Atmosféra v Šumperku tak byla na začátku roku 1969 bezpochyby napjatá. Sám Zajíc vnímal okupaci velmi negativně a snažil se proti ní stavět – jako následek sporů studentů s vojáky ho dokonce ředitel internátu navrhl na kázeňský trest. Podle vyprávění Jaroslava Zajíce měly bezprostřední vliv na bratrovo osudové rozhodnutí právě první měsíce roku 1969. Více než příjezd Rudé armády to byla totiž nastupující normalizace a postupné přijímání nových pořádků, s nimiž se Jan nedokázal smířit. Stav, ve kterém by společnost složila ruce do klína a tak se definitivně odevzdala okupaci, pro něj byl nepředstavitelný. 

Když se 16. ledna 1969 před Národním muzeem zapálil student Filozofické fakulty Jan Palach, jeho čin se stal pro Jana Zajíce důkazem, že ne všichni se vzdali totalitě bez boje, a v konečném důsledku se mu stal i inspirací. Sám se účastnil hladovky, kterou občané drželi na Václavském náměstí na Palachovu počest. Tam se spřátelil se studentem bohoslovecké fakulty Oldřichem Vítem. Už během hladovky se mu svěřil, že by se dokázal také upálit. Společně s Vítem se Jan Zajíc účastnil i Palachova pohřbu. Prý byl během něj velmi rozrušený, často plakal a nedařilo se ho vůbec uklidnit. Přesto po pohřbu odjel z Prahy a vrátil se do Šumperka. 

Během následujících týdnů si Vít se Zajícem psali; celkem šlo o tři dopisy. Vít se podle svých slov snažil Zajíce povzbudit, dodávat mu naději a rozmluvit mu myšlenku na sebeobětování. Přesto nakonec v Janu Zajícovi uzrálo rozhodnutí. Rozhodl se, že se stane, podle vlastních slov, „pochodní číslo 2“, která konečně vyburcuje národ z letargie. K pokračování v sérii „pochodní“ chtěl přesvědčit i své spolužáky. Ti se ho však spíše snažili od činu odradit. 

25. února odjel Zajíc ranním vlakem do Prahy. Doprovázeli ho tři spolužáci. Jeden z nich, Jan Nykl, vzpomínal, že Jan Zajíc byl během dne velmi klidný a pevně přesvědčený, že provede svůj záměr. V Praze nakoupil benzinové čistidlo a pastu na parkety. Ke svému činu si vybral průčelí domu číslo 39 na Václavském náměstí. Po půl druhé odpoledne se namazal čisticími prostředky, napil se kyseliny a zapálil se. Během několika minut zemřel. Ve svém dopisu na rozloučenou žádal o pohřeb v Praze, nebylo mu to však umožněno. Pohřben měl 2. března ve svém rodném Vítkově.

I když se vládnoucí nomenklatura snažila případ co nejvíce ututlat, vyvolalo Zajícovo sebeobětování v Šumperku značný ohlas. Ihned poté se do Šumperka vydali zástupci Svazu vysokoškolského studenstva a vedení školy spolu se studenty vyjádřilo soustrast Janově rodině. Spolužáci a kamarádi ze šumperské průmyslovky za něj drželi čestnou stráž a uspořádali smuteční tryznu, kde také byla k podepsání kondolenční listina. Pohřbu se podle odhadu pamětníků účastnilo okolo tisíce lidí: jen ze Šumperka přijely čtyři autobusy Janových spolužáků, učitelů i kamarádů. Pohřbu se účastnili i zástupci vysokoškolských studentů, ministerstva školství, zástupci místního národního výboru i průmyslovky. Hrob Jana Zajíce se však stal ostře sledovaným místem; zamítnuta byla například snaha o zbudování pomníku podle návrhu Olbrama Zoubka. I přes odpor režimu se ale během normalizace konaly vzpomínkové akce a na Zajícově hrobu se pravidelně objevovaly čerstvé květiny. 

Můžeme někdy slyšet názor, že oběť Jana Zajíce už byla vlastně zbytečnou, neboť Jan Palach vyjádřil svým činem dostatečně důrazný a burcující protest. Přesto jeho čin bezesporu smysl má. Už jen tím, že ukázal, že je důležité za některé věci se rvát. Palachův čin přesvědčil s definitivní platností Jana Zajíce, že lidé potřebují především statečný příklad k tomu, aby se vzepřeli bezpráví. Zatímco se však Palach stal národním hrdinou, o jeho následovníkovi toho bylo řečeno nesrovnatelně méně. 

Komunistický režim tak snadno mohl Zajícův čin zlehčovat nebo z něj rovnou udělat duševně chorého. Dnes žijeme ve svobodě, kterou si Zajíc tolik přál, přesto však na místě, kde se před více než padesáti lety upálil, nenajdeme žádnou pamětní desku. Těžko říct, co by si Jan Palach pomyslel, kdyby viděl, jaký dopad měl jeho čin na československou společnost. Těžko říct, co by si myslel o další živé pochodni – Evženu Plockovi z Jihlavy, který svůj život ukončil o dva měsíce později. To už se dnes nedozvíme, ale je jasné, že jeho oběť sice nebyla pochodní osvětlující povstání lidu proti nesvobodě, rozhodně se ale pro dobu normalizace i pro současnost stala pochodní naděje.

PĚT „ŽIVÝCH POCHODNÍ“ reagujících na situaci v Československu po vpádu vojsk sovětského bloku v srpnu 1968:

8. září 1968 – Ryszard Siwiec, polský úředník, se veřejně upaluje na tribuně varšavského stadionu na protest proti invazi do Československa, které se účastnilo i Polsko. 

16. ledna 1969 – Jan Palach, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, se veřejně upaluje na Václavském náměstí na protest proti sovětské okupaci a (především) postupující demoralizaci československé společnosti. 

20. ledna 1969 – Sándor Bauer, sedmnáctiletý maďarský učeň, se upaluje před budovou Národního muzea v Budapešti na protest proti okupaci Československa, které se účastnilo i Maďarsko. 

25. února 1969 – Jan Zajíc, student Střední průmyslové školy železniční v Šumperku, se v Palachově odkazu demonstrativně upaluje na Václavském náměstí v Praze. 

4. duben 1969 – Evžen Plocek, odborář a člen KSČ, se veřejně upaluje na náměstí v Jihlavě, aby vyjádřil svůj politický protest. Zanechává vzkaz: „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen.“ 

Autoři textu: Bedřich Bluma, Jakub Čejchan