Instalace pracuje s příběhy skutečných obětí znásilnění a boří rozšířený a častý předsudek, že oběť může být za znásilnění ”spoluzodpovědná”. Dále také připomíná, že nejčastějším pachatelem znásilnění není neznámý pachatel, 90% obětí a přeživších totiž uvádí, že pachatele znají.

“Více než polovina obyvatel ČR si myslí, že oběť může být za znásilnění spoluzodpovědná. Například vyzývavým oblečením, opilostí nebo výskytem na opuštěném místě. Podle statistik se však většina znásilnění vůbec neděje pozdě v noci po diskotéce v odlehlé části parku a s neznámým pachatelem. Naše výstava chce připomenout, že znásilnění nejčastěji páchá člověk, kterého oběť dobře zná - kamarád, partner, spolužák, kolega, manžel nebo jiný příbuzný a proto na oblečení nezáleží. Obracení viny z pachatele na oběť ničemu nepomáhá a pouze prohlubuje utrpení přeživších. Vina za znásilnění je za všech okolností na straně pachatele,“ říká Irena Hůlová z české Amnesty. 

Podle odborných výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění, což v průměru znamená 34 znásilnění denně. Policii je však každoročně ohlášeno jen okolo 5% případů. „Ve společnosti panuje představa, že nejčastěji během znásilnění dochází k bití a že teče velké množství krve. Ve skutečnosti je znásilnění mnohem méně nápadné a často se děje tam, kde naopak očekáváme, že budeme v bezpečí, tedy například doma,“ dodává Hůlová. 

Trestní zákoník v České republice nedefinuje znásilnění absencí souhlasu, ale donucením či zneužitím bezbrannosti. Taková definice není podle organizací i mezinárodních standardů dostatečná, protože nezahrnuje velkou část případů, ve kterých přímo nedošlo k fyzickému násilí. Podle statistik 70% obětí znásilnění tzv. zamrzne a z důvodu velkého šoku, stresu a strachu se nemůže bránit. Definici znásilnění založenou na souhlasu má v současnosti již 13 evropských států. 

© Ester Šebestová