Účastníci a účastnice letošního ročníku největší lidskoprávní akce světa – Maratonu psaní dopisů – která právě probíhá, se mohou stát součástí komunity promítačů a promítaček z celé republiky. Mají skvělou možnost uspořádat promítání některého z volně dostupných filmů a spojit tak projekci s dopisovou akcí proti bezpráví. Na platformě Promítej i ty si mohou vybrat některý z tematických filmů, který přibližuje lidskoprávní situaci v zemích, do kterých v rámci Maratonu letos posíláme dopisy. Stačí si vybrat snímek, uspořádat projekci a po akci psát s účastníky dopisy. 

Justyna je aktivistka, která bojuje za to, aby ženy v Polsku měly přístup k bezpečné interrupci. Umělé přerušení těhotenství je v zemi totiž zakázáno, a to dokonce i z důvodu smrtelného nebo závažného poškození plodu. Justyna proto založila již v roce 2016 Abortion Dream Team - aktivistický kolektiv, který vede kampaň proti stigmatizaci potratů a nabízí poradenství v oblasti přístupu k bezpečné interrupci. 

Když však Justyna v roce 2020 pomohla ženě v nouzi, která čekala nechtěné dítě se svým násilnickým partnerem, a poskytla jí svoje potratové pilulky, byla odsouzena k osmi měsícům veřejně prospěšných prací. 

Stigmatizace a zákazy interrupci jsou výsledkem dlouhodobého oslabování polské justice. To popisuje snímek „Soudci pod tlakem”. Zachycuje, jak polská vláda vedená konzervativní stranou Právo a spravedlnost už od roku 2015 systematicky oslabuje nezávislost soudů a útočí na podstatu jednoho ze tří pilířů demokracie. Někteří soudci se ale své nezávislosti vzdát nechtějí. 

Ti, kteří vládě nejdou na ruku, jsou vykreslováni jako elitáři nebo rovnou nepřátelé Polska, čelí šikaně v podobě výhrůžek a disciplinárních řízení. Přesto se velká část polských soudců odmítá vzdát, dál hájí nezávislost práva a prostřednictvím demonstrací, přednášek a kurzů se snaží aktivizovat veřejnost i evropské kolegy. Jednou z hlavních tváří protestního hnutí je soudce Igor Tuleya, který nelehkou situaci osvěžuje svým černým humorem. Jak dlouho ale spolu s kolegy dokáže nátlaku odolávat? 

Když loni v březnu přiletěl do Čečenska na pohřeb svého otce mladý Idris, netušil, že ho na místě čeká zatčení a mučení. Tamní úřady navíc dodnes tají, kde je aktuálně držen. Je totiž gay a ti jsou v Čečensku již řadu let terčem krutého pronásledování. Sám Idris byl tamní policií mučen už v roce 2018, než se mu podařilo uprchnout do Nizozemska. 

Brutální zásahy proti LGBTI+ lidem v Čečensku odhalily v roce 2017 ruské nezávislé noviny Novaja Gazeta. Desítky mužů byly tehdy uneseny, mučeny nebo zabity kvůli své skutečné či domnělé orientaci. Tyto útoky pokračují dodnes.  Rusko navíc nijak neuznává občanské svazky osob stejného pohlaví a od roku 2013 v zemi platí zákon zakazující propagaci homosexuality. Jedná se o nařízení, které zakazuje pozitivně, či dokonce neutrálně informovat o jiných než heterosexuálních vztazích. Vladimir Putin tak pokračuje v potírání „netradičního“ životního stylu, který považuje za projev morálního úpadku Západu. 

Krutou situaci LGBTI+ lidí v Rusku zachycuje film Putinovy děti 404. Ukazuje, jak se mladí gayové a lesby v Rusku stali „chybou systému“ a jejich šikana získala posvěcení z nejvyšších míst. Internetová stránka Děti 404, kterou založila Elena Klimovová, zveřejňuje vzkazy mladých lidí, kteří se kvůli své orientaci stávají oběťmi drsné šikany. Tvůrci filmu rozdali několika těmto dětem kamery, aby natočily, jak žijí. Autentické videodeníky prokládané rozhovory vytvářejí mrazivý obraz ruské současnosti. Zatímco Klimovová je v Rusku perzekvována a tamní projekce snímku byly rozehnány policií, na prestižním festivalu Hot Docs si film vysloužil bouřlivé ovace a na českém QFF Mezipatra pak Diváckou cenu. 

 

Členové národa Guda na severu Austrálie dnes s hrůzou sledují, jak stoupající hladina moře zaplavuje jejich ostrovy. Pokud se nic nezmění, voda brzy zaplaví jejich obydlí, pole i místa, kde pohřbívali své předky. Vůdci této komunity, Pabai a Paul (podle zvyků národa Guda oslovováni jako „strýček“), nyní bojují u soudu proti státu, který v ochraně domorodých obyvatel selhává. Snaží se zabránit tomu, aby se jejich komunita stala prvními klimatickými uprchlíky v Austrálii. 

Podobný příběh zažilo také zhruba 400 obyvatel polynéského atolu Takku. Ten na první pohled vypadá jako ráj na zemi. Film Byl jednou jeden ostrov zachycuje jeho pospolitou komunitu žijící izolovaně na ostrůvku omývaném průzračnými vodami jihozápadního Pacifiku, jež se věnuje tradičním rituálům a hudbě, živí se rybami a odpočívá ve stínu kokosových palem. Vinou globálního oteplování je však korálový ostrov v posledních letech stále častěji zaplavován stoupající hladinou oceánu. Tamní vláda chce proto ostrovany přestěhovat na pevninu, těm se však do neznámého prostředí a nejisté budoucnosti nechce. Raději na svůj ostrůvek pozvou dvojici vědeckých odborníků v naději, že pro ně najdou řešení. Novozélandský snímek Briara Marche v duchu cinéma verité a s využitím skvělé kamery poutavě zachycuje přímý dopad ekologických změn na komunitu původních obyvatel. Skrze portréty Tela, Endara, Satty a dalších ostrovanů pak nabízí unikátní vhled do tradičního způsobu života a myšlení Polynésanů – lidí, kterým i přes jejich harmonické soužití s přírodou promlouvají zásadním způsobem do života negativní dopady klimatických změn.