Přestože byly po zemětřesení hlášeny případy krádeží a rabování, mezinárodní právo i turecké zákony zakazují mučení nebo jiné špatné zacházení s podezřelými za jakýchkoli okolností. Turecká vláda navíc dlouhodobě tvrdí, že dodržuje politiku „nulové tolerance mučení". 

Jeden člověk však nedávno po mučení ve vazbě zemřel. V jiných případech zase příslušníci státních orgánů nezasáhli, aby zabránili jedincům v násilném napadání jiných osob, které údajně podezřívali z trestných činů. 

„Důvěryhodné zprávy o tom, že policisté, četníci a vojáci podrobují lidi, které podezřívají z trestných činů, násilnému a dlouhotrvajícímu bití a svévolnému zadržování, jsou šokující obžalobou postupů orgánů činných v trestním řízení v oblasti zemětřesení v Turecku," řekl Hugh Williamson, ředitel pro Evropu a Střední Asii organizace Human Rights Watch. „Pracovníci orgánů činných v trestním řízení považují výjimečný stav v souvislosti s přírodní katastrofou za povolení beztrestně mučit, jinak špatně zacházet s lidmi, či dokonce zabíjet," dodal. 

K většině případů mučení a bití došlo v provincii Hatay. Útoky často nesly známky xenofobní motivace. To dokládají i následující příběhy. 

Velmi závažné obvinění z mučení ze strany četnictva a policie nahlásili 14. února právníci zastupující pět mladých Kurdů z města Diyarbakıru, kteří 11. února odjeli do blízké obce Adıyamanu pomáhat při pátracích a záchranných akcích. 

Stížnost uvádí, že četníci pětici mužů bez vysvětlení odvedli z místa zřícené budovy, kde záchranné práce probíhaly, do nedalekého stanu s dalšími policisty. Tam mladíky obvinili z rabování a krádeže a následně zbili. 

„V případě, že se někdo z nich pohne, vystřelte mu mozek z hlavy," zněl příkaz jednoho z četníků. 

Posléze byli kurdští muži převezeni na policejní stanici, kde je údajně asi třicet policistů fackovalo, bilo, kopalo a mlátilo obušky či holemi. Někteří policisté si mučení zřejmě nahrávali na své telefony. Pětici kurdských mužů však byly telefony zabaveny, stejně jako doklady, peněženky a oblečení. Poté byli ponecháni jen ve spodním prádle a pod vyhrůžkami smrtí donuceni k falešným přiznáním k rabování.

Kolem půlnoci byli muži autobusem převezeni do opuštěné oblasti asi 10 kilometrů za městem. Při teplotách pod nulou je policisté polili vodou a přinutili plazit se po zemi. Poté jim vrátili doklady a zanechali je na místě. 

Terčem policejních represí se stali i lidé, které zemětřesení jen několik dnů předtím připravilo o domov. Sedmatřicetiletý Ömer Türkmen uvedl, že 24. února ho spolu s jeho dvěma mladými dospělými synovci napadli policisté ze speciálních bezpečnostních složek. Stalo se tak před jeho vlastním domem, který zemětřesení zničilo. 

Když Ömerovi jeden z policistů zkontroloval doklady, obvinil ho, že je zloděj se záznamem v trestním rejstříku. Následně ho udeřil pěstí do obličeje a srazil k zemi. Poté policista Ömera praštil pažbou pistole do hlavy a vyhrožoval, že ho zabije. Když ležel na zemi, další policisté ho kopali do břicha. 

Příslušníci bezpečnostních složek zbili také synovce, kteří se snažili Ömerovi pomoci. O půl hodiny později, když přijeli i policejní velitelé, Ömer vysvětlil, že zbořená stavba je jeho vlastní domov.

Nadstrážmistr řekl, že není třeba záležitost prodlužovat, že věc je uzavřena, a přestože se nejprve omluvil, řekl Ömerovi: „Kdybych tu byl já, byl byste na tom ještě hůř." 

Amnesty spolu s Human Rights Watch provedla také sérii rozhovorů se sedmi syrskými uprchlíky ze sousedních měst a provincií, kteří se vydali do zasaženého města Antakye, aby pomohli při pátracích a záchranných akcích po zemětřesení a zachránili ze sutin své příbuzné, přátele i neznámé lidi. Všichni dotázaní uvedli, že se k nim policisté, četníci a vojáci chovali nevybíravě, hrubě jim rozkazovali a ponižovali je kvůli jejich syrské národnosti. 

Tři z uprchlíků uvedli, že během prohlídek při vstupu do města jim četníci na ulici vyprázdnili batohy. „Protože jsme byli Syřané,” zdůvodnili motivaci četníků. Bezpečnostní složky je také oslovovaly jako „zrádce” či „zloděje”. Slovní urážky se později vystupňovaly až k fyzickému násilí. 

Další z uprchlíků popsal, že když spolu s dalšími muži přijel do Antakye, aby pomohl při pátracích operacích, skupina civilistů i četníků jejich skupinu na místě obvinila z krádeže a začala je bít. Následně přišli vojáci a spoutali je. Poté byli uprchlíci donuceni odevzdat své telefony a následně pomocí čísel PIN a prokázat, že jsou jejich skutečnými majiteli.