Sepideh Gholianová byla v listopadu 2018 zatčena spolu se svým kolegou Esmailem Bakhshim, protože se zúčastnili pokojné stávky zaměstnanců, kterým firma nevyplácela mzdy. Po zatčení byli mučeni a nuceni k „přiznání“. V září 2019 byla Sepideh Gholianová odsouzena k 18 letům vězení za čtyři zločiny, v prosinci odvolací soud rozsudek tři z nich zrušil a pravomocně ji odsoudil na pět let odnětí svobody za „shromažďování a utajené páchání trestných činů proti národní bezpečnosti.“

Sepideh Gholianová nepřestává být íránskými úřady postihována. Za dobu ve vězení dohromady strávila 80 dní na samotce. Přestože opakovaně žádala, aby byla přemístěna do věznice blíž bydlišti její rodiny ve městě Ahvaz, byla v březnu 2021 převezena z věznice Sapiar do věznice Bushner, což je více než 400 km daleko od Ahvazu. Podobné přesuny jsou íránskými úřady používány, aby rodinám znemožnily navštěvovat uvězněné příbuzné. V srpnu 2021 se Sepideh nakazila covidem-19 a až po dvou týdnech jí byla poskytnuta náležitá zdravotní péče. Následně byla převezena do věznice Evin v Teheránu. Zde se covidem-19 nakazila znovu, a ačkoliv mělo její onemocnění těžký průběh, byla pouze umístěna do karantény a nedostala žádné léky. Sepideh na protest proti svému uvěznění a podmínkách ve vězení držela celkem tři hladovky. 

V roce 2019 Sepideh Gholianová při sledování státní televize vysílající vynucená „přiznání“ vězňů poznala ženu vystupující jako novinářku, která ji ve vězení vyslýchala. Sepideh jméno vyšetřovatelky veřejně sdílela, za což se s ní vyšetřovatelka soudila, a Sepidehin trest byl prodloužen o dalších osm měsíců vězení. 

Sepideh Gholianová na konci roku 2022 napsala otevřený dopis, kde popsala, jak probíhá výslech a mučení uvnitř věznice Evin, a podpořila protesty vyvolané smrtí Mahsy Aminiové. 

„Konečně slyším zvuk kroků svobody a revoluce napříč Íránem. I skrze stěny věznice Evin lze slyšet skandování ‚Žena, život, svoboda.‘ Je prosinec 2022. Takzvané ‚kulturní‘ křídlo věznice se používá jako centrum pro výslechy. Je tu taková zima. Mladý muž má na sobě jenom šedé tričko a třese se. Chtějí, aby se přiznal. Vykřiknu: ‚Nepřiznávej se, prosím, nepřiznávej se!‘ Je jednoduché si představit, jak došlo ke všem nedávným přiznáním při podobných výsleších.“ 

Ve zbytku dopisu Sepideh popsala, jak byla sama donucena k „přiznání“:

„Všechny hlasy okolo mě jsou mužské. Jsem obklopená muži, prohledávají mě muži, bojím se lan v jejich rukách a možnosti sexuálního napadení. Zvuk dámské obuvi je pro mě jako světlo na konci velmi tmavého tunelu. Ale ta žena kopne do nohy stolu přede mnou a křičí na mě. S každým cvaknutím jejích podpatků se ve mně něco uvnitř zlomí. Je horší než všichni ostatní vyšetřovatelé. Sundá mi pásku z očí, udeří pěstí do stolu a přikáže mi, abych se na kameru přiznala k ‚sexuálním vztahům.‘ Řeknu ne. Prosím ji, aby mě odvedla na toaletu. Menstruuji a moje oblečení je prosáklé krví. Dámská toaleta je ve výslechové cele. Strčí mě tam a zamkne dveře. Zvuky mučení se ozývají hodiny, možná až den, možná i déle. Po třech dnech výslechů vezmu připravený scénář a přečtu ho. S každou větou, kterou jsem přečetla, jsem se cítila, jako by moje tělo a duše byly šlehnuty bičem.“