Amnesty International se v ČR dlouhodobě zabývá právem na rovný přístup ke vzdělání. Kontinuálně mapovala situaci a usilovala o ukončení segregace romských dětí, za kterou byla Česká republika v přelomovém rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v roce 2007 odsouzena (tzv. případ D. H.). Od té doby prováděla Amnesty v ČR výzkum mapující snahy o nápravu situace i reálný stav a pomocí kampaní i advokační práce usilovala o narovnání systému a přijetí inkluzivní legislativy.

Následné změny však nevedly k odstranění diskriminace, kvůli čemuž zahájila v roce 2014 Evropská komise s Českou republikou řízení pro porušení povinnosti. Tlak na vládu tak vedl k urychlení reforem a k jejich obsahovému rozšíření. Od září 2016 tak vstoupila v platnost novela školského zákona, která podporuje inkluzivní vzdělávání a nastavuje nový rámec spravedlivějšího školního prostředí. Kromě faktických změn týkajících se například financování podpůrných prostředků pro jednotlivé školy, dochází především k mentálnímu obratu: od kategorizace žáků se posouváme ke kategorizaci potřeb, které školáci mají.

V roce 2020 začala Amnesty ve spolupráci s Fórem pro lidská práva a za finanční podpory OSF s realizací ročního projektu Právo na vzdělání, jehož cílem bylo zmapovat, zda je nyní již zaručen spravedlivý přístup ke vzdělání pro všechny děti a případně odhalit a zaznamenat případná porušování tohoto práva, které se v praxi objevují. V případě významného porušování pak také identifikovat obecné strategie, které je možné použít při vymáhání rovného práva na vzdělání vhodnými právními cestami, které české a mezinárodní právo nabízejí.

Právní analýza, která je výsledkem našeho výzkumu je založena na 16 kvalitativních rozhovorech s rodiči dětí s postižením a romských dětí. Rodiny pocházely z 5 krajů ČR (Středočeský, Liberecký, Jihomoravský, Plzeňský, Praha). Většina z nich se v praxi setkala s poměrně závažnými porušováními práva na rovný přístup ke vzdělání.

Jednalo se zejména (ale nejen) o pochybení v těchto oblastech:

- Záleží na štěstí a náhodě (učitel, škola, dobrá vůle atd.)

- Silná snaha učitelů/školy vést děti mimo hlavní vzdělávací proud

- Problémy s poskytnutím podpůrných opatření

- Bránění žákům v účasti na aktivitách mimo výuku (družina, kroužky)

- Problémy s SPC/PPP

Zde je několik přímých citací přibližujících závažnost případů. Ve většině případů se rodiče usilovně snažili o nápravu, někdy dokonce i právní cestou, většinou se ale svého práva nedomohli a často byla jediným „řešením“ změna školy (někdy dokonce opakovaná).

„Měli možnost jít se školou do Lamacentra, což se synovi moc líbilo, protože má rád zvířata. Učitelka ale řekla, že už je to obsazené. Když jsem šla syna ze školy vyzvednout, viděla jsem, že jiné dítě tam po nás ještě přihlásili, a já i syn jsme to navíc všechno slyšeli."

(matka syna s autismem)

"Ve škole říkají, ať jdeme se synem na jinou školu, která pro něj bude vhodnější, nebo ať ho vzděláváme doma. Nedoporučují ale, kam přesně bychom měli jít. Prý nemůžeme od státní a speciální školy chtít individualizovaný přístup.“

(matka syna s autismem)

„Dcera od příchodu asistentky není zapojena do běžné výuky ve třídě, ale chodí do jiné místnosti s asistentkou. Ředitel nám řekl, že když na toto řešení nepřistoupíme, tak už si nemůžeme stěžovat. Prostě už to tak bude, i kdyby to dceři nevyhovovalo.“

(matka romské dívky)

„Ředitel o žácích říkal, že jsou mrzáci. Syn měl mít třídní asistentku a iPad. Nebylo ale jednoduché se toho domoci. SŠ věděla, že tam syn bude, ale nic pro něj nebylo nachystané a všechno to pro rodinu byl boj. Všechno trvalo hodně dlouho (než škola požádala o to, co někdo potřeboval), na všechno měla škola dost času. Např. půl roku na dané škole nemělo nějaké dítě asistenci.“

(matka syna s Aspergrovým syndromem a dětskou mozkovou obrnou)

Celou analýzu si můžete přečíst zde.