Proto odcestoval do Turecka, aby překročil řeku Ebro, která tvoří hranici na pevnině mezi Tureckem a Řeckem. V Řecku se však brzy dozvěděl, že jeho šance na získání azylu jsou minimální. Země tvoří jihovýchodní hranici Evropské unie, a to znamená dvě důležité věci. Zaprvé, je pod stálým náporem desetitisíců uprchlíků a migrantů. Zadruhé, podle pravidel jednotného evropského azylového systému (tzv. Dublinský systém, Dublin II) je právě Řecko tou zemí, které přísluší o azylu rozhodnout. Je totiž první zemí EU, na jejíž území žadatel vstoupil. Fakticky to znamená, že státy jako Řecko anebo Itálie, Malta či Španělsko by měly přijímat nepoměrně větší počet žádostí než státy uvnitř evropského prostoru. To má za následek, že tyto země jsou zahlcené, a tak nemají dost prostředků se o žadatele postarat na úrovni vyžadované pravidly mezinárodního i evropského práva.

Když M.S.S. zjistil, že v Řecku se svých práv jen stěží dovolá, odjel hledat štěstí do Belgie a podal žádost o azyl tam. Belgické úřady však nikdy nepřistoupily k prošetření jeho žádosti a automaticky ho deportovaly do Řecka – podle pravidel EU jediné země příslušné k jejímu přijetí, pokud se druhý stát za výjimečných okolností nerozhodne žádost prošetřit sám.

V Řecku byl M.S.S. ihned odvezen do detenčního centra pro cizince, kde byl držen v místnosti společně s dalšími 20 lidmi. Po sedmi dnech byl propuštěn bez peněz a bez pomoci na ulici. Odjel proto do Atén, kde se snažil najít práci a spal v parcích. Několikrát byl napaden, lidé se stejným osudem se ho snažili okrást. O svou bezpečnost se ale bál i z jiného důvodu – na ulici potkával mnoho Afghánců ze všech koutů země, což mohlo znamenat, že ho příznivci Talibánu poznají a zabijí ho i tak daleko od domova. Za celou dobu v Aténách se M.S.S. nedočkal předvolání k projednání jeho žádosti o azyl. Svůj boj však nevzdal a obrátil se na Evropský soud pro lidská práva (ESLP).

Ostře sledovaný případ byl klíčový pro mnoho stran – od Evropské unie a mezinárodních organizací až po lidsko-právní aktivisty. Amnesty International během procesu vystoupila na podporu M.S.S. Případ skončil v lednu 2011, kdy ESLP vydal přelomový rozsudek, v němž potvrzuje, že Belgie i Řecko porušily Evropskou úmluvu na ochranu lidských práv a základních svobod. Řecko své závazky porušilo konkrétně tím, v jakých podmínkách drželo M.S.S. jako žadatele o azyl, čímž porušilo zákaz mučení a jiného nelidského zacházení. Belgie podle soudu porušila své závazky, když se rozhodla deportovat M.S.S. zpět do Řecka a nepřijala jeho žádost, přestože jí to evropská pravidla dovolují. „Belgické autority si musely být vědomy situace v Řecku. Stejně jako možnosti, že žádost o azyl podaná M.S.S. tam nebude nikdy prošetřena a on bude nakonec z Řecka deportován zpět do Afghánistánu, kde je vystaven vážnému nebezpečí“, vyslovil ESLP ve svém rozsudku.

ESLP tak potvrdil volání mnohých lidsko-právních organizací, když vyvodil, že navracení žadatelů o azyl zpět do Řecka, přes něž žadatelé často vstupují na půdu EU, je v rozporu s jejich právy. Mělo by být proto zastaveno do té doby, než Řecko bude schopno zajistit takovou azylovou proceduru a podmínky, které jsou v souladu s mezinárodními požadavky.

Panu M.S.S. se tím otevřela nová šance, kterou chce uchopit, jak nejlépe půjde. „Pokud mi dají šanci tady zůstat, budu tvrdě pracovat, aby můj život byl po tom všem konečně lepší“, říká M.S.S. Nejde však jen o něj, tento rozsudek je důležitý precedent a signál jak pro žadatele o azyl, tak především pro ostatní členské státy a EU samotnou. Rozsudek totiž ukázal, že státy by nadále neměly automaticky spoléhat na pravidla Dublinského systému a EU by měla uspíšit jeho reformu.