Amnesty International vydala zprávu o situaci v Gruzii „Život v čekárně - Uprchlíci ve vlastní zemi“. Poukazuje zde na situaci desetitisíců Gruzínců, kteří při různých konfliktech přišli o své domovy a nyní žijí roztroušeně po celé zemi.

„Uprchlíci potřebují více než jen střechu nad hlavou,“ říká Nicola Duckworth, programová ředitelka Amnesty International. „Potřebují, aby jim vláda zajistila zaměstnání a přístup ke zdravotní péči. Stejně tak potřebují, aby byl slyšet jejich hlas a aby mohli sami rozhodovat o otázkách, které ovlivňují jejich životy.“

Zhruba 6 % gruzínské populace, tedy asi 246 000 lidí, muselo opustit své domovy. Odhadem 220 000 z nich tak učinilo v důsledku konfliktů z počátku devadesátých let. Dalších 128 000 lidí bylo vyhnáno z Jižní Osetie a abchazského Kodoru za války s Ruskem v srpnu roku 2008. Většina z nich se navrátila do svých domovů, stále však existuje asi 26 000 lidí, kterým návrat nebyl umožněn a nezdá se, že by byl v blízké budoucnosti uskutečnitelný.

V roce 2007 začala gruzínská vláda ve spolupráci s mezinárodními organizacemi vytvářet programy, jejichž pomocí zajišťuje trvalé ubytování uprchlíkům. Přesto však dosud existuje vysoký počet lidí, kteří ještě téměř dvacet let po svém útěku žijí v nemocnicích či vojenských ubytovnách, které postrádají základní hygienické zázemí či nejnutnější soukromí. Některá taková zařízení se nacházejí v zaostalých regionech, ve kterých chybí základní infrastruktura.

„Všichni uprchlíci stále trpí následky války. Uprchlíci potřebují trvalé řešení své situace a potřebují je rychle. Mají právo vrátit se bezpečně a důstojně do svých domovů. Vláda má nicméně povinnost pomoci i těm, kteří se nechtějí nebo nemohou vrátit. Měla by se snažit začlenit je do společnosti, případně zajistit jejich přesídlení do jiné části země, uvádí Nicola Duckworth.

Izolda, 69-letá žena ze sběrného tábora v Tbilisi říká: „Dvacet let svého života jsem strávila v této místnůstce. Spolu s mým manželem pořád jenom čekáme a nikdo nám nic neřekne. Už mi možná nezbývá moc let života, ale alespoň jeho zbytek bych chtěla strávit v důstojných podmínkách.“