Znásilnění v Česku zažije každá desátá žena 

Zastaralé zákony, stereotypy a nepochopení podstaty souhlasu způsobují, že ke znásilnění dochází poměrně často. Nahlášený je ale přitom i kvůli nedostatečně nastavené zákonné definici znásilnění jen zlomek případů. A to i přesto, že se jedná o jakýkoli sexuální akt, se kterým jedna ze zúčastněných osob nesouhlasila. Podle výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně 12 tisíc znásilnění. Policii je však ohlášeno jenom okolo 600 případů. Znásilnění pak v Česku zažije každá desátá žena a každý třicátý muž. Mezi dopady takového zločinu přitom patří traumata, se kterými se oběť musí vyrovnávat dlouho dobu. K takovému náročnému stavu pak dochází až u 90 procent z nich. 

V současnosti si přitom téměř tři pětiny dospělých myslí, že si za znásilnění v určitých případech mohou oběti samy. Jedná se o výsledek dlouhodobé nedostatečné podpory obětí, sekundární viktimizace (další psychické utrpení - např. při výslechu na policii, apod.), podporování stereotypů nebo zlehčování dané problematiky a udržování mýtů. Situaci lze přitom zlepšit zavedením definice znásilnění v trestním zákoníku založené na souhlasu. Je důležité si rovněž uvědomit, že nezáleží na tom, co mají oběti na sobě, zda se fyzicky brání nebo před napadením požily alkohol či drogy. Nic z toho totiž znásilnění neospravedlňuje. Nejčastěji k němu navíc dochází ze strany osob, které jsou oběti blízké, nebo alespoň známé. Většinou se tak vůbec nejedná o stereotypní případy, kdy na násilník přepadne oběť uprostřed noci v parku. 

Trestní zákoník v České republice definuje znásilnění donucením nebo zneužitím bezbrannosti. Takový popis však nezahrnuje případy, ve kterých nedošlo k fyzickému násilí nebo se oběť kvůli paralyzování strachem nedokázala bránit. Oběť se totiž často neodváží projevit odpor. Důvody k tomu jsou různé, stát se tak může například i proto, že ve vedlejší místnosti mohou být děti oběti. Náprava definice znásilnění tak dá jasně najevo, že pokud při sexu chybí souhlas, jedná se o znásilnění. Kampaň bojující za změnu zákona Amnesty společně s dalšími organizacemi zahájila minulý rok. Náprava definice sice samotné činy nezastaví, dokáže však vytvořit prostředí, které jasně respektuje sexuální a tělesnou integritu každého z nás. Jedná se rovněž o důležitý počáteční bod ve snaze změnit chování a postoje části společnosti.

Španělsko schválilo novou definici znásilnění v srpnu, Polsko ji dál brzdí 

Definici znásilnění založenou na souhlasu zavedlo do dnešního dne už 14 evropských států. Jedná se o Belgii, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Německo, Řecko, Island, Irsko, Lucembursko, Maltu, Švédsko, Slovinsko, Španělsko a Velkou Británii. O změně přitom uvažují i další státy jako třeba Finsko, Nizozemsko nebo Švýcarsko. Například Řecko ke změně zákona přistoupilo roku 2019, Island už o rok dříve. V Nizozemí pak tamní ministr spravedlnosti oznámil plány na změnu zákona v listopadu roku 2020. 

Ve Španělsku o sobě hnutí za redefinici zákona o znásilnění dalo vědět roku 2019. Tehdy k jeho vzniku vedly masivní protesty proti tamnímu soudnímu systému. Ten totiž před několika roky selhal v ochraně oběti brutálního hromadného znásilnění a v tehdejším roce své rozhodnutí napravil. Roku 2016 totiž pět mužů znásilnilo osmnáctiletou ženu v Pamploně, když se tehdy ve městě konaly býčí závody. Viníky soud za znásilnění napřed neodsoudil, jelikož oběť kvůli paralýze strachem neprojevovala žádný odpor, a tím pádem dle soudců zločin nezahrnoval použití násilí a nemohl být odsouzen jako znásilnění. Nakonec však své rozhodnutí po tlaku veřejnosti změnil a roku 2019 pachatele obvinil ze znásilnění a udělil jim trest 15 let vězení. 

O rok později rovněž španělská vláda oznámila návrh zákona v angličtině známého jako The Guarantee of Sexual Freedom. Schválený byl v květnu letošního roku tamní dolní komorou parlamentu. V srpnu zákon schválil i tamní Senát. Nová definice stojí na souhlasu a nyní tak budou považovány za znásilnění případy, kdy nedošlo k násilí či zastrašování nebo když kvůli strachu a paralýze nemohly oběti reagovat. Jednou ze zemí, která naopak i nadále trvá na definici znásilnění založené na použití síly, je Polsko. V září minulého roku přitom Rada Evropy při obecném přezkumu kvůli Istanbulské úmluvě vyzvala Polsko k tomu, aby definici změnilo. Takové změně však brání vláda tamní autoritativní vládní strana Právo a spravedlnost. Kromě toho by podle evropské instituce měla Varšava zvýšit své snahy v potlačování sexuálního násilí.

Důsledky islandského zákona týkajícího se sexuálních deliktů, takzvaného General Penal Code, pak v současnosti zkoumá profesorka právnické fakulty University of Iceland Ragnheiður Bragadóttir. Ve svém výzkumu například popsala, že je čím dál více trestů udělených za znásilnění přísnějších. Podle ní však není hlavním cílem odsoudit za sexuální napadení co nejvíce lidí, ale naopak snížit počet případů znásilnění. Posílení preventivních opatření a jejich namíření na správné cílové skupiny je proto dle ní klíčové.

Nevládní organizace nápravu definice ve Švédsku vítají, právníci si stěžují na ztíženou práci 

Hnutí za nápravu definice znásilnění se ve Švédsku zrodilo po případu, při kterém tři muži znásilnili patnáctiletou dívku. Tamní parlament nakonec přijal nový zákon drtivou většinou v roce 2018. Dva roky poté zveřejnily švédské úřady reporty hodnotící dopady nové definice. Podle nich se výrazně zvedl počet případů, při kterých byli viníci a pachatelé za znásilnění odsouzeni. Zahrnutá byla totiž i ta znásilnění, při kterých oběť ztuhla a nemohla se bránit. 

V roce 2020 tamní Švédská národní rada pro prevenci zločinu (známá také jako Brå) zpracovala studii popisující dopady nápravy definice znásilnění. Její součástí byla například analýza 362 soudních rozsudků týkajících se znásilnění žen z roku 2019 nebo 37 rozsudků odvolacích soudů a jeden Nejvyššího soudu. Jelikož byla ale definice znásilnění tou dobou pozměněná relativně krátce, tedy v roce 2018, jedná se o výzkum v poměrně rané fázi. Výsledky ukazují, že se ve Švédsku zvýšil počet nahlášených znásilnění. I když je takový nárůst dlouhodobý, vliv měl podle výzkumníků rozhodně i pozměněný zákon. Kromě toho se zvýšil také počet obviněných a odsouzených. V roce 2017 totiž dosáhly čísla 190, v roce 2019 už však činily 333. Studie rovněž zjistila, že se nové případy týkají přesně těch situací, před kterými se redefinice snaží ženy ochránit. Zahrnovaly totiž například znásilnění, které nemohlo být žádným způsobem očekávané nebo předpokládané, nebo to, při kterém byla žena kvůli paralýze strachem pasivní. K takovým situacím dochází například v případech, kdy už sexuální akt začal a z konsenzuálního se později stal nekonsenzuálním. Vyskytují se často také například na večírcích, kdy dotyčné osoby skončí náhodně ve stejné posteli, nikoli však za úmyslem sexu, nebo k sobě například dříve ten samý večer sdíleli jistou náklonnost. Ta samotná se však za souhlas pokládat nedá. Své rozhodnutí přistoupit k sexu může navíc dotyčná osoba vzít kdykoli zpět a ta druhá to musí respektovat. Pokud se tak učinit nerozhodne nebo nesouhlas ignoruje, dopouští se znásilnění. Studie v závěru doporučuje větší zapojení nápravy definice znásilnění do školní výuky, aby tak mohli být žáci s jejím zněním seznamováni už od útlého věku. Zaměřit by se podle ní v budoucnosti výzkumníci mohli také na muže. Na takový výzkum je však podle nich potřeba počkat několik dalších let. Případy, kdy jsou oběťmi znásilnění muži, totiž nejsou tak časté.

Více informací o kampani Chce to souhlas za nápravu definice v ČR najdete zde.