Izraelská vláda by měla nést odpovědnost za zločin apartheidu spáchaný vůči Palestincům. Dokazuje to report Amnesty International, který ukazuje, jak Izrael proti Palestincům prosazuje systém útlaku a nadvlády všude, kde má nad nimi kontrolu. Porušuje proto také práva uprchlíků a obyvatel okupovaných palestinských území. Organizace zločiny popsala v rozsáhlém dokumentu s názvem Izraelský apartheid vůči Palestincům: Krutý systém nadvlády a zločinu proti lidskosti. 

„Náš výzkum odhaluje skutečný rozsah apartheidu ze strany izraelského režimu. S Palestinci totiž zachází jako s podřadnou rasou, ať už žijí v Gaze, východním Jeruzalému nebo na Západním břehu Jordánu. Jsou navíc segregovaní a systematicky připravovaní o svá práva. Mezinárodní komunita má proto povinnost jednat.“ 

Agnès Callamard, generální tajemnice Amnesty International 

Amnesty proto vyzývá Mezinárodní trestní soud, aby začlenil zločin apartheidu do své současné investigace okupovaného území Palestiny. Zároveň apeluje na všechny státy, aby využily možnosti i pravomoci a postavily pachatele apartheidu před spravedlnost. Report organizace se opírá o dlouhodobou a pečlivou práci Palestinců, Izraelců i mezinárodních nevládních organizací. 

„Neexistuje žádné odůvodnění systému postaveném na institucionalizovaném a dlouhodobém rasistickém utlačování milionů lidí. Apartheid nemá v našem světě místo a státy, které se rozhodnou Izraeli ustupovat se postaví na špatnou stranu historie,“ dodala k současné situaci Callamard. Podle ní systém apartheidu rovněž podporují vlády, které Izrael vyzbrojují a chrání ho před odpovědností u OSN. Dle jejích slov tím podkopávají mezinárodní právní řád.

Mezi spáchané zločiny apartheidu patří i vraždy dětí 

Mezinárodní trestní právo blíže definuje systém apartheidu jako nezákonné jednání vykonané v systému útlaku a nadvlády, které je součástí systematického a rozsáhlého útoku. Mezi konkrétní zločiny zahrnuje například vraždu, mučení, nedobrovolné přesuny nebo popírání základních práv a svobod. Rozsáhlý výzkum a právní analýza Amnesty International zpracovaná ve spolupráci s externími experty dokazuje, že Izrael podobný systém používá proti Palestincům. 

Zločiny páchá Izrael na všech svých územích, nejčastěji však na okupovaných územích Palestiny. Popírání základních práv a svobod izraelskými úřady se projevuje různými způsoby. Mimo jiné zakazují palestinským uprchlíkům návrat do země nebo diskriminují Palestince nedostatečnými investicemi do jejich komunit. Amnesty ale odhalila také důkazy o nuceném přesunu, mučení, věznění nebo nezákonných popravách. 

Největším příkladem snahy izraelské vlády udržet status quo jsou nezákonné popravy palestinských demonstrantů. V roce 2018 začali Palestinci v Gaze organizovat týdenní protesty podél hranic s Izraelem. Jejich cílem bylo obnovení práva na návrat uprchlíků a rovněž ukončení blokády. Předtím, než ale protesty vůbec začaly, vydali vysoce postavení izraelští politici varování, že všichni, kdo se ke zdi přiblíží, budou zastřeleni. Do konce roku 2019 zavraždili izraelští vojáci 214 civilistů, včetně 46 dětí. 

Z uvedených důvodů proto Amnesty International požaduje po Radě bezpečnosti OSN uvalení zbrojního embarga na Izrael. Vzhledem k tisícům Palestinců, kteří byli izraelskými silami zavražděni, by měl zákaz zahrnovat jak zbraně a munici, tak vybavení bezpečnostních složek. Rada OSN by měla rovněž aktivovat cílené sankce a schválit například zmražení majetku izraelských úředníků zapojených do zločinů apartheidu.

Utlačování Palestinců v Izraeli nezná hranic 

Amnesty respektuje snahu jak Židů, tak Palestinců prosazovat své právo na sebeurčení. Nezpochybňuje proto touhu Izraele vytvořit ve svém státě domov pro obyvatele židovského původu. Nesdílí proto ani přesvědčení, že označení Izraele jako „židovského státu“ by automaticky znamenalo politiku nadvlády a útlaku. 

Report však odkrývá, jak izraelské vlády považují Palestince za kontinuální demografickou hrozbu. Nařídily proto jejich kontrolu a usilují o snížení jejich přítomnosti na území Izraele a okupovaných palestinských územích. Tamní úřady rovněž odepřely Palestincům právo na národnost a občanství, čímž je právně segregovaly od židovských Izraelců. 

V anektovaném východním Jeruzalému pak mohou Palestinci místo občanství zažádat jen o dočasné bydliště. Od roku 1967 přesto muselo město opustit na 14 tisíc Palestinců, jelikož tamní úřady jejich bydliště zrušily. Většina palestinských obyvatel je proto v současnosti považována za osoby bez státní příslušnosti. Aby mohli na izraelském území žít a pracovat, musí od izraelské armády získat příslušné občanské průkazy. 

Izraelská vojenská nadvláda nad okupovaným palestinským územím trvá od dob válek a konfliktů v druhé polovině 20. století. Spolu s ní však Izrael vytváří také oddělený právní režim Palestinců, které geograficky i politicky segreguje. Usiluje tím tak o prosazení oficiálních plánů na „judaizaci“ izraelského území.

Méněcenní občané 

Izraelští občané palestinské národnosti, kteří tvoří přibližně 21 % tamější populace, čelí ze strany státu systematické diskriminaci. V roce 2018 tato diskriminace vykrystalizovala v ústavní zákon, který poprvé v historii označil Izrael výlučně za „národní stát Židů“. Zákon mimo to bagatelizuje status arabštiny jako úředního jazyka a protěžuje výstavbu židovských osad. 

Zpráva také dokumentuje, jak je Palestincům právě v důsledku rasistických a diskriminačních zákonů bráněno v pronájmu až 80 % izraelské státní půdy. 

Situace v oblasti Negev na jihu Izraele, kde jsou z plánování a výstavby Palestinci záměrně vylučováni, je ukázkovým příkladem izraelské diskriminační politiky. Od roku 1948 tamní úřady implementovaly politiku „judaizace“ Negevu, která například vymezuje rozsáhlé oblasti jako přírodní rezervace nebo vojenské palební zóny. To má zničující důsledky pro desítky tisíc palestinských beduínů, kteří v oblasti žijí. 

V současné době Izrael neuznává třicet pět beduínských vesnic, v nichž žije přibližně 68 000 lidí. To má za následek jejich odříznutí od národních dodávek elektřiny a vody, opakovaně se navíc stávají terčem demolic. Jejich obyvatelé jsou omezeni i v možnostech politické participace a též vyloučeni ze systému zdravotní péče a vzdělání, jelikož vesnice nemají přiznaný oficiální status. Tyto podmínky donutily mnohé z nich opustit své domovy a vesnice, což se rovná násilnému přesunu. 

Desetiletí záměrně nerovného zacházení s palestinskými občany Izraele zapříčinilo jejich trvalé ekonomické znevýhodnění oproti židovským Izraelcům. Tento stav ještě umocňuje zjevně diskriminační přerozdělování státních prostředků: nedávným příkladem je vládní balíček obnovy po pandemii COVIDu-19, z něhož bylo palestinským místním orgánům přiděleno pouze 1,7 %. 

Vyvlastňování

Vyvlastňování a vysídlování Palestinců z jejich domovů je klíčovým pilířem izraelského systému apartheidu. Od svého vzniku Izrael provádí masivní zábory palestinské půdy a nadále uplatňuje nesčetné množství zákonů a politik, které Palestince nutí žít v malých enklávách. 

Stejně jako v Negevu žijí Palestinci pod úplnou izraelskou kontrolou i ve východním Jeruzalémě a v zóně C okupovaných palestinských teritorií (OPT). Úřady Palestincům v těchto oblastech odepírají stavební povolení a nutí je stavět nelegální stavby, které jsou znovu a znovu demolovány. 

Palestinské čtvrti ve východním Jeruzalémě se stávají terčem osadnických organizací, které s plnou podporou izraelské vlády usilují o vysídlení palestinských rodin a předání jejich domovů osadníkům. Jedna z takových čtvrtí, Šejch Džarráh, je od května 2021 místem častých protestů. Rodiny v ní bojují o zachování svých domovů pod hrozbou osadnické žaloby. Situace se zhoršuje i v OPT, kde pokračuje rozšiřování nelegálních izraelských osad. 

Rozsáhlá omezení pohybu

Od poloviny 90. let minulého století jsou Palestinci žijící v OPT stále více omezováni ve svobodě pohybu, a to ze strany izraelských úřadů. Skrze síť vojenských kontrolních stanovišť, zátarasů, plotů a dalších objektů je kontrolován pohyb Palestinců v rámci OPT a jsou omezovány jejich cesty do Izraele nebo do zahraničí. 

Plot o délce 700 km, který Izrael stále rozšiřuje, izoluje palestinské komunity uvnitř „vojenských zón“ a ty musí při každém vstupu do svých domovů nebo při jejich opuštění získat několik zvláštních povolení. V Gaze žijí více než 2 miliony Palestinců pod izraelskou blokádou, která způsobuje humanitární krizi. Pro obyvatele Gazy je téměř nemožné cestovat do zahraničí nebo do zbytku OPT, jsou tak fakticky odděleni od zbytku světa. 

„Pro Palestince v těchto oblastech je cestování velmi obtížné. Každý jejich krok podléhá schválení ze strany izraelské armády, a i ten nejjednodušší každodenní úkol znamená proplout sítí násilné kontroly,“ říká Agnès Callamard.

„Povolovací systém v OPT je symbolem bezostyšné diskriminace Palestinců ze strany Izraele. Zatímco Palestinci jsou uzavřeni v blokádě, musí čekat hodiny na kontrolních stanovištích či na další povolení, izraelští občané a osadníci židovského původu se mohou pohybovat, jak se jim zlíbí,“ doplnila dále.

Amnesty International prověřila všechna odůvodnění, kterými Izrael ospravedlňuje své zacházení s Palestinci. Ze zprávy vyplývá, že některé z izraelských zásahů sice mohly být určeny k naplnění legitimních bezpečnostních cílů, byly však prováděny nepřiměřeným a diskriminačním způsobem, který není v souladu s mezinárodním právem. Jiné zásahy ale nemají naprosto žádný rozumný bezpečnostní základ a vykazují jasný záměr utlačovat a ovládat. 

Cesta vpřed 

Amnesty předkládá řadu konkrétních doporučení, kterými mohou izraelské orgány odstranit systém apartheidu, diskriminace, segregace a útlaku. 

Zaprvé organizace vyzývá k ukončení brutální praxe bourání domů a nuceného vystěhovávání. Izrael musí přiznat rovná práva všem Palestincům v Izraeli a OPT v souladu s mezinárodními lidskoprávními principy a humanitárním právem. Musí uznat právo palestinských uprchlíků a jejich potomků na návrat do domovů, kde kdysi žili oni nebo jejich rodiny. A dále poskytnout obětem porušování lidských práv a zločinů proti lidskosti plné odškodnění. 

Rozsah a závažnost porušování práv zdokumentované ve zprávě Amnesty International vyžadují zásadní změnu přístupu mezinárodního společenství k lidskoprávní krizi v Izraeli a OPT. 

Podle mezinárodního práva mohou všechny státy vykonávat univerzální jurisdikci nad osobami důvodně podezřelými ze spáchání zločinu apartheidu. Státy, které jsou smluvními stranami Úmluvy o apartheidu, mají dokonce povinnost tak činit. 

„Mezinárodní reakce na apartheid se již nesmí omezovat na nevýrazné odsuzování a nejednoznačnost. Pokud nebudeme řešit základní příčiny, zůstanou Palestinci a Izraelci uvězněni v kruhu násilí, které zničilo tolik životů. Izrael musí odstranit systém apartheidu a začít s Palestinci jednat důstojně jako s lidskými bytostmi s rovnými právy. Dokud tak neučiní, mír a bezpečnost zůstanou pro Izraelce i Palestince vzdálenou vyhlídkou.“

Agnès Callamard, generální tajemnice Amnesty