Parlamentní ruské volby konající se v září doprovázel značný tlak na nezávislé opoziční kandidáty. Mnozí z nich proto nemohli na základě pochybných důvodů kandidovat. Za tři dny voleb pak nahlásily nezávislé komise rekordní počet porušení volebního zákona. Mezi něj patřila také rozšířená korupce. Rusko rovněž pokračovalo v okupaci Krymu a dalších oblastí.

Nízká proočkovanost ruského obyvatelstva a následný rapidní růst infekcí vedl regionální vlády k zavedení povinného očkování pro určité skupiny pracovníků. Ruská vláda ve snaze zastavit pandemii opakovaně nařídila plně placené „nepracovní dny“. Přiměla tím však vlastníky podniků k tomu, aby na sebe vzali většinu následků. Neposkytla jim však potřebnou podporu.

Na Sibiři propukly zničující požáry a ve východní Asii museli lidé bojovat s rekordním horkem a suchem. V důsledku extrémního počasí se vzduchem šířil toxický kouř, který ještě zhoršil už tak chabou kvalitu ovzduší ve větších městech.

Právo na zdraví

Problémy ve zdravotnictví ještě zhoršila stávající pandemie a zvyšující se úmrtnost ruského obyvatelstva. V nemocnici v Severní Osetii například doktoři minulé léto snížili zásoby kyslíku, což vyústilo v úmrtí nejméně devíti pacientů umístěných na podpoře základních životních funkcí.

Na vině podobných činů je především chátrající infrastruktura, špatné zacházení s lékařským vybavením a dlouhodobé podfinancování zdravotnictví. Ruská vláda totiž nařídila zmenšit jeho rozpočet i přes trvalý nedostatek zdravotníků. Obrovské množství hospitalizovaných pacientů s koronavirem rovněž vedlo ke zpoždění plánované lékařské péče.

Pro přístup k očkování museli Rusové předložit identifikační dokumenty a zdravotní pojištění. Takové nařízení však vedlo ke komplikaci očkování lidí bez domova, migrantů a uprchlíků, jelikož podobné dokumenty často nevlastní. Velká část z nich si proto musela vakcínu zaplatit sama.

Svoboda shromažďování

Veřejná setkání organizovaná politickou opozicí byla v Rusku také loni většinou zakázána, a to pod záminkou veřejných hygienických opatření. Pořadatelé hromadných provládních akcí přitom podobným překážkám čelit nemuseli. Jedinci demonstrující o samotě pak byli pravidelně zatýkáni a stíháni kvůli údajnému porušení neoprávněně restriktivního zákona.

Demonstrace na podporu opozičního lídra Alexeje Navalného vyústily v bezprecedentní masové neopodstatněné zatýkání a trestní stíhání demonstrantů. V Moskvě byly při zatýkání mírově protestujících pravidelně využívány technologie na rozpoznávání obličejů. Ruská policie pak nebyla za nezákonné používání síly, například při využívání paralyzérů, potrestaná.

Ruské soudy rovněž zahájily okolo 10 trestních řízení založených na „opakovaném porušení omezení veřejného shromažďování“. Loni v říjnu byl například environmentální aktivista Vyacheslav Egorov odsouzen k 15 měsícům vězení kvůli organizování mírového protestu.

Svoboda sdružování

Organizace občanské společnosti musely i nadále trpět diskriminaci a restrikce umožněné především nově zavedenou legislativou bojující proti „zahraničním agentům“ a „nežádoucím organizacím“. V loňském roce ji ruští zákonodárci ještě rozšířili a učinili tak ilegální například i spolupráci s „nežádoucími zahraničními organizacemi“. Zvýšily se proto také následné úřední a trestní sankce.

Loni v červenci zákonné změny tvrdě zkritizovala Benátská komise Rady Evropy. Podle ní znamená „závažné porušení základních lidských práv“. Apelovala proto na Rusko, aby „opustilo“ vzniklý speciální režim nebo případně zrevidovalo „základ zmíněných právních předpisů“. Ruská vláda však doporučení ignorovala. 

Dalších osm nevládních organizací bylo rovněž přidáno na seznam „zahraničních agentů“, včetně nezávislých zdravotníků sdružujících se v pracovních svazech nebo organizace Alliance of Doctors. Za „nežádoucí“ pak bylo označeno 18 organizací, včetně Mezinárodního partnerství pro lidská práva a European Network of Election Monitors.

V červenci musela svoji činnost ukončit lidskoprávní skupina Team 29. Její webová stránka byla totiž zablokovaná kvůli údajnému publikování materiálů pocházejících z české neziskové organizace označené za „nežádoucí“. Aby tak zabránila svému trestnímu stíhání, smazala skupina Team 29 ze své webové stránky veškeré příspěvky i archiv. Pokračovalo také stíhání neziskové organizace Open Russia označené za „nežádoucí“. A to i poté, co v květnu ukončila činnost, aby tím ochránila své aktivisty.

Začátkem loňského roku byla přesto ruskými soudy odsouzena její členka Anastasia Schevchenko k podmíněnému čtyřletému trestu. Po jejím odvolání však soudci nakonec v srpnu rozsudek změnili na tři roky. V květnu byl rovněž zatčen bývalý ředitel Open Russia Andrey Pivovarov poté, co nastoupil na mezinárodní let. Údajně měl totiž podle jeho příspěvků na Facebooku spolupracovat s „nežádoucí organizací“. Soud zahájil jeho slyšení v listopadu.

Organizace Golos známá jako „hlídací pes“ voleb se pak v srpnu loňského roku stala první institucí označenou za neregistrovanou „veřejnou asociaci – zahraničního agenta“. Podobnou nálepku následně obdrželo dalších pět spolků. V prosinci pak ruské úřady nařídily jedněm z nejstarších a nejvlivnějších lidskoprávních organizací přerušit činnost. Měly totiž údajně porušit legislativu týkající se „zahraničních agentů“. Zástupci organizací se však vůči rozhodnutí odvolali.

Svoboda slova

Ruské úřady využily zákony ohledně „zahraničních agentů“ a „nežádoucích organizací“ rovněž na potlačení práva na svobodu slova. Posloužily jim tak k umlčení nezávislých médií, novinářů a aktivistů. Ti totiž museli čelit pokutám, pokud ve svých článcích nezmínili, že dotyčné organizace patří pod označení „zahraniční agent“ nebo pokud šířili jimi zpracované informace.

Za „zahraniční agenty“ bylo označeno 14 médií a 70 lidí, například investigativní skupině Project Media pak byla přiřazena nálepka „nežádoucí“. V červenci loňského roku byl její zakladatel Roman Badanin rovněž zapsán do kategorie „zahraniční agent“. Dalším dvou novinářům zase ruská policie prohledala byty kvůli údajnému šíření pomluv.  Novinářka Elena Milashina navíc obdržela výhružky smrti poté, co zveřejnila svoji investigativu zkoumající nelegální popravy a mučení ze strany čečenské policie. Žádné z hrozeb však nebyly ruskou policí efektivně prozkoumány.

V srpnu také ruské úřady zakázaly korespondentovi BBC v Moskvě kvůli jeho „ohrožování národní bezpečnosti“ Ruska vstup do země na dobu neurčitou. Na jaře zase znemožnily vycestovat čtyřem novinářům ze studentského časopisu DOXA po jejich označení za podezřelé z trestní činnosti. Obvinění byli rovněž ze „zatahování mládeže do nebezpečných aktivit“ ve spojitosti s videem, které vyzývalo studenty, aby se účastnili mírových protestů i přes hrozbu vyloučení ze školy. Jejich soudní proces zahájily ruské úřady v prosinci.

Nekonformní ruští hudebníci pak museli čelit zrušeným koncertům. V říjnu bylo například zakázáno vystoupení básnířky a novinářky Tatyany Voltskay kvůli jejímu označení za „zahraničního agenta“. Pokračovalo také nezákonné a mimosoudní blokování webových stránek. Rozšířila se rovněž legislativa upravující internetové sdružování a vyjadřování názorů. V červenci tak ruské úřady zablokovaly přes 40 webových stránek spojených s antikorupční a politickou aktivitou Alexeje Navalného. Dle ruských úředníků měly být totiž používány pro „zakázanou extremistickou činnost“.

Loni v létě pak moskevský soud nařídil společnostem Google a Yandex, aby odstranily funkci zvanou Smart Voting, tedy chytré hlasování, ze svých vyhledávačů. Novinář Igor Khoroshilov byl kvůli zmínce této funkce na své facebookové stránce dvakrát odsouzen k 10 dnům správního zadržení. Dopustit se měl „propagace extremistických symbolů“. Firmy Google a Facebook pak byly rovněž opakovaně pokutovány za nesmazání „zakázaného obsahu“.

Pod označení „zahraniční agent“ zařadila Federální bezpečnostní služba v září také zločiny spáchané v armádě, při vývoji vesmírných programů nebo špionáži. Renomovaná lidskoprávní nezisková organizace Matky vojáků z Petrohradu proto v reakci na zveřejněný seznam „zločinů“ oznámila ukončení své práce týkající se porušování lidských práv v armádě.

V říjnu však navzdory těžkým podmínkám získal editor nezávislých novin Novaya Gazeta Dmitry Muratov Nobelovu cenu za šíření svobody slova v čím dál více represivním ruském mediálním prostředí.

Ochránci lidských práv

Utlačování advokátů za lidská práva bylo také loni poměrně rozsáhlé. V dubnu byl například právník věnující se lidským právům a zakladatel skupiny Team 29 Ivan Pavlov nezákonně obviněn z „prozrazení výsledků předběžné investigace“. Na podzim proto opustil Rusko a byl následně umístěn na seznam „hledaných“. Ruské úřady mu rovněž hrozily odnětím jeho právnické licence. V listopadu byl také Pavlov a jeho čtyři spolupracovníci označeni za „zahraniční agenty“.

Ve městě Komsomolsk na Amuru zase na jaře začal soud feministky a aktivistky za LGBTQI+ práva Yuile Tsvetkové. Obviněna byla z „rozšiřování pornografie“, kvůli tomu, že na internetu sdílela své kresby lidských těl usilující o progresivnější přístup ke všem typům ženských postav.

Význačný ochránce lidských práv Ernest Mezak pak musel v červnu čelit vykonstruovaným obviněním z pohrdání soudu. Důvodem byly jeho kritické poznámky na sociálních sítích týkající se role soudců v odsuzování mírových protestujících. Právnička a ředitelka Centra pro obranu masových médií, které je na seznamu „zahraničních agentů“ od roku 2015, Galina Arapova byla zase na podzim označena za „individuálního zahraničního agenta“.

Beztrestnost

Loni přetrvala v Rusku také beztrestnost zločinů spáchaných na lidskoprávních aktivistech a novinářích. Nespočet jak starých, tak nových případů zůstalo nevyřešených kvůli nezahájené nebo pozastavené investigaci.

Evropský soud pro lidská práva proto v srpnu rozhodl, že ruské úřady selhaly v řádném vyřešení únosu a vraždy Natalie Estemirovy z roku 2009. Soud však neuvedl, že by byly úředníci za zločiny přímo zodpovědní. V říjnu rovněž došlo k promlčení 15 let starého případu vraždy prominentní investigativní novinářky Anny Politkovskaye. Pachatelé zločinu tak nebyli nikdy identifikováni.

Represe disentu

Ruské úřady zintenzivnily v loňském roce potlačování opozičních aktivistů a disidentů. Spolu s vládnoucí politickou stranou Jednotné Rusko totiž před parlamentními volbami čelily narůstajícím kritickým názorům veřejnosti.

V únoru byl z toho důvodu uvězněn významný opoziční aktivista Alexej Navalnyj. Odsouzen byl politicky motivovaným soudem k trestu vězení na 32 měsíců. Důvodem mělo být porušení podmínek jeho podmíněného propuštění nařízeného na základě nepodložených obvinění z roku 2014. Ve stejném měsíci pak Evropský soud pro lidská práva nařídil kvůli obavám o jeho bezpečnost jeho okamžité propuštění. Navalnyj si totiž stěžoval na nelidské a ponižující zacházení včetně znemožnění přístupu k základní zdravotnické péči. Ruské úřady však rozsudek ignorovaly.

Regionální kanceláře Navalného a dvě související neziskové organizace pak byly loni v létě prohlášeny za „extremistické“ a soud jejich činnost následně zakázal. V září Rusko ignorovalo výzvu Rady Evropy k propuštění Navalného a zrušení původního rozsudku. Místo toho ruské soudy o měsíc později proti hlavnímu ruskému opozičníkovi a jeho kolegům otevřely dalších pět kriminálních případů. Nepodloženému trestnímu stíhání čelili i další spolupracovníci a podporovatelé Navalného po celém Rusku.

V dubnu byl dále ve městě Archangelsk odsouzen Andrey Borovikov za údajné „šíření pornografie“ ke dvou letům vězení. Roku 2014 totiž na svých sociálních sítích sdílel videoklip německé skupiny Rammstein. Odsouzen byl přes to, že video dávno předtím smazal. Ve městě Murmansk byla zase v nemocnici na 19 dní nuceně držena Violetta Grudina. Na svobodě byla omezená pod falešnou záminkou povinné izolace kvůli Covidu-19. Z toho důvodu však nemohla kandidovat v lokálních volbách jako nezávislá kandidátka. Například Lilia Chanysheva byla zase ve městě Ufa odsouzena k 10 letům vězení za „extremismus“. Obviněná byla kvůli koordinování regionální organizace Alexeje Navalného.

Potlačovány ale byly po celý loňský rok i další disidentské hlasy. V květnu byl třeba vůdce hnutí Za nový socialismus Nikolay Platoshkin odsouzen k pětiletému podmíněnému trestu a pokutě za údajné „vyzývání k masovým nepokojům“ a vědomému rozšiřování „falešných informací“. Platoshkin totiž kritizoval tamní úřady, především pak za jejich nezákonné potlačování mírových protestů a zneužívání pandemie pro vlastní účely.

Aktivista z města Nižnij Novgorod Mikhail Iosilevich byl zase falešně obviněný ze spolupráce s „nežádoucí organizací“ a vyhrožování svědkovi. Strávil proto přes šest měsíců ve vyšetřovací vazbě. Za přísných podmínek byl propuštěn v srpnu až do začátku jeho procesu v prosinci. Ve svém domově ve městě Yakutsk byl pak asi 50 policisty zatčen sibiřský šaman Alexandr Gabyshev. V roce 2019 se totiž zavázal k „očistě“ Kremlu od prezidenta Putina. V červenci ho pak soudci na dobu neurčitou odsoudili k pobytu v psychiatrické nemocnici. Následně byl na podzim přemístěn do specializované kliniky ve městě Novosibirsk vzdálené tisíce kilometrů od jeho domova.

Mučení a jiná zneužívání

V ruských věznicích bylo i nadále praktikováno mučení a jiná zneužívání bez toho, aby byli za své zločiny pachatelé potrestáni. Aktivisté zatčení za podporu Navalného si například stěžovali na nelidské a ponižující podmínky ve vazbě. Lidská práva porušilo také zadržovací centrum Sakharovo určené pro migranty, které čelilo přelidnění.

Minulý rok pak bylo v Rusku zahájeno několik investigací nespočtu obvinění z mučení a znásilnění vězňů v regionu Irkutsk. „Zastavily“ je však stížnosti svědků, kteří odmítli vypovídat poté, co museli čelit výhružkám a zastrašování ze strany ruských úřadů. V únoru pak byli sourozenci Salekh Magamadov a Ismail Isaev uneseni ruskou policií ve městě Niznij Novgorod a odvezeni do Čečenska, kde byli následně uvězněni. Důvodem mělo být falešné obvinění z napomáhání ozbrojeným skupinám. Zajatci si pak stěžovali na mučení a další zneužívání. Čečenské úřady však odmítly jejich případ vyšetřovat.

Na podzim byl zase ke 13 letům vězení odsouzen Maksim Ivankin. Účastnit se měl totiž vymyšlené „teroristické“ organizace zvané Network. Svým právníkům rovněž sdělil, že se „přiznal“ ke dvojité vraždě. Učinil tak ale poté, co byl ve vazbě mučen. Aktivisté ze skupiny Gulagu.net pak v říjnu zveřejnili grafická videa dokazující mučení i znásilňování vězňů ve vězeňské nemocnici Saratov a dalších podobných institucích. Po rozsáhlém pokrytí případu médii a veřejném tlaku pak ruské úřady zahájily investigaci a propustily některé zodpovědné zaměstnance nemocnice. Whistle-blower zodpovědný za zveřejnění nahrávek Sergej Savelyev však musel po nesčetných výhružkách Rusko opustit.

Nucená zmizení

Loni se objevily nové důkazy týkající se nucených zmizení, a to především na území Čečenska. Dodnes například zůstal neznámý osud kritika ruské vlády a moderátora televizního pořadu 1ADAT z programu Telegram Salmana Tepsurkayeva. Po jeho zmizení však bylo anonymně publikováno video dokazující jeho mučení. V říjnu proto Evropský soud pro lidská práva uznal Ruskou federaci zodpovědnou a vinnou za jeho svévolné a nepřiznané zadržení a mučení, stejně jako selhání v zahájení příslušné investigace jeho případu.

Svoboda náboženského vyznání a přesvědčení

Na ruském území rovněž pokračovalo intenzivní stíhání Jehovových svědků poté, co byla organizace roku 2017 neoprávněně označena za extremistickou. Ruské úřady proti ní podnikaly nepovolené domácí prohlídky a začaly ji trestně stíhat jak v Rusku, tak na okupovaném Krymu. Následně odsoudily nejméně 105 lidí k čím dál více se prodlužujícím trestům odnětí svobody. V říjnu pak soud ve městě Astrachaň odsoudil Olgu Ivanovu k 3,5 letem ve vězení a Rustama Diarova, Sergeie Klikunova a Evgenie Ivanova k 8 letem odnětí svobody. Jedná se o zatím nejdelší trest udělený členům Jehovových svědků.

Násilí proti ženám a dívkám

Studie Konsorcia ženských nevládních organizací loni v srpnu popsala, že 66 procent ruských žen zavražděných mezi roky 2011 a 2019 byly oběťmi domácího násilí. Návrh zákona týkající se domácího násilí však ruští poslanci i nadále odmítli projednat. Neprojevili ani žádnou jinou snahu případy projednat. Situace obětí domácího násilí pak ještě zhoršila restriktivní proti-pandemická opatření. Na podzim zase Evropský soud pro lidská práva rozhodl o případu Volodina vs. Rusko. Dle rozsudku ruské úřady selhaly při ochraně žadatelky před kybernetickým násilím, nezahájily potřebnou investigaci, ani neučinily pachatele zločinu zodpovědným za své činy. Soud proto došel k závěru, že beztrestnost zločinců převládající v Rusku stačí na to, „abychom pochybovali o schopnosti státního aparátu vytvořit dostatečně odstrašující prostředí, které by ochránilo ženy před kybernetickým násilím.“

Práva LGBTQI+ komunity

Diskriminace vůči LGBTQI+ lidem zůstala v ruské společnosti i nadále přítomná. Příkladem je například homofobní legislativa týkající se údajné „gay propagandy“. 

Práva uprchlíků a migrantů

Uprchlíci a žadatelé o azyl museli i nadále čelit násilnému vracení do států, ze kterých odešli. V září byla například uprchlice a ochránkyně práv migrantů z Uzbekistánu Valentina Chupik zadržena v tranzitní zóně na letišti Šeremeťjevo při jejím návratu do Ruska. Úřady jí odcizily její statut uprchlíka a zakázaly vstup do Ruska na dalších 30 let. Čelit musela rovněž možnému násilnému vrácení do Uzbekistánu. Pouze po silném apelu veřejnosti mohla nakonec v říjnu odejít do Arménie.