Představte si, že utíkáte ze své rodné země. Pokud máte štěstí, tak prcháte nějakou bezpečnou cestou, ale možná také v přecpaném člunu po moři nebo zavření v náklaďáku. Konečně dorazíte do cílové země, kterou může být třeba Česká republika. Dostali jste se sem náhodou, skoro nic o Česku nevíte, ale protože je to pro vás první bezpečná země, musíte zde požádat o azyl. Tak podáte žádost a čekáte. A čekáte a čekáte. Až se vše prošetří, až padne rozhodnutí o výsledku vašeho azylového řízení. Po roce a půl čekání jste získali azyl. Skvělé! Tak teď už konečně může začít ten nový vysněný život. Nebo ne?

Během čekání na azyl jste pravděpodobně utratili všechny svoje úspory i spoustu půjčených peněz. Vaši rodiče by vám rádi pomohli, ale nemají vám peníze jak poslat. Nemůžete si totiž otevřít bankovní účet, protože až do získání azylu jste měli jen náhradní doklad žadatele o azyl, cár papíru, na základě kterého vám účet žádná banka nezaloží.

Kvůli vleklému čekání na azyl jste dlouho nemohli pracovat. Po nějaké době vám sice dali pracovní povolení, ale kdo vás s takovým dokladem totožnosti a nejistou budoucností zaměstná? Mohli byste bydlet v pobytovém středisku pro uprchlíky a ušetřit za nájem bytu, ale abyste si našli práci, potřebujete žít v nějakém velkém městě. Kostelec nad Orlicí, to ani neumíte vyslovit. Půjdete tam bydlet?

"Vyhodí vás z baru, vystrčí vás ze dveří tramvaje, ukazují si na vás. Ve své zemi jste měli dobré postavení, teď jste na okraji společnosti."

Ocitli jste se v zemi, kterou jste si pro život nevybrali. Není to, jako když odejdete na zkušenou pracovat někam do zahraničí. Vy jste svou domovskou zemi opustit nechtěli, možná jste do té doby ani nikdy nikam necestovali. Máte kulturní šok, musíte se učit složitý jazyk a poznávat společnost, která vám není vůbec blízká. Také často narážíte na lidi, kteří se k vám chovají nepřátelsky kvůli barvě vaší pleti. Vyhodí vás z baru, vystrčí vás ze dveří tramvaje, ukazují si na vás. Ve své zemi jste měli dobré postavení, teď jste na okraji společnosti.

Nedaří se vám najít si přátele mezi místními, a tak zkoušíte svoje krajany. Jenže jste uprchlík, bojí se vás, aby sami neměli problémy. A vy se bojíte jich. Co když je mezi nimi nějaký tajný agent? Co když vás někdo tajně sleduje?

Cítíte se v Česku jako ve velkém vězení. Během čekání na azyl nesmíte zemi opustit, Schengen jako by neexistoval. Svůj starý pas jste museli odevzdat, a tak po získání azylu nadšeně přebíráte pas nový. Těšíte se, že konečně poznáte Evropu, ve které už rok a půl žijete. Třeba, že se pojedete podívat na Slovensko, kam vás před rokem zvali jedni vaši známí. Na Slovensko už můžete, do ostatních zemí Evropské unie taky, ale přesto pro vás platí úplně jiná pravidla. Nemáte totiž normální pas, ale tzv. Travel Document, speciální cestovní doklad pro uprchlíky. Podle toho na letišti každý hned na první pohled pozná, že nejste občanem EU. A tak vás čekají dlouhé kontroly. Některé země tento dokument ani neuznávají a jinde musíte žádat o víza, přestože pro lidi z Česka platí bezvízový styk. Také vás mrzí, že vaši kamarádi jezdí k moři do země, odkud pocházíte. Ačkoliv letadlem byste byli doma za 3 hodiny, vrátit se tam nemůžete. Stýská se vám po rodině, po kamarádech, po starém životě.

To, že jste uprchlík, máte napsané nejen v cestovním dokumentu, ale také ve svém klasickém dokladu totožnosti. V tom, který ukazujete na poště, v práci, ve škole nebo v bance. Říkáte si, že teď po získání azylu si už můžete konečně založit bankovní účet a normálně fungovat. Obejdete všechny banky ve městě. „Žádný problém, to je maličkost, do pár minut to bude,“ začíná každá konverzace s bankéřem. „Tak, teď si jen okopíruji váš doklad totožnosti a je hotovo. Aha, tak pardon, toto budu muset poslat výš na kontrolu. Počkejte si prosím zatím támhle,“ následuje po chvíli. Vše uzavře formální věta: „Tak bohužel, z interních důvodů to bylo zamítnuto.“ Jdete tedy o banku vedle, ani tam vám ale nechtějí účet otevřít. Po dlouhém hledání nakonec nacházíte jednu banku, která vám účet otevře. Jednu jedinou.

"Být uprchlíkem není snadné. Není to nic, co by se dalo závidět. Nikdo z uprchlíků si tuto cestu nevybral, byli k ní donuceni, když museli utéct před válkou nebo pronásledováním."

Peníze jsou problém, práci se vám najít nedaří, a tak se obrátíte na úřady. „Platí pro vás stejná pravidla jako pro české občany, a to včetně finanční podpory,“ řeknou vám úředníci. A taky že ano. Na podporu v nezaměstnanosti nemáte nárok, protože v Česku nemáte odpracované dva roky.

Být uprchlíkem není snadné. Není to nic, co by se dalo závidět. Nikdo z uprchlíků si tuto cestu nevybral, byli k ní donuceni, když museli utéct před válkou nebo pronásledováním. Zkuste si představit, že se dostanete do takové situace, ze které pro vás vede jen jediné východisko – podniknout nebezpečnou cestu do cizí země a začít žít znovu od nuly. V takové chvíli jen doufáte, že narazíte na někoho, kdo vám pomůže alespoň některé z překážek a úskalí překonat.

Můj manžel musel utéct ze své země kvůli hrozbě doživotního vězení za protirežimní aktivity. V Česku žil rok a půl úplně sám. Musel se potýkat s předsudky, s neznalostí jazyka i kultury a s depresemi. Když jsme se poznali, akorát končilo jeho azylové řízení a azyl následně získal. Slavili jsme to jako nový začátek.

Stála jsem vedle něho, když nás hodinu kontrolovali na letišti při odletu na dovolenou, když nám nechtěli otevřít účet v bance, když jsme nemohli koupit mobil na splátky, když nás sledovali tajní agenti na rande, když ho nechtěli nikde zaměstnat, když byl zoufalý a připadal si opuštěný a nenáviděný.

Už je to 5 let, co můj manžel získal azyl. Zvykl si tady, učí se česky, pracuje, máme rodinu, kamarády a stabilní život. Často mi lidé mezi řečí říkají: „To máte dobré, že je váš manžel Egypťan, to asi jezdíte často do Egypta k moři, že?“ Snad tam spolu jednou opravdu pojedeme.

 

Nela Armutidisová