažďování bylo nadále přísně omezeno. Sankce ukládané pokojným protestujícím byly podle správního práva často mnohem přísnější, než sankce aplikované na určité trestné činy. Na začátku roku byly desítky aktivistů pokutovány nebo odsouzeny ke „správnímu zatčení“, včetně zdlouhavých po sobě jdoucích několikanásobných období 15 dnů (zákonné maximum) za „správní delikty“, údajně spáchané během pokojných protestů na konci roku 2019. Celkově mezi začátkem prezidentské kampaně v květnu a volbami byly svévolně zadrženy stovky pokojných demonstrantů, online aktivistů, nezávislých novinářů a dalších desítky osob dostaly pokuty nebo „Správní zatčení“. Stovky tisíc Bělorusů vycházely po volbách pravidelně a pokojně protestovat do ulic po celém Bělorusku, desítky tisíc byly zatčeny a stovky byly vystaveny mučení a jinému špatnému zacházení. Amnesty byla přímo svědkem neopodstatněné, svévolné a brutální povahy řady těchto zatčení. Jen mezi 9. a 12. srpnem vláda potvrdila zadržení 6 700 demonstrantů. Po celé zemi každý týden pokračovaly mírové protesty, a to jak na ulicích, tak ve vládou vlastněných podnicích, divadlech, univerzitách i jinde. Do poloviny listopadu odhadovaly oficiální i nezávislé zdroje, že bylo zadrženo více než 25 000 lidí, včetně mnoha kolemjdoucích a novinářů. Opakovaně bylo během jediného dne zadrženo více než 1 000 lidí. Místní organizace pro lidská práva zdokumentovaly více než 900 trestních případů, s nejméně 700 osobami čelícími obvinění. Policie (často v civilu) používala nepřiměřenou a nevybíravou sílu, včetně gumových projektilů vystřelovaných na krátkou vzdálenost do davů, paralyzujících zábleskových granátů, chemických dráždidel, vodních děl, automatických střelných zbraní se slepými náboji, obušků a dalších prostředků k rozehnání pokojných davů a zadržení jednotlivců. Nejméně čtyři lidé byli zabiti vládními silami a několik dalších zemřelo za podezřelých okolností. Zatímco mnoho demonstrantů a kolemjdoucích bylo napadeno náhodně a svévolně, jiní byli zadrženi za svou pracovní činnost, včetně pracovníků médií dokumentujících události nebo zdravotníků, kteří se dobrovolně starali o zraněné. Na jiné bylo cíleno kvůli jejich sexuální identitě. 26. září, byla zadržena obhájkyně lidských práv Victoria Biran cestou na demonstraci poté, co byla policisty označena za LGBTI+ aktivistku a odsouzena k 15dennímu „správnímu zadržení“. 

SVOBODA SDRUŽOVÁNÍ 

Úřady vedly kampaň brutálního pronásledování proti všem formám nezávislého sdružování, zaměřeného na ochranu lidských práv a pokojnou opozici vůči režimu. Množství lidí bylo vystaveno zatčení, nepodloženému trestnímu stíhání nebo „správnímu zadržení“, vyhrožování vězením a násilným exilem. Dne 6. května byl populární bloger a kandidát na prezidenta Syarhei Tsikhanouski podroben 15dennímu neopodstatněnému správnímu zadržení, aby se zabránilo jeho kandidatuře, což pro jeho manželku Svyatlanu Tsikhanouskou bylo výzva, aby kandidovala ona sama. Další nadějný prezidentský kandidát, Viktar Babaryka, jeho syn Eduard Babaryka, členové jeho týmu a bývalí kolegové, byli také zadrženi na základě smyšlených ekonomických obvinění, aby byl vyloučen z voleb a režim tím varoval ostatní prezidentské kandidáty. Rada pro koordinaci opozice, kterou zřídila Svyatlana Tsikhanouska a kterou vedlo předsednictvo sedmi lidí, byla obviněna za „pokus o uchopení moci“ prezidentem Lukašenkem a 20. srpna bylo zahájeno vyšetřování podle článku 361 trestního zákoníku („vyzývá k akcím směřujícím k oslabení národní bezpečnosti“). Do konce roku byli všichni členové předsednictva zatčeni nebo donuceni odejít do exilu, stejně jako mnoho jejich spolupracovníků. Dne 7. září úřady unesly vůdkyni opozice Maryii Kalesnikavovou a odvedly ji a dva kolegy na hranici Ukrajiny, kde po nich požadovali, aby opustili zem nebo jim bude hrozit uvěznění. Kolegové přešli na Ukrajinu, ale Maryia Kalesnikava si roztrhala svůj pas, aby zabránila vyhoštění. Zůstala dva dny v nepotvrzené izolaci, poté byla vzata jako podezřelá z trestného činu na základě vykonstruovaných obvinění, stejně jako další člen předsednictva Maksim Znak. Marfa Rabková z nevládní organizace Středisko pro lidská práva „Viasna“ byla zatčena 17. září jako podezřelá z trestného činu „přípravy hromadných nepokojů“ v souvislosti s její prací v oblasti lidských práv. Vedoucí Nezávislého běloruského odborového svazu Anatolij Bakun byl opakovaně svévolně zadržován v souvislosti s politickými stávkami v běloruském dole v Salihorsku a následně odsouzen na celkem 55 dní „správního zatčení“ za porušení zákona o hromadných shromážděních . Tři další odboroví aktivisté, Yury Karzun, Syarhei Charkasau a Pavel Puchenya, si od září do listopadu odseděli po 45 dní za stejný „přestupek“. 

MUČENÍ A JINÉ ŠPATNÉ ZACHÁZENÍ 

Úřady systematicky používaly mučení a další špatné zacházení proti lidem zadrženým během protestů, včetně účastníků, novinářů a přihlížejícím. Místní a mezinárodní skupiny zdokumentovaly stovky případů po celé zemi. Experti OSN na lidská práva obdrželi 450 svědectví o špatném zacházení se zadrženými, podloženými fotografiemi, videi i lékařskými zprávami, dokumentující děsivé případy násilí a zneužívání. Popisují, jak byli demonstranti mučeni a špatně se s nimi zacházelo během zatčení, přepravy a zadržování v extrémně přeplněných zařízeních. Demonstranti byli ponižováni, brutálně biti, vystaveni sexuálnímu násilí, a to i ženy a nezletilí. Dále byli během dlouhého zadržování zbaveni přístupu k jídlu, čisté vodě a lékařské péči. Zadrženým bylo rovněž odepřeno právo informovat své příbuzné o svém pobytu, v některých případech po celou dobu „správního zatčení“, a byl jim také odepřen přístup k právníkům. Balíky a dopisy byly zadržovány a bylo zabaveno teplé oblečení a hygienické potřeby, a to i pro menstruující ženy. Běloruské orgány připustily, že obdržely asi 900 stížností na násilí a zneužívání ze strany policie v souvislosti s protesty, ale do konce roku nebylo zahájeno ani jedno vyšetřování trestného činu, ani z příslušných porušení zákona nebyl žádný z policistů obviněn. 

PRÁVO NA ZDRAVÍ 

Počáteční reakce vlády na pandemii byla neadekvátní. Prezident Alexandr Lukašenko popíral COVID-19 jako „psychózu“, obvinil první potvrzené oběti z jejich vlastního životního stylu, doporučil jako léčebný prostředek řízení traktoru, vodku a návštěvy sauny a odmítl zavést velká omezení.

TREST SMRTI

Bělorusko zůstalo jedinou zemí v Evropě a bývalém Sovětském svazu, která ukládala tresty smrti. Na konci roku byli nejméně čtyři muži v cele smrti a byly vyneseny nejméně tři rozsudky smrti; dva z nich byli bratrům ve věku 19 a 21 let. Nebyly hlášeny žádné popravy.