Všeobecná deklarace lidských práv je jedním z nejdůležitějších dokumentů současnosti. Ve 30 článcích stanovuje nedělitelná práva každého člověka na zemi, bez ohledu na jeho národnost, pohlaví, názory nebo vyznání. Veřejnosti byla představena na 10. sjezdu OSN v roce 1948. Svět měl tehdy za sebou mnoho hrůz a konfliktů první poloviny 20. století, především tou dobou krátce skončenou druhou světovou válku a holokaust. Nad Evropou se navíc vznášel stín začínající studené války. Deklarace proto byla snahou zabránit dalšímu utrpení, stejně jako apelem pro celý svět, aby neopakoval své chyby z nedávné minulosti. Ke dnešku podepsalo Všeobecnou deklaraci lidských práv 192 států z celého světa. Její celé znění najdete zde.

Bez státu nebo panovníka

Cesta k současnému pojetí lidských práv je dlouhá. Rovnost občanů před zákonem, svoboda slova a požadavek ochrany lidského života se během historie objevily v mnoha různých kulturách i obdobích. Jedním z významných předchůdců Všeobecné deklarace lidských práv byla středověká Magna Carta, neboli Velká listina práv a svobod. Ta omezovala pravomoci anglického krále a jako jeden z prvních dokumentů v historii garantovala lidem určité výsady, jako třeba právo na důstojné zacházení. 

Během osvícenství se pak v Evropě začala prosazovat myšlenka, že člověk se rodí svobodný a nezadatelná práva získává už svým příchodem na svět. Poprvé tak nebyla práva jedince odvozena od státu nebo panovníka, který by je uděloval či odebíral, ale od člověka samotného. Tyto myšlenky se během 18. století otiskly do Americké deklarace nezávislosti nebo francouzské Deklarace práv člověka a občana.

Speciální komise OSN začala na znění Všeobecné deklarace lidských práv pracovat v roce 1945. Ačkoliv mnoho demokratických států mělo v té době práva občanů již zakotvena ve svých zákonech, nástup nacistického režimu ve 30. letech ukázal, že kruté a nehumánní praktiky se mohou dít i ve vyspělých společnostech a právních státech, jakým do té doby bylo svobodné a demokratické Německo. Bylo proto nutné zavést formulování a zakotvení lidských práv, které by platilo celosvětově, univerzálně a napříč všemi hranicemi a odlišnostmi.

O konečném znění deklarace se na půdě OSN hlasovalo o tři roky později. Pro její přijetí hlasovalo 48 států, 8 se zdrželo hlasování. Jednalo se o Saúdskou Arábii, Jihoafrickou republiku a východní blok komunistických států v čele se Sovětským svazem. Tyto se země se oficiálně ohrazovaly vůči individualistickému pojetí lidských práv, pravým důvodem ale byla obava z využívání lidských práv Západem jako diplomatického nástroje proti komunistickým zemím.

„Mezi ty nejpozoruhodnější výkony západní právní a politické kultury patří myšlenka všeobecných lidských práv. (...) Přes všechny obtíže a nezdary při jejím prosazování se žádné úsilí o svobodu a mír ve světě, o spravedlivější vládu nebo rozhovor mezi různými kulturami bez této myšlenky neobejde. Je až s podivem, jaký respekt si vydobyla.”

Jan Sokol, filosof a disident

Právní rámec deklarace

Deklarace byla přípravnou komisí od začátku formulována jako nezávazná a to proto, aby jí co nejvíc států bylo ochotno akceptovat. Závazné právní dokumenty OSN iniciovala až v následujících letech, šlo především o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech během šedesátých let.

Navzdory tomu, že byla Všeobecná deklarace lidských práv podepsána před téměř 80 lety, jsou práva lidí na různých místech po celém světě i nadále porušována nebo ignorována. Deklarace je pouze právně nezávazné prohlášení a neumožňuje univerzálně práva vynutit nebo potrestat ty, kdo je porušují - což bývá i jedním z hlavních argumentů proti deklaraci. Tyto pravomoci nemají většinou ani orgány OSN, které porušování lidských práv především monitorují a vyšetřují.

Obhájci deklarace ale upozorňují, že tento dokument pomohl v mnoha zemích ustanovit dnešní chápání lidských práv jako standard. Deklarace také poskytla mnoha lidskoprávním aktivistům jasný rámec a oporu pro jejich požadavky a boj proti bezpráví. Navíc zdaleka ne všechny mezinárodní lidskoprávní dokumenty jsou bezbranné. Například Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ustanovila Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodnutí jsou právně závazná pro 47 zemí světa. Mnoho států, včetně České republiky, navíc díky Všeobecné deklaraci začlenily lidská práva přímo do svých národních ústav.

Nový svět, nová práva

Chápání lidských práv se stále vyvíjí a reaguje na dynamický technologický i společenský vývoj po celém světě. Jakkoliv je spolu mnoho z práv uvedených v deklaraci navzájem provázáno, časem se ukázalo, že je potřeba dodat další. Některá práva tak byla OSN přijata až v druhé polovině 20. století i posledních dekádách a nejsou tak součástí původního znění deklarace. 

Jedná se o právo na rozvoj z roku 1986, které garantuje lidem možnost ekonomicky, společensky a kulturně růst, právo na mír z roku 2016, které chápe mír jako základní stavební kámen moderní společnosti nebo právo na čisté životní prostředí, které bylo přijato teprve v roce 2021 a dává lidem nárok na život ve zdravém a neznečištěném světě. V současnosti pak probíhají diskuze například o právu na přístup k internetu nebo právu na digitální soukromí a ochranu identity.