Amnesty International vyzývá íránské autority k okamžitému zahájení kroků vedoucích k dodržování svobody vyznání a projevu tak, jak jsou garantovány mezinárodním právem, k okamžitému a bezpodmínečnému propuštění všech vězňů svědomí a k umožnění vstupu do Íránu nově jmenovanému expertovi OSN pro lidská práva.

Zatýkání umělkyň: do Cannes nepojedeš

Amnesty International vyjadřuje svůj nesouhlas s nedávnou vlnou zatýkání žen-umělkyň a kulturních osobností. Organizace vyzývá k okamžitému a bezpodmínečnému propuštění Marzieh Vafamehr, považované za vězenkyni svědomí, zadržované pouze na základě pokojného uplatňování práva na svobodu projevu. Organizace též vyzývá k upuštění od všech obvinění na základě podobných aktivit, která byla vznesena proti Maryam Majd, Mahnaz Mohammadi a Pegah Ahangarani.

Herečka Marzieh Vafamehr, která mimo jiné natáčela dokumentární pořady, byla zatčena pravděpodobně koncem června 2011, přestože její zatčení bylo zveřejněno až 18. července. Její manžel Nasser Taghevi, také režisér, řekl, že Marzieh Vafamehr byla několikrát telefonem vyzvána, aby se dostavila k výslechu, ačkoli nikdy neobdržela oficiální psanou výzvu. Nasser Taghvai 26. července řekl, že podle přiděleného soudce byla zatčena za svou roli ve filmu My Tehran For Sale (Můj Teherán na prodej), ve kterém se v jedné scéně objevuje bez pro Íránské ženy povinné pokrývky hlavy a v další se zdá jakoby pila alkohol. Nasser Taghvai však popírá, že by skutečně nějaký alkohol pila. V Íránu je požívání alkoholu trestným činem. Amnesty International považuje vynucování povinného způsobu odívání za porušení mezinárodně uznávaného práva na svobodu projevu a vyznání.

Podle zpravodajského serveru Kaleme ze dne 20. července 2011 se Marzieh Vafamehr objevila před nově ustanoveným Úřadem státního zastupitelství pro kulturu a média v Teheránu. Vyšetřovací orgán neumožnil její propuštění na kauci na základě toho, že její případ byl medializován. Její rodině bylo oznámeno, že neměla právo informovat veřejnost o její situaci. Její dočasné zadržení ve vazbě bylo koncem července prodlouženo o měsíc. Také další lidé v Íránu propojení s filmem My Tehran For Sale byli předvoláni a vyslýcháni.

Vlna zatýkání žen aktivních v umění a kultuře začala 17. června 2011 zatčením fotoreportérky a advokátky bojující za ženská práva, Maryam Majd. Ve své práci se zasazovala o větší účast žen na sportovních událostech. Maryam Majd byla zatčena během policejního zásahu ve svém rodinném domě den před plánovaným odjezdem do Německa, kde měla být akreditovanou fotografkou při příležitosti mistrovství světa ve fotbale žen 2011. Byla odvezena do teheránského vězení Evin, sekce 2A. Zde byla 30 dní držena na samotce, možná ve velmi stísněném prostoru, a její zdraví se výrazně zhoršilo. 5. července Maryam Majd řekla své rodině, že byla obviněna z „propagandy proti systému“. 18. července byla propuštěna na kauci 1 000 milionů íránských riálů (zhruba 100 000 dolarů), z části na základě jejího špatného zdravotního stavu. Pravděpodobně nebyla oficiálně obviněna.

Mahnaz Mohammadi, 37 let, je dokumentaristka a aktivistka za ženská práva. Byla zadržena 26. června a předpokládá se, že je držena na samotce ve vězení Evin, v sekci 2A, kterou mají pod kontrolou íránské Revoluční gardy. Dosud jí byl odepřen kontakt s rodinou a právníkem. Mahnaz Mohammadi byla již dříve zadržena v letech 2007 a 2009. Některé zprávy naznačují, že jí byl v květnu 2011 zabaven pas, aby nemohla vycestovat na filmový festival v Cannes, kde se promítal film Reza Sarkaniana „Marriage Ephemeral“ (Pomíjivé manželství), ve kterém hrála hlavní roli. 3. července 2011 se objevila před teheránským státním zastupitelsvím. Maryam Kianerski, její advokátka, nebyla přítomna. Mahnaz Mohammadi trpí nemocí podobnou roztroušené skleróze a potřebuje zvláštní léčbu. 27. července byla propuštěna na kauci, jejíž výše se rovnala ceně jejího domu.

Uznávaná herečka a režisérka Pegah Ahangarani, 27 let, byla 10. července 2011 zatčena a uvězněna ve věznici Evin, v sekci 2A. Natočila film o kontroverzní osobě íránského politika a zakladatele íránského hnutí Ansar-e Hizballáh. Film byl vysílán perskou stanicí BBC několik týdnů před jejím zatčením. Plánovala též odjet do Německa a navštívit mistrovství světa ve fotbale žen, kde měla blogovat pro perskou zpravodajskou službu Deutsche Welle. Den před odletem prý byla kontaktována úředníky, kteří ji nařídili, aby neodjížděla. Dle dostupných zpráv byla 27. července 2011 propuštěna na kauci. Pegah Ahangarani byla krátce zadržena a vyslýchána v červenci 2009, možná ve spojitosti s její podporou prezidentské kandidatury M.H. Mousávího.

Íránský státní zastupitel Gholam-Hossein Mohseni-Eji 25. července uvedl, že Pegah Ahangarani a Marzieh Vafamehr byly zatčeny na žádost nejmenovaného bezpečnostního úřadu, ale že předběžné vyšetřování v jejich případech bylo ukončeno.

Křesťanský pastor opakovaně vyzýván k „pokání“

Amnesty International je znepokojena nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu v případě Yousefa Naderkhaniho (32 let), který před více jak deseti lety konvertoval ke křesťanství. V tomto rozhodnutí byl přehodnocen jeho rozsudek smrti uložený pro usvědčení z „odpadnutí od Islámu“, údajně kvůli procedurálním chybám. Mimo jiné nedošlo k přezkoumání jeho vyznání a nebylo mu umožněno odřeknout se víry a „vrátit se“ k Islámu. Jeho případ byl vrácen Provinčnímu trestnímu soudu v Rashtu (pobočka 11) k přezkoumání. Verdikt Nejvyššího soudu dle zpráv hovoří o tom, že rozsudek smrti má být na Yousefa Naderkhaniho znovu uvalen, pokud odmítne zříci se víry.

Yousef Naderkhani byl pastorem íránské evangelické církve až do svého zatčení 12. října 2009. K tomu došlo poté, co si stěžoval, že jeho dítě musí ve škole číst Korán. Tvrdil, že je to porušení svobody vyznání.

„Odpadnutí“ není íránským trestním právem definováno jako zločin, lidé jsou ale občas odsouzeni kvůli tomuto „prohřešku“ na základě ediktů významných islámských duchovních. Podle článku 167 Ústavy mají soudci využívat znalosti islámského práva v případech, které nejsou kodifikovány zákony.

Svoboda vyznání, která zahrnuje právo změnit náboženskou příslušnost, je chráněna článkem 18 (I) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights – ICCPR), k jehož smluvním stranám patří také Írán. Pak uvádí, že: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu mít či přijmout náboženství či vyznání podle vlastní volby“.

Amnesty International vyzývá íránské autority k přehodnocení veškeré legislativy tak, aby plně odpovídala mezinárodnímu závazku chránit svobodu vyznání a aby byli propuštěni lidé, kteří jsou vězněni jen na základě náboženského vyznání.

První zpráva o odsouzení v souvislosti s „počítačovou kriminalitou“

AI též nesouhlasí s nedávným odsouzením studenta Ashkana Delanvara, kterému bylo kvůli politickým názorům zakázáno další vzdělávání. V červenci 2010 byl zatčen a vězněn asi 14 dní, během kterých s ním dle zpráv bylo špatně zacházeno. Poté mu byl koncem června 2011 odvolacím soudem v Teheránu (pobočka 27) potvrzen trest čtyř měsíců odnětí svobody za distribuci softwaru navrženého k obcházení vládních restrikcí přístupu na internet, a šesti měsíců odnětí svobody za provádění školení práce s tímto programem. Ashkan Delanver se účastnil těchto aktivit, aby obešel restrikce íránských autorit v přístupu na internet, které porušují právo na svobodu projevu. Jedná se o první rozsudek podle „zákona o počítačové kriminalitě“ z roku 2009, o kterém má AI zprávu. Pokud bude odsouzený poslán do vězení k výkonu trestu, AI ho bude považovat za vězně svědomí a bude vyzývat k jeho okamžitému a bezpodmínečnému propuštění.¨

Amnesty International též vyzývá zákonodárce k přehodnocení zákona o počítačové kriminalitě a další související legislativy, aby nedocházelo k omezování práva na svobodu projevu, včetně omezování přístupu na internet. Svoboda projevu je zaručena článkem 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR). Čtyři mezinárodní zvláštní zpravodajové vydali v červnu 2011 společnou deklaraci o svobodě projevu a Internetu, ve které znovu vyjádřili, že „svoboda projevu se vztahuje i na Internet“ a že „omezování svobody projevu na Internetu je přípustné pouze tehdy, když odpovídá mezinárodním standardům – včetně toho, že je upraveno zákonem a je uznáno mezinárodním právem (tzv. „trojitý test“).