Násilí v Myanmaru se nedaří zastavit ani rok poté, co sdružení ASEAN přijalo pětibodový konsenzus. Tamní aktivisté proto využívají flash moby a tiché protesty, aby se tak vyhnuli tvrdým zákrokům vojenských sil. Ty se mezitím pod záštitou represivního systému sledování vydávají do ulic v převlečení za prodavače ovoce nebo řidiče tříkolek. Kromě špehování se však armáda také mstí na rodinných příslušnících aktivistů. Amnesty proto apeluje na mezinárodní společenství, aby pro ochranu odvážných protestujících udělalo více.

Myanmarští aktivisté i přes vážné nebezpečí pokračují odvážně v pokojných protestech. Děje se tak rok poté, co Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) přijalo pětibodový konsensus, který však jako nástroj k zastavení násilí v zemi naprosto selhal. Organizace Amnesty uskutečnila v posledních měsících hloubkové rozhovory se 17 protestujícími, kteří se i nadále účastnili nenásilných protestů v pěti myanmarských státech a regionech. Dotazovaní patřili k různým skupinám, včetně LGBTQI+ nebo organizacím bojujícím za ženská práva.

„Aktivisté v Myanmaru potřebují naléhavě podporu mezinárodního společenství ve formě globálního zbrojního embarga, které by myanmarské armádě zabránilo používat bojové zbraně k zabíjení pokojných demonstrantů,“ okomentovala situaci zástupkyně regionálního ředitele Amnesty pro výzkum Emerlynne Gil. Po celém Myanmaru aktivisté a obránci lidských práv rozdávají letáky v autobusech, lepí nebo sprejují na zdi hesla proti armádě a povzbuzují k bojkotům zboží a služeb s vazbami na armádu.

„Z desítek tisíc aktivistů jsme se dostali na tisíce, z tisíců na stovky a ze stovek tak na dvacet."

 Thiri, studentka univerzity v Mandalaji 

Jedním z nejrozšířenějších způsobů protestu jsou takzvané flash moby, při kterých aktivisté běží několik minut ulicemi, a pak se rychle rozptýlí a z místa shromáždění utečou. Snaží se tak vyhnout zastřelení, zatčení nebo přejetí vojenskými vozidly. Lidé také pořádali po celé zemi tiché protesty. Zavřeli proto obchody, vyprázdnily silnice a zůstali doma, aby tím dali najevo svůj vzdor proti vojenskému režimu.

„Sdružení ASEAN musí v souladu s pětibodovým konsensem, jehož praktická aplikace uvázla na mrtvém bodě, vyzvat myanmarské vojenské úřady, aby zastavily veškeré násilí proti pokojným demonstrantům. Mělo by tak učinit okamžitě a zabránit dalšímu utrpení myanmarského lidu,“ oznámila rovněž zástupkyně regionálního ředitele Amnesty. Dodala rovněž, že musí ASEAN nadále jednoznačně odsuzovat veškeré porušování lidských práv v Myanmaru a vyzývat k propuštění všech svévolně zadržovaných osob.

"Při útěku jsem viděla, jak vojenský vůz najel do protestujících."

Ve dnech bezprostředně následujících po převratu v zemi naléhala organizace Amnesty a mnoho dalších lidskoprávních skupin na tamní armádu, aby zastavila používání nezákonné a smrtící síly proti pokojným demonstrantům. V reakci na takové násilí se však nakonec mnoho lidí rozhodlo připojit k ozbrojeným odbojovým skupinám působícím po celé zemi. Organizace Amnesty vyzvala armádu, aby se chovala zdrženlivě, dodržovala mezinárodní právo a obnovila zcela povinnosti v oblasti vymáhání práva.

Tyto výzvy však zůstaly bez povšimnutí. Podle Asociace pro pomoc politickým vězňům bylo od převzetí moci armádou více než 1 700 lidí zabito a přes 13 000 jich bylo uvězněno. Aktivisté a obránci lidských práv, s nimiž Amnesty hovořila, popisovali protiprávní jednání vojenských sil. Střelbu, bití a najíždění vozidly do protestujících zažili osobně při demonstracích, nebo jak svědci. Brutální reakce armády měla na nenásilné protestní hnutí nesmírný dopad, jelikož během druhé poloviny roku 2021 počet účastníků pouličních protestů výrazně poklesl.

„Správná místa k demonstracím musíme pečlivě vybírat a spoléhat se na dobrovolníky, kteří je předem projdou a zkontrolují, zda jsou skutečně bezpečná.“

Moe Thouk, vůdce protestů v generálním stávkovém výboru v Rangúnu 

„Z desítek tisíc jsme se dostali na tisíce, z tisíců na stovky a ze stovek tak na dvacet,“ uvedla studentka univerzity v Mandalaji jménem Thiri. Před převratem se podle vlastních slov o politiku nezajímala, teď je ale jednou z těch, které stojí v čele protestní skupiny žen. Snížení počtu demonstrantů v ulicích může být ale také otázkou strategie. Někteří aktivisté totiž uvedli, že protesty v menších skupinách organizují záměrně, aby tak demonstrujícím zajistili větší bezpečí.

Studentka univerzity a členka výboru generální stávky v Rangúnu jménem Rina vysvětlila, jak jsou protesty ve větších skupinách „příliš nebezpečné“. Organizaci Amnesty popsala, jak 5. prosince loňského roku s dalšími asi 20 lidmi pořádala flash mob. Když se ale začali shromažďovat, vyjel přímo proti nim vojenský nákladní vůz. „Utíkala jsem pryč a přitom jsem zahlédla, jak vůz najel do několika lidí z flash mobu a srazil je na chodník,“ dodala.

Další vysokoškolačka v čele protestů v Monywě jménem Thiri uvedla, že její protestní skupina sice někdy musela z bezpečnostních důvodů počet demonstrujících snížit, jejich odhodlání v protestech pokračovat se ale nijak nezmenšilo. „Vyjdeme do ulic, kdykoli to bude možné,“ okomentovala situaci. Od března minulého roku zase básník a inženýr Yar Zar pravidelně organizuje lidi v obcích Salingyi a Yinmarbin v regionu Sagaing. Sám byl přitom na dvou protestech, při kterých vojáci zahájili palbu do davu. Aby se při dalších demonstracích vyhnul setkání s vojáky, připravuje pečlivě nyní se svým týmem trasy úzkými, nezpevněnými uličkami. 

"Krutým raziím vojáků neunikly ani kláštery."

Mnoho aktivistů organizaci Amnesty popisovalo, že se cítí neustále sledovaní, ať už informátory z řad civilistů, nebo vojáky a policisty, kteří jsou za civilisty převlečení. Ti také často řídí neoznačená vozidla. Myat Min Khant z Všebarmské federace studentských odborů popsal, že se příslušníci armády a policie pohybují ulicemi převlečení za prodavače ovoce nebo řidiče tříkolek, motocyklů i taxíků. Vmísí se nepozorovaně mezi lidi a sledují každého, kdo se odváží vyjádřit nesouhlas.

Ve městech po celé zemi je také velké množství kontrolních stanovišť. Vojáci a policie lidi náhodně zastavují a prohledávají jejich majetek. Aktivisté tak buď nechávají svoji přenosnou elektroniku doma, nebo z ní odstraňují zprávy a aplikace, jelikož se bojí zatčení. Podle vůdce protestů v generálním stávkovém výboru v Rangúnu Podle Moe Thouka taková míra sledování ze strany armády organizování protestů značně komplikuje.

„U našeho souseda, kam omylem vtrhli, zastřelili jednu z přítomných žen.“

anonymní vůdkyně protestů

Ke sledování aktivistů používá armáda také průmyslové kamery. „Informátoři se pak pohybují v místech, kde se často konají protesty. Správná místa k demonstracím musíme proto pečlivě vybírat a spoléhat se na dobrovolníky, kteří je předem projdou a zkontrolují, zda jsou skutečně bezpečná,“ popsal Moe Thouk. Většina aktivistů pak uvedla, že své domovy kvůli bezpečnosti opustili, někteří se tak domů od února 2021 nevrátili vůbec.

Vedle strachu z návratu domů navíc mnozí zmiňují, že je pro ně čím dál těžší najít bezpečný úkryt. Jeden z aktivistů Amnesty sdělil, že poblíž míst, kde se zdržují aktivisté, pravidelně potkává neznámé osoby. Podle něj se jedná o informátory v civilu. Dodal rovněž, že za protestujícími také jezdí lidé na motorkách a s vysílačkami. Mnich a aktivní účastník protestů U Yaw z regionu Ayeyarwady se skrýval od března minulého roku, kdy do jeho kláštera vtrhli vojáci. U Yaw se schoval na záchodě, odkud zaslechl, jak si vojáci mezi sebou říkají, že pokud ho najdou, měli „by ho prostě zastřelit a těla se zbavit“.

Utekl proto do Mandalaje, kde pokračoval v organizování protestů. Razii vojáků ale neunikly ani tamní kláštery, kde se opět skrýval. Podařilo se mu sice pokaždé včas utéct, vojáci však zabavili jeho doklady a hotovost. U Yaw přesto nadále v protestech pokračuje i navzdory stávajícím rizikům.

Kromě aktivistů pronásledují vojáci i jejich blízké.

V případech, kdy se vojákům a policistům nepodařilo najít a zatknout aktivisty samotné, brali podle zpráv z médií často do vazby jejich rodinné příslušníky a blízké. Takovému zločinu neunikla ani 94letá matka jednoho politika a čtyřletá dcera jiného aktivisty. V listopadu 2021 se rovněž armáda pokusila vtrhnout do domu jedné z vůdkyň protestů, která se skrývala mimo domov. „Když přijeli, začali hned střílet, spletli si ale dům. U našeho souseda, kam omylem vtrhli, pak zastřelili jednu z přítomných žen,“ uvedla aktivistka.

Její rodině se podařilo utéct, ona se s nimi však od té doby nespojila, aby tím neohrozila jejich životy. Kvůli strachu ze zatčení se proto stěhuje z místa na místo a nemůže v klidu spát. „Musíme být ve střehu 24 hodin denně. Vyděsí nás i kočka, když skočí na střechu. Když jdeme ven, bojíme se, že nás zatknou. A když jsme v domě, máme strach, že přijdou a zatknou nás tam. Zcela jsme ztratili pocit bezpečí,“ vysvětlila svou situaci aktivistka.

„Přestože jsou naše životy v nebezpečí, rozhodli jsme se pokračovat."

Zin Mar, vůdce protestů v Monywě 

I nadále je však odhodlaná pokračovat v organizování pokojných protestů. „Nemůžu jen tak sedět, když vidím nespravedlnost,“ sdělila organizaci Amnesty. Odhodlání nenásilně protestovat je mnoha aktivistům společné. „Navzdory nesmírnému nebezpečí a útrapám stále existuje mnoho aktivistů a obhájců lidských práv, kteří se rozhodli v Myanmaru zůstat. Jejich odhodlání pokračovat v pokojných protestech a vyjadřovat svůj nesouhlas je neochvějné,“ prohlásila Emerlynne Gil z Amnesty.

Mnozí z aktivistů pak uvedli, že ve svých pokojných protestech pokračují, aby inspirovali další lidi v zemi k akci a dali jim tím alespoň nějakou naději. „Hlavním důvodem, proč pokračuji v protestech, je, aby se lidé nerozdělili a neztratili nadšení a aby mohli získat sílu z našich činů,“ popsal rovněž mnich U Yaw z Mandalaje. „Přestože jsou naše životy v nebezpečí, rozhodli jsme se pokračovat. Budeme stále žádat svět, aby nám pomohl, protože v Myanmaru umírají lidé,“ doplnil pak vůdce protestů v Monywě Zin Mar.