V prosinci 1948 zavlály před budovou Valného shromáždění OSN v Paříži vlajky 58 států. Mezi nimi byly jak světové mocnosti, tak země, které ještě před pár lety vůbec neexistovaly. Na znamení rovnosti ale byly všechny vlajky stejně velké. 10. prosince se pak jednací sál v budově zaplnil diplomaty, asistenty, pracovníky OSN a novináři. Toho dne Valné shromáždění hlasovalo o přijetí dokumentu, který na dosavadní politické scéně neměl obdoby – Všeobecné deklarace lidských práv.

Vznik deklarace, která měla všem lidem na světě garantovat nezcizitelná lidská práva, provázela ještě jedna na tu dobu neobvyklá okolnost. V čele mezinárodních snah o její přijetí stála žena. Tou byla zástupkyně Spojených států, Eleanor Rooseveltová.

Cesta ke konečnému znění deklarace ale nebyla jednoduchá. Ačkoliv schvalování dokumentu předcházely dva roky vyjednávání a neustálé spory o formulace jeho znění, nebylo ani 10. prosince 1948 přesně jasné, jak hlasování dopadne. Většina zemí ale měla o přijetí deklarace dlouhodobě zájem. Vnímaly ji jako jeden z nástrojů, který by mohl zabránit dalším válečným zvěrstvům, jež si svět tehdy stále živě pamatoval.

Reakce na válku

Ačkoliv ještě před několika lety považovala světová veřejnost tzv. Velkou válku z let 1914 až 1918 za tu nejhorší, jaká kdy nastala, konflikt, který propukl v roce 1939, ji v mnoha krutostech překonal. Kromě desítek milionů mrtvých a rozšíření války na téměř všechny kontinenty se celý svět dozvěděl o koncentračních táborech a genocidě páchané nacistickým Německem.

Po světě v té době rovněž rostly obavy z dalšího použití jaderných zbraní. Znepokojení veřejnosti ještě zesílilo, když o tuto zbraň začaly usilovat i další země kromě Spojených států.

Ani po skončení vleklé a kruté druhé světové války si tak nikdo na světě nemohl být jistý, že se další zvěrstva nebudou opakovat. Na půdě OSN proto vznikla Nukleární komise pro lidská práva, jejíž členové se poprvé sešli v roce 1946 v New Yorku. Jejich úkol byl jasný, a to položit základy pro vznik deklarace lidských práv, se kterou by souhlasily všechny země Spojených národů.

Od 400 stran ke 30 bodům

Přestože hlavní aktérkou diplomatických jednání byla Eleanor Rooseveltová, autorem prvního návrhu deklarace byl Kanaďan John Peters Humphrey. Při jeho psaní vycházel nejen z požadavků jednotlivých států, ale i z ústav zemí po celém světě. Jeho verze se ale od finální podoby deklarace značně lišila. Šlo o rozsáhlý spis zhruba 400 stran dlouhý.

Na mezinárodních jednáních se brzy objevily první spory. Jedním z nich byl rozpor, zda bude deklarace právně nezávazná, jak si přály třeba Spojené státy, nebo naopak závazná, jak žádala například Indie. Delegát z Chile zase usiloval o to, aby deklarace garantovala ochranu života nejen narozených, ale i nenarozených, s čímž řada jiných diplomatů nesouhlasila. 

Eleanor Rooseveltová apelovala, aby se v deklaraci neobjevoval pojem “trest smrti” a nemohl tak být ani zakázán, jelikož v USA byl, a dodnes je, součástí tamního práva. Požadavku Rooseveltové oponoval Sovětský svaz, podle nějž by OSN trest smrti schvalovat neměla. V té době byl totiž trest smrti v Sovětském svazu na krátkou dobu zrušen. Napětí začínající studené války bylo na jednáních čím dál víc patrné, a kromě slovních výměn názorů se projevovalo i naštvanými odchody delegátů z jednání.

Formulace jednotlivých lidských práv se rozebíraly do velkých detailů. Všem bylo jasné, že slova uvedená v tomto dokumentu budou mít na mezinárodní scéně velkou váhu. Důležitý moment proto nastal, když indická diplomatka a Gándhího následovnice Hansa Mita prosadila, aby anglické slovo “men” nebylo v deklaraci používáno jakožto souhrnné označení pro muže i ženy. Měla obavy, že kvůli nejednoznačnému významu slova by mohla být ženám lidská práva v budoucnu upírána. Na opačném konci názorového spektra se pak nacházela Saúdská Arábie, která usilovala o znění deklarace, které by bylo méně kritické vůči nekonsenzuálním a dětským sňatkům.

Přijetí deklarace

Ke schvalování deklarace přistoupilo Valné shromáždění 10. prosince 1948.  Nejprve se hlasovalo o preambuli, následně postupně o 30 bodech, z nichž každý definoval jedno ze základních lidských práv. Na závěr státy hlasovaly o deklaraci jako celku.

Pro přijetí Všeobecná deklarace lidských práv hlasovalo toho dne 48 zemí. 6 států se hlasování zdrželo. Mezi nimi bylo třeba komunistické Československo, Jugoslávie, Sovětský svaz nebo Saúdská Arábie. 

„Miliony lidí, muži i ženy a děti po celém světě mnoho mil od Paříže a New Yorku, se budou k tomuto dokumentu obracet pro naději, oporu a inspiraci,” prohlásil tehdejší prezident Valného shromáždění OSN Herbert Vere Evatt po schválení deklarace. Na památku této události byl 10. prosinec prohlášen za Den lidských práv.

„Kde vlastně začínají univerzální lidská práva? Na obyčejných místech, blízko domova – tak blízko a tak malých, že je nelze vidět na žádných mapách světa. Přesto jsou domovem jednotlivých osob; je to sousedství, v němž žijí; školy nebo univerzity, které navštěvují; továrny, farmy nebo kanceláře, kde pracují. To jsou místa, kde každý muž, žena a dítě hledají stejnou spravedlnost, rovné příležitosti, stejnou důstojnost bez diskriminace. Pokud tato práva nemají význam tam, nemají význam nikde. Bez společné akce občanů na jejich podporu blízko domova budeme marně hledat pokrok ve světě.“ 

Eleanor Rooseveltová