Pro demokratický vývoj společnosti jsou protesty zásadní, přesto čelí demonstranti v mnoha zemích zákazům, násilí, nebo dokonce zabíjení. Na vině je militarizace policie i stigmatizace protestujících.
Pokojné masové protesty stály za velkými momenty historie: Indii v roce 1930 přinesl nezávislost na britské koloniální nadvládě milionový solný pochod, zásadní zlom v právech Afroameričanů znamenaly protesty v 60. letech a demonstrace v Československu v roce 1989 znamenaly konec více než 40leté vlády komunistického režimu.
Právě masové demonstrace jsou většinou to, co si ve spojitosti se slovem „protest“ představíme. Podobně silné ale mohou být i protesty jednotlivců – například hladovky, různé projevy občanské neposlušnosti nebo vigilie.
Ať už je ale jejich forma jakákoliv, protesty jsou cestou, jak mohou lidé změnit zkostnatělé fungování společnosti a usilovat o svá práva. Umožňují, aby i hlasy těch, na které dopadá bezpráví, byly slyšet.
Právo na protest
Pro svůj význam jsou protesty chráněny
mezinárodním právem a dohodami. Ačkoliv „
právo protestovat“ není samostatným lidským právem, možnost protestovat vychází hned z několika lidských práv – například práva na svobodu projevu, pokojné shromažďování nebo práva nebýt diskriminován. Pro protesty je také důležité právo na ochranu před mučením a špatným zacházením nebo trestáním, stejně jako právo na ochranu před svévolným zatýkáním a zadržením.
Právě zatýkání a násilí jsou demonstranti v
mnoha zemích vystaveni. Loňská výroční zpráva Amnesty, která podrobně mapuje lidskoprávní situaci po celém světě, uvádí, že
v 21 % zemí světa docházelo k nezákonnému zabíjení protestujících. Smrtící zbraně proti protestujícím pak byly použity v téměř shodném počtu států.
Militarizace
V posledních letech dokumentuje Amnesty čím dál intenzivnější
vyzbrojování policie a bezpečnostních složek, které proti demonstrantům zasahují. Tento trend bývá označován pojmem „militarizace“. Odráží, že mnoha případech jsou policisté oblečeni v plné výstroji, kterou podporuje arzenálu vojenského vybavení, obrněných vozidel, vojenských letadel sledovacích dronů nebo útočných či neletálních, nicméně stále velmi krutých, zbraní.
Právě neletální zbraně, jako jsou obušky, pepřový sprej, slzný plyn, omračující granáty, vodní děla a gumové projektily, jsou navrženy k minimalizaci použité síly policisty v dané situaci, což má umožnit předejít použití smrtící síly v případě konkrétního ohrožení. I přesto, že některé z těchto zbraní mohou být legitimně využívány pro vymáhání práva, musí být jejich použití v souladu s mezinárodními standardy a provedeno s rozmyslem. Často jsou však tyto zbraně zneužívány, což může mít nečekané a fatální důsledky.
My vs. Oni
Militarizace policejním práce souvisí s dalším trendem - tzv. „
sekuritizací“. Jde o fakt, že nasazení policejních složek je stále více definováno mentalitou „my versus oni“. Demonstranti jsou totiž často prezentováni jako nepřátelé veřejného pořádku, výtržníci či dokonce teroristé a hrozba pro národní bezpečnost. Tím úřady mnoha zemí zdůvodňují tvrdý postup proti protestujícím. Tato
stigmatizace dopadá zejména na marginalizované skupiny společnosti.
Podle mezinárodního práva přitom mají státy
povinnost pokojné protesty respektovat, chránit, usnadňovat a komunikovat s jejich organizátory. Neměly by zasahovat nepřiměřenou silou, ale naopak umožnit, aby protesty probíhaly plynule.
