AI

Kampaň Byznys a lidská práva vznikla s cílem zabránit porušování lidských práv a podpořit firmy v odpovědném chování.

Podepsat petici

Co se tehdy stalo?

V noci z 2. na 3. prosince 1984 z chemické továrny patřící americké firmě Union Carbide (nyní patřící pod Dow Chemicals) uniklo více než 40 tun smrtelně nebezpečných plynů. Tisíce místních obyvatel tou dobou dál nic netuše spaly, protože poplašné zařízení v továrně nefungovalo. Jedovaté plyny pronikly do obydlí v blízkosti továrny, a pokud lidé nezemřeli ihned, utíkali pryč z domovů a umírali na ulici. Svědci plyn přirovnávali k dýmu při pálení chilli papriček, spalujícím lidem oči a krk. Mnoho obyvatel zemřelo následně ve zdravotnických zařízeních. Smrt většinou způsobilo respirační selhání. Lékaři v nemocnicích v Bhópálu přitom nebyli seznámeni s chemikáliemi, které se v továrně používaly, a netušili tedy, jaké léky by postiženým pomohly. Ještě v průběhu inkriminované noci totiž společnost Union Carbide sama popírala, že by k nějaké havárii vůbec došlo.

Počty obětí jen přibližně

Podle závěrů Amnesty International bylo toxickým plynům vystaveno kolem půl milionu lidí. Během prvních tří dnů zahynulo 7 – 10 000 lidí, přičemž vyšší číslo odpovídá počtu objednaných rubášů. V průběhu dalších let měla chemička na svědomí asi 15 000 životů a celkem asi 120 000 lidí utrpělo chronické zdravotní poškození bez naděje na zlepšení. Další nemocní neustále přibývají, protože místo někdejší továrny dodnes není vyčištěno.

Nejhůře postiženou skupinu obětí tvořili ti nejzranitelnější, tj. ženy a děti. U dětí byly některé dlouhodobé zdravotní dopady poměrně nečekané. Například studie z roku 2003 ukázala, že dospívající chlapci, kteří byli při havárii jako malé děti vystaveni plynu, dorostli pouze podprůměrné velikosti. U dívek se nic takového neprojevilo.

Ženy ze zasažené oblasti se ocitly v bezvýchodné společenské situaci. Pokud totiž ovdověly před 60. rokem věku, neměly pro úřady dostatečný věk na přiznání penze. Mladé dívky z této oblasti zase trvale stigmatizovala hrozba zdravotního rizika, což jim bralo naději nabudoucí sňatek.

Maude Dorr

Továrna měla zásobovat indické zemědělce pesticidy. Nikdy ovšem nebyla zisková, v době před katastrofou se ji Union Carbide dokonce snažila marně prodat a tato situace přispívala k ještě většímu úpadku bezpečnostních standardů. Ty ovšem byly již od začátku nastaveny daleko benevolentněji než v továrně Union Carbide ve Spojených státech. Ze srovnání těchto dvojích standardů vyplývají šokující rozdíly. V Bhópálu byly například toxické látky skladovány ve velkých nádržích místo menších sudů. Chladící systém těchto nádrží byl přitom v době před havárií z úsporných důvodů vypnut. Záložní systémy byly celkově méně kvalitní než v americké továrně. V závodě de facto neexistoval bezpečnostní plán pro havárii takového rozsahu. Chybělo i poplašné zařízení, které by na únik chemikálií upozornilo.

O závažných bezpečnostních nedostatcích věděla společnost Union Carbide již od roku 1982, kdy je na základě průběžných nehod přijel posoudit tým amerických techniků. Výsledky technických kontrol však situaci nikterak nezlepšily, od roku 1983 v továrně až do katastrofy dál pokračovaly škrty omezující funkce jejího bezpečnostního systému.

Rachna Dhingra

Union Carbide po havárii zanechala na místě tovární komplex v dezolátním stavu, zamořený jedovatými látkami, které se pomalu uvolňují do okolí, respektive do spodní vody. Ani za kontaminaci životního prostředí však kupodivu nikdo nebyl postaven před soud. Zhruba 20 000 lidí žijících v okolí chemičky přitom dodnes nemá jinou možnost než používat k pití a umývání zamořenou vodu. Účinkům toxických látek je tím pádem vystavena již druhá generace obyvatel Bhópálu a jeho okolí. Aktivisté upozorňují, že se v oblasti rodí velký počet zdravotně postižených dětí, je zde také zvýšený výskyt rakoviny, cukrovky a dalších chorob.

Nároky na odškodnění?

Bhópálská katastrofa šokovala celý svět a otevřela zásadní otázky korporátní a vládní odpovědnosti za průmyslové havárie. Nicméně ani 26 let poté se její oběti stále nedočkaly adekvátního odškodnění, léčby ani nápravy svého ekonomického a sociálního poškození. Společnost Union Carbide byla postupem času skoupena firmou Dow Chemicals, patřící mezi tři největší chemické společnosti na světě. Ta odpovědnost za tragédii v Bhópálu ovšem odmítá připustit a dlouho se úspěšně vyhýbala soudnímu řízení. Organizace sdružující oběti tak léta marně usilují o to, aby se americký a indický soudní systém postaral o spravedlnost.

Teprve pět let po katastrofě proběhlo mimosoudní vyrovnání, v němž indická vláda obdržela 470 milionů dolarů. Rozdělování této částky však bylo doprovázeno značnými nesrovnalostmi a velká část žadatelů byla zamítnuta. Když už postižení kompenzace přece jen dostali, často nestačily ani k zaplacení nutné lékařské péče za dobu, která od katastrofy uplynula. Přitom mnozí z těchto lidí a jejich dětí jsou nemocní i nadále a budou trpět doživotními následky.

AI

Základ pro pozdější přehazování zodpovědnosti byl připraven již tím, že americká Union Carbide (dnes součást koncernu Dow Chemicals) byla sice nadpolovičním vlastníkem továrny, ale menšinovými vlastníky byli i indičtí investoři a stát. Indické úřady tedy věděly o nebezpečných látkách a procesech probíhajících v chemičce. Amnesty International však nenašla žádné záznamy o tom, že by indická vláda podnikla adekvátní kroky k odhadu rizika pro místní obyvatele a životní prostředí. Natož o tom, že by po Union Carbide žádala revizi bezpečnostních mechanismů.

Svůj odmítavý postoj k odškodněním odůvodnila Union Carbide kupříkladu tím, že postižení obyvatelé obývali bezpečnostní zónu, kde nikdo bydlet neměl, takže vina není na její straně, ale na straně poškozených. Přitom jejich továrna byla postavena v těsné blízkosti Bhópálu. Postupným nárůstem obyvatel nakonec příbytky dělníků a chudých lidí musely obklopit i chemičku. Nedodržování bezpečností zóny, potažmo hrozba, že se jedovaté plyny mohou z továrny dostat přímo mezi obyvatelstvo, byly tudíž evidentní dlouhá léta před katastrofou. Jinou vyhýbavou strategií americké společnosti bylo například obviňování dělníků ze sabotáže.

Nakonec v červnu 2010 indický soud přece jen shledal vinnými osm lidí. Jedná se o indické manažery továrny Union Carbide v Bhópálu, kteří podle výroku soudu způsobili „smrt z nedbalosti“, když podcenili bezpečnostní opatření. Během několik let trvajícího projednávání případu jeden ze souzených zemřel a zanikla také společnost Union Carbide. Společnosti Dow Chemicals byla tímto rozsudkem vyměřena pokuta v přepočtu 228.000 korun a každý ze sedmi žijících viníků byl potrestán dvěma roky vězení a pokutou ve výši 45 000 korun. Nejvýše postaveným je mezi odsouzenými tehdejší šéf indické pobočky Union Carbide, pětaosmdesátiletý podnikatel Kéšav Mahindra, který v současnosti stojí v čele přední indické automobilky Mahindra & Mahindra. Tehdejší ředitel koncernu Union Carbide, Warren Anderson, se k soudu odmítl dostavit.

AI

S postupující globalizací firmy stále více působí v zahraničí a ve zcela jiných legislativních podmínkách, než jaké známe v evropském regionu. V praxi to může přinášet řadu negativních praktik, ať už jde o dětskou práci či ekologickou devastaci. Amnesty International v kampani Byznys a lidská práva vyzývá korporace k odpovědnému podnikání, při němž je brán ohled na sociální stránky, především na dodržování základních lidských práv, a na ekologii. Pojďme se společně víc zajímat o původ zboží, které kupujeme, a o jeho vliv na prostředí, ve kterém vzniká!