V rozhovoru pro Amnesty popsala, co Rusům a Ruskám hrozí, pokud nesouhlasí s válkou, jak válka zasáhla život ruské menšiny v Česku nebo co předcházelo likvidaci lidskoprávní organizace Memorial. Kvůli bezpečnosti respondentky a její rodiny neuvádíme jméno, ale Amnesty její totožnost zná.

V Česku žijete už dlouho, umíte plynně česky a založila jste zde rodinu. V jaké době jste se sem přistěhovala a co vás k tomu vedlo?

V Česku žiju už mnoho let. Dokončila jsem zde školu, absolvovala univerzitu a nyní tady pracuji. Poprvé jsem do ČR přijela na přelomu století, kdy jsem se sem přestěhovala s částí své rodiny. Otec tehdy řekl, že do vlády přišla FSB, že je to konec a že žádná budoucnost Rusko nečeká. Tehdy jsem tomu ještě úplně nerozuměla. Vyrůstala jsem v 90. letech a přes celý ten chaos, který tehdy panoval, jsem necítila žádné ohrožení. Pro mnohé to byla naopak doba naděje, protože si ještě živě pamatovali, co Rusko zažilo během sovětské vlády.

Do Ruska jste se ale ještě jednou vrátila, že? Máte v současnosti nějaké zprávy od známých o tom, co se v Rusku děje? Jak se jejich život od začátku války změnil? 

Ano, později jsme se s manželem vrátili zpátky do Moskvy a zůstali tam až do roku 2015. Zažili jsme demonstrace na Bolotné i náladu během okupace Krymu, která už tehdy rozdělila hodně rodin a přátelství. 

Se začátkem války se pak mnoho lidí z Ruska odstěhovalo. Jednak byli v nebezpečí, jednak chtěli artikulovat svoji pozici proti režimu, neochotu v něm žít nebo s ním spolupracovat. Odešli taky kvůli dětem, které by mohly být odvedeny do armády.

Přesto, že všichni z nich před válkou věděli, v jaké politické situaci země je, doufali, že kultura, čas, přístup k informacím a celková humanizace, která probíhá po celém světě, změní i situaci v Rusku. Začátek války byl proto pro mnohé velký otřes. Jsou ale mezi našimi blízkými i ti, kteří věří propagandě a odpovědnost za válku přikládají Ukrajině. Není je možné přesvědčit.

A jak tedy válka zasáhla do životů těch, kteří v Rusku zůstali?

Mnoho lidí, co zůstalo, ztratilo práci. Šlo především o naše známé v médiích nebo v oblasti současného umění. Tyto sféry velmi trpí kvůli cenzuře, jejich práce se fakticky znemožnila. Také vím o případech, kdy kvůli svým liberálním postojům a nesouhlasu s válkou museli z práce odejít učitelé základních, středních nebo vysokých škol. Tlak ve školách je bezprecedentní ve všech směrech.

Poté, co vypukla válka, protestovali někteří vaši známí proti režimu? A jaké to pro ně mělo důsledky?

Jeden náš kamarád si hned první den války na záda své kožené bundy napsal červenou barvou “NE VÁLCE” a jel do centra Moskvy. Nejdřív si ho nikdo nevšímal, po chvíli ho ale tvrdě zadrželi lidi z OMONu (zásahové jednotky policie - pozn. red.) se slovy “ty jsi zrádce národa” a odvezli do vězení. Tam mu prohledali telefon, zapsali si jeho údaje a požádali o otisky prstů a odběr vzorků DNA. To je po protestech spojených se zatčením Alexeje Navalného od minulého roku běžná praxe. Kamarád to odmítl, ne ale každý ví, že odmítnout může. Nakonec dostal nějaký paragraf a pokutu.

Pokuta stojí 7 000 korun, což je pro Rusko, kde jsou výplaty nižší než v Česku, docela vysoká částka. Ne všichni je mohou zaplatit. Znám člověka v Moskvě, který na osobní náklady pokuty druhým proplácí.

Další naši přátelé byli zadrženi v březnu v Moskvě na protiválečné akci. Policie opět zasáhla velice tvrdě - zlomená ruka nebo otřes mozku po demonstraci jsou běžná věc. Strčili je do policejního vozu, ve kterém následně strávili celou noc. Nebyl tam záchod ani voda. Policejní stanice prý byly v tu chvíli už tak přeplněné, že OMON nechával lidi zavřené ve vozech. Je také známo, že policie široce využívá systém rozpoznávání obličejů a také podniká domovní prohlídky.

Jak válka zasáhla váš život v Česku? Setkala jste se jako Ruska s odsuzováním nebo projevy rusofobie?

Většinou šlo o poznámky nebo nadávky poté, co mě lidé slyšeli na veřejnosti mluvit rusky. Musím ale říct, že za 20 let života v Česku jsem něco takového nezažila víc než třikrát. Hned po vypuknutí války jsem cítila bolest, stud, hanbu a vinu. Očekávala jsem, že přijdou časté negativní reakce veřejnosti vůči Rusům a přišlo by mi to přirozené. To se ale zatím nestalo. Rovněž jsme s rodinou pocítili velkou podporu ze strany českých kamarádů a známých.

A co například v médiích nebo ve veřejném prostoru? Objevilo se v nich něco, co vás zasáhlo?

Hned první dny od začátku války se na sítích objevil výrok jednoho z pedagogů VŠE s výzvou, aby se byly zavedeny postihy vůči ruským studentům. Dále také výrok Alexandra Mitrofanova na Twitteru, o tom že Rusové mají v krvi jed.

Jinak se to snažím nesledovat. Chápu, že se podobné věci dějí, ve mně osobně to ale vyvolává velký pocit viny a paralyzuje to moji schopnost cokoliv dělat. Musím si teď vyřešit, jakou mám jako Ruska za svou zemi spoluzodpovědnost a co můžu dělat dál.

"Nevybavím si nikoho, kdo by se pokusil jet do Ruska zpátky. Znám jenom ty, co z Ruska odjíždějí."

Jak válka zasáhla Rusy žijící v Česku? Určitě je postavila do složité situace.

U většiny ruské menšiny vyvolala ruská agrese radikální odpor. Malá část, většinou starší generace, která sleduje ruskou televizi, ale s válkou souhlasí. Televizi věří do té míry, že přestávají mluvit s vlastními dětmi, pokud neschvalují ruskou agresi. Téměř, jako by loajalita k ruskému režimu byla nějakou životně důležitou funkcí jejích organismu. Zatím si ale nevybavím nikoho, kdo by se pokusil jet do Ruska zpátky. Znám jenom ty, co z Ruska odjíždějí.

A jak na válku tedy reagují Rusové, kteří žijí v Česku a s válkou nesouhlasí?

Někteří z nich protestují. Většinou chodí na demonstrace, pracují jako dobrovolníci v centrech pro uprchlíky nebo se snaží příbuzným v Rusku vysvětlovat, co se děje.
 

Uvažovala jste někdy o tom, že byste se do Ruska vrátila?

Ano. Celou dobu, co žiju v Česku, o tom uvažuji. Emigrace není nic přirozeného, vždy tím hodně ztratíte. S manželem jsme se přestěhovali z Ruska hlavně kvůli dětem. Nedokázali jsme si představit, jaký život by je tam čekal - propaganda a šíření nacionální nesnášenlivosti ve školách je velmi silné. Je to morální zkouška ve které neobstojí každý. 

Ruská lidskoprávní organizace Memorial byla před několika měsíci nucena přerušit svoji činnost v Rusku. Vy prý některé lidi z této organizace znáte. Popsala byste prosím, co pro Memorial znamenalo odejít z Ruska a co tomu předcházelo?

Jako člověk, který má v této organizaci známé, mohu říct jenom to, že poté co byla organizace 28. února definitivně zlikvidována, proběhly v jejích kancelářích prohlídky a velmi vzrostlo riziko, že pracovníci Memorialu budou trestně stíháni. Když se objevila informace, že 4. března bude vyhlášena mobilizace a hranice budou uzavřeny, začalo mnoho z nich hledat možnosti, jak z Ruska vycestovat. Většinou dostali humanitární víza od různých států EU. Velká část z nich se ale stále nachází v Rusku. Víc z důvodů bezpečnosti uvádět nemohu.
 

Jaká je podle vás budoucnost Ruska?

Je pro mě velice obtížné mluvit o něčem tak vzdáleném a abstraktním. Zatím mě nejvíc zajímá současnost trpících lidí na Ukrajině a konkrétní životy kamarádů z Ruska, kteří jsou nuceni utíkat a hledat pro sebe a své rodiny nové místo k životu.

Moc doufám, že až válka skončí, dojde v Rusku k potrestání zločinů páchaných státem a celkové revizi vztahu mezi státem a lidmi. A to nejen v souvislosti s touto válku, ale i se všemi, které se děly předtím. Ta cena se teď ale jeví jako příliš vysoká. Jako obvykle bude nejhůř těm, kteří i dřív byli v ohrožení.

V současné době probíhá akce Amnesty na podporu odvážných Rusů a Rusek, kteří vyjádřili svůj nesouhlas válkou na Ukrajině. Přidejte se k nám a půjčte svůj hlas ruským demonstrantům, kteří o něj přišli.