Krátce po lednové revoluci a zejména poté, co Husní Mubárak v únoru odstoupil, řada těchto němých ploch ožila a stala se plátnem zrcadlícím veřejnou debatu, prostorem, kde lidé zachytili své dojmy a názory na nastalé dění. Středobodem této tvůrčí činnosti byla právě ulice Muhammada Mahmúda a její betonové zátarasy. „Betonové zátarasy podél ulice Mohammeda Mahmúda vznikly, aby omezily svobodu shromažďování. Namísto toho se staly symbolem svobody projevu a tvořivé kritiky,“ poznamenává Hassíba Hadž Sahráwí, zástupkyně programového ředitele Amnesty International pro oblast Blízkého východu a severní Afriky.Dopravní tepna Káhiry, vedoucí od Ministerstva vnitra k náměstí Tahrír, ohnisku protivládních protestů, se proměnila doslova v galerii pod širým nebem, kde lidé uměleckým způsobem veřejně ztvárnili celou řadu společensky palčivých a důležitých problémů, které trápí současný Egypt: více než 12 tisíc vojenských soudů, před kterými nespravedlivě stanuli civilisté, stále nevyhraný boj proti sexuálnímu obtěžování žen a zejména nepřiměřeně hrubé počínání bezpečnostních složek režimu vůči pokojným protestujícím. Přes pět desítek lidských životů bylo zmařeno přímo na ulici Muhammada Mahmúda, když egyptská policie během šestidenních nepokojů v listopadu 2011 zasahovala proti demonstrantům. Fotografie zabitých tehdy obletěly svět a protestující okamžitě znovu zaplnili náměstí Tahrír a ulici Mohammeda Mahmúda. Amnesty International označila útok za „brutální a tvrdou reakci, která v sobě nese všechny znaky Mubárakovy éry“.

Jednou z odpovědí na nastalé násilí byly i graffiti, se začaly šířit po celé Káhiře a získaly si obrovskou veřejnou oblibu a důležitost, neboť svobodným a tvůrčím způsobem pranýřovaly projevy bezpráví. Jak se blížily volby, plnili lidé svými nápisy a kresbami veřejný prostor stále více. Toto volání po změně je dodnes zachyceno na zdech egyptských ulic, ačkoli se je úřady opakovaně pokusily přemalovat. Připomínají, jak málo se dosud změnilo, a co je potřeba vykonat k tomu, aby porušování lidských práv byla prošetřena a jejich viníci stanuli před spravedlivým, nestranným a nezávislým soudem.

Dosud byl souzen jen jeden příslušník bezpečnostních sil, zatímco demonstrantů je souzeno 379. Prezident Mursí posléze vyhlásil amnestii, nicméně na začátku prosince dal do doby, než bude v referendu rozhodnuto o nové ústavě, armádě pravomoc zatýkat civilisty a rovnou je předat soudům. Svědkem převratných událostí v Egyptě zůstávají i nadále nápisy a obrazy v ulicích.

„Rok po protestech, které Egypt značně ovlivnily, nepředstavují tyto pestré graffiti pouze vzpomínku, ale životně důležitou kroniku historických změn, jež se nicméně až dosud v Egyptě odehrávají. Slouží jako každodenní připomínka dosud výbušného dozvuku událostí z listopadu 2011 a také toho, že je nutno zodpovědně soudit nepřiměřené násilí, které bylo v té době spácháno Nejvyšší radou ozbrojených sil,“ uzavírá Hassíba Hadž Sahráwí. A co si myslí samotní umělci a autoři graffiti? Malířka Lajla Madžídová zaznamenala na svou práci rozporuplné reakce, v nichž se mísí strach i předsudky: „Jako žena malířka dostávám od lidí zpětnou vazbu dvojího druhu: Buď se mne bojí, vidí ženu na žebříku, která něco kreslí na zeď, a nechápou, proč to dělám. Nebo se rozčílí a říkají mi: jak to, že tady jsi jako žena venku na ulici a tvoříš tu takové věci? To má být umění?“ Její kolega Ammár Mustafa Alí přiznává, že když začal malovat, tvorba na ulici Muhammada Mahmúda jej doslova pohltila. „Seděl jsem a pracoval tam celých 55 dní. Tahle ulice vypráví příběhy.“