Když v Libyi začaly boje, právě jsem dokončila druhý rok studia medicíny. Žila jsem s rodiči, dvěma bratry a sestrou v Tripolisu. Naše čtvrť byla neustále pod leteckými útoky NATO. Bombardovali nás každý den, na ulici všichni nosili zbraň a vzduchem létaly kulky. Když člověk žije v takových podmínkách, snaží si ze všech sil zachovat chladnou hlavu. Ale my jsme se báli. Zvláště rodiče byli vyděšení. Před lety utekli do Libye z Dárfúru a teď byli znovu v nebezpečí. Jednoho dne byly letecké údery tak mohutné, že tlaková vlna rozrazila všechna okna a dveře v našem domě.

V květnu 2011 jsme dorazili do utečeneckého tábora Šúša v Tunisku. První noc jsem proplakala. Jak jsme mohli přijít o všechno? Bez domova, v plastovém stanu, obklopeni cizími lidmi? V našem stanu nebylo dost dek ani matrací, a proto jsem zpočátku přespávala u jiné rodiny. Říkali, že jsem ve spánku plakala a křičela. Poprosila jsem je, aby o tom neříkali mým rodičům. Každý den ráno jsme se probouzeli uprostřed stovek bílých stanů táhnoucích se pouštním pískem. Taková místa vídáváte v televizi, ale nikdy byste si nepomysleli, že byste se na nich mohli ocitnout. Chtěla jsem utéct.

O dva měsíce později jsme se poprvé doslechli o programu přesídlení. Byla jsem tak šťastná, že existuje způsob, jak se z uprchlického tábora dostat! Popravdě řečeno mi bylo úplně jedno, kam přesídlíme. Kamkoliv, kde bychom měli opravdovou střechu nad hlavou, skutečnou postel, normální koupelnu. Kamkoliv, kde bych se mohla cítit v bezpečí. Moje nejpalčivější vzpomínka na tábor Šúša je neustálý pocit nebezpečí. Pořád jsme se něčeho obávali – štírů, hadů, cizích lidí.

Čekali jsme tedy, co se bude dít dál. Týdny ubíhaly, tábor se stále rozrůstal a měsíc co měsíc nám říkali: „Příští měsíc pojedete.“ Pak, po sedmi měsících v táboře, nám jednoho dne oznámili: „Zítra přesídlíte do Irska.“ Nemohla jsem věřit svým uším. Všichni nám přišli blahopřát. Rozloučení s lidmi z tábora bylo bolestné. S mnoha z nich jsem dodnes v kontaktu a oni stále zůstávají v Šúša.

Irský Dublin byl chladný a deštivý. To se mi líbilo. V táboře Šúša bylo totiž neustále takové horko, že by mi vůbec nevadilo, kdybych už slunce nikdy neviděla. Tady je všechno zelené, krásné a čisté. Nádherné budovy a ulice. A všude ta spousta holubů!

První dva měsíce jsme strávili v přijímacím hotelu pro žadatele o azyl, a pak jsme se přesunuli menšího města zhruba 30 kilometrů od Dublinu. Jsme tu moc šťastní. Chci se vrátit na univerzitu a chci se stát neurochiruržkou, což je moje dávné přání. Zatím se zlepšuji v angličtině, kreslím a maluji.

Na cestě z Libye do tábora Šúša a později do Dublinu jsem si uvědomila, že dobré věci se dějí. Jen v sobě musíte najít sílu čelit nesnázím a neztrácet naději. Přesídlení, to je jako znovuzrození; je to šance pro nový život pro člověka, jenž o všechno přišel. Vím, že jsem měla štěstí, jako jedna z mála. Mnoho lidí nedostalo stejnou příležitost jako já, a nesmíme na ně zapomínat. Nikdo si nezaslouží být zapomenut v táboře Šúša; každý by měl mít možnost začít nový život.

Přesídlení je jedním ze tří trvalých řešení pro uprchlíky podporované Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN. Tyto programy jsou klíčovými nástroji, kterými mezinárodní společenství reaguje na potřeby uprchlíků, neboť jim nabízí okamžitou ochranu a dlouhotrvající řešení. Amnesty International usiluje o to, aby státy poskytovaly uprchlíkům uvězněným v utečeneckých táborech více míst k přesídlení.