Zatímco se Myanmar vzpamatovává z ničivého zemětřesení o síle 7,7 stupně, armáda nadále provádí úmyslné letecké útoky na civilní oblasti. Ohrožuje tak životy přeživších a znemožňuje poskytování humanitární pomoci. Amnesty vyzývá k okamžitému zastavení útoků a neomezenému přístupu humanitárních pracovníků.
Svědectví shromážděná Amnesty v dnech po zemětřesení potvrzují zprávy, že armáda pokračuje ve smrtících leteckých útocích, čímž ještě více znemožňuje záchranné práce a zvyšuje strach a úzkost přeživších.
„Myanmarská armáda, stejně jako všichni ostatní aktéři zapojení do záchranných prací po zemětřesení, musí zajistit plné dodržování lidskoprávních principů a humanitární potřeby přeživších musí být nejvyšší prioritou,“ uvedl výzkumník Amnesty International pro Myanmar, Joe Freeman.
„Nemůžete jednou rukou žádat o pomoc a druhou bombardovat. Provádět letecké útoky a útočit na civilisty ve stejné oblasti, kde došlo k zemětřesení, je nelidské a ukazuje to naprosté pohrdání lidskými právy.“
- Joe Freeman, výzkumník Amnesty pro Myanmar
Podle armádou kontrolovaných médií bylo při zemětřesení zabito nejméně 2 065 lidí a přes 3 900 dalších utrpělo zranění. Rychlý nárůst čísel a problémy v komunikaci vyvolávají obavy, že skutečný počet obětí může být výrazně vyšší.
Epicentrum zemětřesení se nachází v oblasti Sagaing, rozsáhlém regionu ve středním Myanmaru. Významné škody jsou hlášeny také v Mandalaji (druhém největším městě Myanmaru), hlavním městě Neipyijto a v částech Šanského státu a oblasti Bago.
Letecké útoky, které se staly každodenní realitou v Myanmaru od převratu v roce 2021, nyní zasahují oblasti v blízkosti snah o obnovu po zemětřesení, stejně jako jiné konfliktní zóny, například státy Karen a Karenni.
Zvuk „jako motorová pila“
Od převratu armáda svádí těžké boje s ozbrojenými skupinami ve středním Myanmaru, včetně regionu Sagaing, a provádí nezákonné letecké útoky, mimosoudní popravy a rozsáhlé vypalování domů. V některých případech byly z porušování lidských práv obviněny i skupiny bojující proti armádě.
Amnesty mluvila se zdravotní sestrou z vesnice Nwe Khwe (okres Chaung-U, region Sagaing) a místním záchranářem ze stejné oblasti.
Záchranář popsal, jak se po zemětřesení musel krýt před útoky – několik jich proběhlo v úterý 1. dubna a jeden již v den zemětřesení. Útoky byly provedeny s pomocí motorových paraglidingových prostředků, které místní nazývají jako„paramotorové útoky“ – nová taktika myanmarské armády ve středním Myanmaru, která vyžaduje méně zdrojů než klasické letectvo. Jeden z tamních záchranářů, se kterým Amnesty mluvila, popsal svou zkušenost z útoků následovně:
„Byl jsem v podzemním krytu. [Během útoků] jsem slyšel zvuk motoru přelétajícího nad vesnicí. Zvuk paramotoru je jako motorová pila. [...] Stává se to naší každodenní realitou – přežívat letecké útoky. Nechápu, proč to stále nepřestává.“
Zdravotní sestra, která je součástí Hnutí občanské neposlušnosti (odporující vojenskému režimu pomocí protestů a bojkotů), potvrdila, že k paramotorovému útoku došlo večer po zemětřesení i 31. března. Tentokrát si útoky nevyžádaly oběti, zejména díky zavedeným systémům včasného varování. „Psychicky jsem na tom špatně, všichni ve vesnici se kvůli útokům a zemětřesení bojí,“ řekla.
„Situace je jako během covidu-19“
Na rozdíl od předchozích přírodních katastrof, u nichž Amnesty dokumentovala reakce režimu, myanmarská armáda tentokrát výjimečně požádala o mezinárodní pomoc. Amnesty má informace, že pomoc se do některých postižených oblastí dostává, ale situace je nejednoznačná – komplikovaná výpadky internetu a zpožděním dodávek.
V městě Sagaing (hlavní město regionu) Amnesty hovořila se třemi obyvateli a analyzovala zprávu koordinační skupiny složené z organizací občanské společnosti. Ta uvedla, že v Sagaingu roste potřeba tělových vaků, vápna, baterek, léků a repelentních spirál proti komárům.
Zpráva také uvádí, že armáda, která město většinově kontroluje, zavádí „přísný dohled“ nad lehkými vozidly mířícími do města z Mandalaje. Vojáci kontrolují dodávky a delší prohlídky se týkají hlavně zásilek z oblastí spojených s odbojem.
Obyvatelé uvedli, že většina města byla poškozena a že lidé nemají pravidelný přístup k pitné vodě, jídlu, přístřeší, lékům, adekvátní zdravotní péči ani elektřině – někteří používají malé solární panely. Spí na ulicích, na rohožích, pod plachtami, s moskytiérami.
„Myanmarský Červený kříž tu je, místní občanské organizace v Sagaingu fungují, ale nevidím tu žádné mezinárodní organizace,“ řekl jeden z obyvatel 31. března. „Nemohou si koupit jídlo ani vodu, protože ve městě nejsou žádní dodavatelé.“
Další obyvatelé pomáhající s distribucí pomoci uvedl, že lidé potřebují trvanlivé potraviny – konzervy, instantní nudle – a že místní skupiny provádějí pátrací a záchranné operace s vlastním vybavením. Mezinárodním organizacím údajně bylo uděleno povolení doručit pomoc do Sagaingu, ale k 31. březnu je tam nikdo ze svědků Amnesty neviděl.
Těhotná žena popsala hrůzné scény v místní nemocnici po zemětřesení: „Situace v nemocnici [všeobecné nemocnici v Sagaingu] byla jako za covidu-19 – hromady mrtvých těl bez identifikace. Nemocnice je prostě dala do kremační pece.“ Žena také uvedla, že potřebuje císařský řez, ale ten musí být proveden v Mandalaji, kam se však nemůže dostat. K 31. březnu přebývala venku v nemocničním areálu.
„Lidská práva jsou nejvíce ohrožena v krizových a nouzových situacích. Myanmarská armáda i další strany konfliktu musí řešit bezodkladné a zásadní potřeby všech zasažených komunit a zajistit, aby záchranné a humanitární operace probíhaly bez diskriminace,“ uvedl Joe Freeman.
„Při poskytování mezinárodní pomoci – bezpečné pitné vody, potravin, léků i finanční podpory – by měla být priorita dána těm nejzranitelnějším a nejvíce marginalizovaným skupinám obyvatelstva.“